Lotosový květ - 8.část

Anotace: Jablko se většinou neodkutálí daleko od stromu...

Jako smyslů zbavená vtrhla Adriana do dveří se málem se srazila s chůvou, která měla zřejmě v úmyslu jít ji hledat. Sarah zavrávorala, ale naštěstí neupadla. Chytila dívku pevně za paži a raději šeptem se jí zeptala.
„Proboha, dítě, copak se zase stalo? Málem jste mne porazila! A kde jste vůbec byla v tak pozdní hodinu? Máte už dávno ležet v posteli! Kdyby vás tak viděl otec...“
„Nenávidím ho! Nechci jej už nikdy vidět!“ zakřičela Adriana mezi záplavou slz, kutálejících se po její hebké tváři. Sarah jen udiveně zvedla obočí a pak se ji snažila uklidnit.
„Ale drahoušku, to už jsme přece dávno probraly, nemůžete takhle mluvit o vašem otci, to se opravdu nehodí.“
„Ale já nemluvím o něm, ale…“ pak se opět rozplakala. Chůva ji konějšivě objala.
„Myslím, že půjdeme do vašeho pokoje a promluvíme si mezi čtyřma očima, ano?“
Něco jí napovídalo, že jablíčko se asi neodkutálelo daleko od stromu...její návrh byl s tichým souhlasem přijat a za chvilku už za nimi zaklaply dveře komnaty. Postavila svícen na stolek a ještě otočila klíčem v zámku, aby je opravdu nikdo nerušil.
„Tak, tady se posaďte, a hovořte, má milá. Kdopak je ten, který ve vás vzbudil tolik hněvu?“ Adriana maličko zaváhala, ale nakonec přece jen promluvila.
„Ale vždyť já se už nezlobím. Je to…je to náš host…Adam Burns…“zašeptala rozrušeně.
„Dobrý bože, dítě moje! Tohle přece nejde, je to jen zahradník a ještě k tomu cizinec, i když je bezpochyby velmi vzdělaný. Jestli se tohle dozví váš otec!…“ zalomila chůva rukama a zakroutila hlavou.
V její mysli náhle ožila vzpomínka na Adrianinu matku Hortensii. Zrovínka seděla takhle naproti ní, když se jí tenkrát svěřila se svou tajnou láskou k tomu italskému houslistovi…“
„Nesmí se to dozvědět! Vyhnal by ho. Proč musím být stále tolik nešťastná, chůvo? Nejdříve ten sňatek, kterým mne otec tak bezcitně zaprodal, a pak tohle…proč mne Adam od sebe odhání a chová se tak chladně, když já jej…“zarazila se a polkla slzy.
„…milujete?“ dořekla za ni chůva tiše. Nesměle přikývla a sklopila rozpačitě hlavu.
„Asi ano, nevím, co se to se mnou děje, mým nitrem se rozlévá sladce bolestný pocit, kdykoliv na něj pomyslím. Chce se mi při tom plakat a zároveň se směji. Je tak krásný! A ty oči…vidím je ve svých snech, jako by mne všude pronásledovaly, dívaly se na mne z jezerní hladiny i korun stromů, z každé kapky ranní rosy. On však se mnou mé pocity nesdílí, je na mne zlý a hrubý, a nyní bude ještě více, když jsem jej asi urazila.“
Potom ji zhruba vylíčila, co se večer dělo v tom domku u jezírka, určité detaily ale pro jistotu vynechala.
Sarah se chvíli zamyslela, uklidnilo ji, že se vlastně zatím a naštěstí vůbec nic nestalo, ten člověk jí už od začátku připadal velmi podivný. I když hezký a zajímavý bezpochyby byl, v tom dala Adrianě v duchu za pravdu. Pak ji konějšivě pohladila po rameni.
„Musíte s tím přestat, je to příliš nebezpečné, a vaše budoucnost je již bohužel určená.
Vím, že to pro vás bude těžké, jako pro vaši maminku, nedá se však nic dělat. Adam má zřejmě více rozumu, než vy, proto se takhle chová, je si vědom toho, že každý pocházíte z jiného nebe. Proč jste za ním vůbec šla? Vždyť vás mohl někdo vidět!“
„Já vím, ale chtěla jsem o něm zjistit co nejvíce po tom, co jsem slyšela od Otce McCaila.“
„Tamto? Ale drahoušku, jeho slova nemůžete brát vážně, ten odjakživa všude vidí jen samé démony a nadpřirozené bytosti, někdy se opravdu chová jako pomatený.
Takže, musíte být rozumná a budete se tomu muži vyhýbat. Jediné, co můžete, je omluvit se mu. Po tom, co jste mi řekla, si to určitě zaslouží. Vyčkejte nějakou dobu, než se situace trošinku uklidní a pak to udělejte, ale tím to musí skončit, i když na vás vidím, že vaše srdíčko by si přálo něco zcela jiného. Ale tak už to někdy v životě chodí, občas nám zůstanou jen naše nesplněné sny a touhy. A teď už rychle na kutě, takových hodin, a vy jste ještě vzhůru!“
Adriana se konečně maličko usmála a s díky políbila chůvu na tvář.
„Děkuji, že jsem se vám mohla svěřit, tížilo mne to jako balvan, pokusím se o to, co mi radíte, počkám dva týdny a pak…“
Rozloučila se s ní, po chvilce ulehla do prachových peřin a okamžitě tvrdě usnula.

