Lotosový květ - 9.část

Anotace: Kdo jsi?...

Když se Adam docela probral, viditelně mu nebylo po chuti, že byla Adriana svědkem něčeho, co zřejmě bolestně souviselo s jeho tajemstvím obestřenou minulostí.
Mírně se zamračil, pročísl si prsty vlhké dlouhé černé vlasy a řekl rozpačitě zastřeným hlasem.
„Omlouvám se, jestli jsem vás polekal, stává se mi to často, bojuji s tím od dětství, sám se toho někdy děsím…Proč jste sem zase přišla? Je přece hluboká noc.“
„Já vím, právě proto, abych se vyhnula nevítaným očím. Chtěla jsem se vám jen omluvit, za ta slova tenkrát a mou zvědavost…však víte. Odpusťte, jestli jsem se vás tehdy nějak dotkla.“ Že jej chtěla ale hlavně vidět, to neměla odvahu říct, ani by se to možná nehodilo.
Posadil se a chystal se něco zprudka odpovědět, zřejmě jí chtěl opět odbýt a poslat pryč, ale položila si prst na svá ústa a pak na jeho. Trochu ho její dotek vyvedl z míry, zadíval se na ni, hruď se mu znatelně zvedala a přerývané dýchal. Když svou ruku odtáhla, najednou ji pevně uchopil a pomaličku si ji přitáhl ke své tváři, pak zavřel oči, do dlaně jí vtiskl horký polibek a rty se postupně dotkl všech konečků jejích prstů…projela jí prudká vlna rozkoše a překvapeně zamrkala, tohle vůbec nečekala.
Něčím nevysvětlitelným ji ovládal, měla pocit, jako by pronikal i do jejích myšlenek, opět cítila, že celá hoří, v očekávání něčeho úžasného a nepoznaného. Jenže on ji najednou pustil a zprudka vstal z postele. Přiblížil se ke stolu, a aniž by se čehokoliv dotknul, svíčka se sama rozžala, udivilo ji to.
Pak mlčky přistoupil k umyvadlu a nalil do něj trochu vody. Svlékl si mokrou košili a odhodil ji na zem, zůstal jen v plátěných kalhotách. Po očku jej sledovala a nemohla odtrhnout pohled od jeho nádherné postavy a krásně tvarované mírně zarostlé hrudi, až se zastyděla za svou neovladatelnou zvědavost. Doposud byl částečně ukrytý ve stínu, pak se opláchl a přistoupil ke komodě, aby si vzal ručník. Když se k ní obrátil zády, oči se jí rozšířily zděšením. Jeho pravé rameno a velká část lopatky byly poseté nehezkými, ale již dávno zhojenými jizvami, jako po spálenině a pak jí ruka bezděčně vylétla k ústům, jen taktak potlačila svůj výkřik. Uprostřed zad měl vytetován podivný obrazec, velmi připomínající jeho amulet. Vzpomněla si na knězova slova a zachvěla se představou, že to vše je možná přece jen pravda…
Mlčky si oblékl čistou tuniku a zvolna se k ní obrátil. Zaregistroval její výraz a jeho tvář zahalil zasmušílý stín. Najednou sebrala všechnu odvahu a zeptala se chvějícím se hlasem.
„Kdo vlastně jste, pane? Odkud pocházíte? Proč se ve vaší přítomnosti cítím tak... podivně?...“
Poodstoupil k oknu, opřel se dlaněmi o stůl a sklonil hlavu.
„Přišla jste se mi omluvit, dobrá, přijímám, ale měla byste už jít, je pozdě…nechtějte po mně, abych byl opět hrubý, jako minule, a poslechněte mne…“řekl odměřeně, aniž by se na ni otočil.
Nehodlala se tak snadno vzdát, vstala, pomaličku k němu přistoupila a jemně se dotkla jeho ramene.
„Kdopak vám to udělal? Proč máte na zádech ten podivný obraz a copak znamená? Musím to vědět, nehnu se odtud, dokud mi vše nepovíte“…“ řekla neodbytně. Mírně pootočil hlavu, sledujíc nervózně její ruku, která se ho dotýkala. Poprvé si všimla jeho nádherně dlouhých tmavých řas.
„Jste příliš zvědavá, nemohu vám to říci, i staré indické rčení varuje, že srdce ženy je mělké, žádné tajemství se v něm neudrží…a zbytečně bych vás znepokojil.“
„Indické?“ špitla Adriana udiveně. Zarazil se, že nevědomky prozradil něco, co zřejmě nechtěl, nicméně pokračoval.
„Ano, narodil jsem se v zemi, jíž protéká posvátná řeka Ganga, a která je plná krás, tajemství, ale také zášti a temné zloby. Svědkem mého narození byly mlhavé vrcholky Himalájí, ale má matka byla Angličanka. Když mi bylo deset let, zahynula, a díky muži, jež se mne ujal, chránil a vychoval, jsem poznal bezpočet různých krajů, včetně Tibetu. Odpusťte, ale víc vám už neprozradím…“ Slabě povzdechl, přistoupil k ní a jemně přejel horkými prsty po její tváři a pak tam a zpět po bradě. Chtěla mu oponovat, protože ji trápila zvědavost, ale náhle se zvenku ozval štěkot psa. Vyděšeně se podívala k oknu a pak na něj. Viditelně znervózněl a řekl naléhavě.
„Musíte už jít, zřejmě vás hledají. Zapomeňte na mne, bude to tak lepší, jsem pro vás nebezpečnější, než si vůbec dovedete představit. Za pár měsíců z vás bude hraběnka a na mne si v tom přepychu ani nevzpomenete.“
„Není to tak, jak si myslíte…“ špitla a aniž se stačila ovládnout, vykutálely se jí zpod řas slzy. Otřel jí je a pak jí něco vložil do dlaně.
Zmateně zavrtěla hlavou a chtěla něco říci, ale k jejímu překvapení ji na okamžik pevně k sobě přivinul a umlčel krátkým, ale vášnivým polibkem, při němž se jí roztančily mžitky před očima a pokoušely se o ni mdloby. Pak od ní odstoupil a pokynul, aby už šla. Připadalo jí, že zřejmě udělal něco, co neměl v úmyslu, nebo pro něj zakázaného, protože na moment ukryl svou tvář do dlaní. V přetrvávajícím opojení jen stačila zašeptat.
„Slibte mi, že se ještě někdy spolu takhle setkáme, prosím…“jen pokývl rameny a odvětil zvláštním, jako by bolestným tónem.
„Jděte už…phir miléagé…dobrou noc…“
Adriana povzdechla a vyběhla ven, za sebou