Následující dny ubíhaly velmi pomalu, Adrianě se zdálo, že od oné události uběhl snad celičký rok.
Dodržet slib, který dala chůvě, vůbec nebylo snadné. Stále si na každém kroku uvědomovala Adamovu přítomnost, snažila se mu vyhýbat, ale přesto občas večer stála s tlukoucím srdcem u pootevřeného okna, někdy i dlouho do noci a nešla spát dříve, dokud
se zahradní domek docela neponořil do tmy. Pokaždé, když zavřela oči, vracely se jí dvě vzpomínky, dva něžné záblesky v její mysli, kdy si se vzrušujícím pocitem připomněla jeho těsnou a okouzlující blízkost… u obory, když spadla z koně a on ji našel, a pak v domku tenkrát večer, i když na některé nepříjemné okamžiky tohoto setkání by raději zapomněla. To už ale netušila, že jakmile zamířila ke svému loži, proplížil se s tichým zavrněním pod jejím oknem tmavý stín, který posléze zamířil k jezírku…

Po dvou týdnech se rozhodla, že splní svůj druhý slib a půjde se Adamovi konečně omluvit.
Zaslechla, jak říkal Jacobovi, že mu nemusí připravovat koně, chtěl dnes večer zůstat doma a věnovat se malování, což se jí zrovna hodilo. Všem se brzy omluvila, předstírajíc zíváním obrovskou únavu, a odešla do své komnaty.
Pečlivě se upravila a oblékla si tmavě fialkové šaty, aby příliš nevzbudila pozornost.
Byla příjemně teplá noc, nebe bylo celé poseté hvězdami. Vyčkala, až se konečně za otcem a bratrem zavřely dveře jejich ložnic a chůva zhasla svícen, když dočetla svou knihu.
Jakmile se ujistila, že je všude klid, proplížila se tiše do zahrady a vydala se k jezírku.
Aniž by si to uvědomovala, šla velmi rychlým krokem, nedočkavostí se celá chvěla.
Dnes šli všichni spát dost pozdě, měla obavy, aby jej vůbec zastihla vzhůru.

Když přicházela k domku, v jednom z oken zahlédla slabé světlo svíčky. Najednou jako by ji veškerá odvaha opustila, nakonec přece jen tiše zaklepala, ale nikdo se neozýval. Vzala tedy váhavě za kliku a vešla dovnitř. Po špičkách došla až ke dveřím světnice a najednou ji vylekal jeho slabý zoufalý výkřik. Nahlédla dovnitř, tiše se přikradla k lůžku a ustrnula. Vypadalo to, že spí, ale zřejmě se mu něco hrozného zdálo, protože začal křičet a házet sebou, zavřená víčka se mu chvěla a zoufale obracel hlavu ze strany na stranu.
Pak mumlal polohlasně něco o plamenech a volal jméno své matky, dalším jeho slovům už nerozuměla, protože byly v jeho řeči.
Tvář, košili i čelo měl úplně mokré. Se zděšením ve tváři si k němu opatrně přisedla, ale po chvíli se uklidnil a zdálo se, že znovu usnul. Oči jí zabloudily ke stolku, kde v rámečku stál její portrét, který si minule prohlížela. Byl už hotový, ale něco na něm také přibylo. Zaostřila pohled a četla, vypadalo to jako nějaké věnování…

„Chtěl bych být slzou…
zrodit se v tvém oku,
chvilku žít na tvé tváři
a pak zemřít na tvých rtech…“

Dojatě zamrkala a zadívala se na něj, i ze spánku se trošku mračil, ale přesto vypadal úžasně. S téměř zatajeným dechem k němu vztáhla chvějící se ruku a něžně jej pohladila.
Najednou se probudil a upřel na ni překvapeně svůj jantarový pohled, v němž se odráželo mihotavé světlo svíčky, ta ale po chvilce zaprskala a zhasla. Tenký proužek kouře, který po plamínku zbyl, se rozplynul ve svěžím závanu vzduchu a místnost se ponořila do přítmí, osvětlovaného pouze jasným měsíčním svitem. Prvotní strach se náhle vytratil, protože jí Adam v tomto okamžiku připadal velmi zranitelný.
„Pšš, už je to dobré, asi se vám něco hrozného zdálo. Nebojte se, jsem u vás…“ zašeptala a svým kapesníkem mu jemně otřela mokrou tvář…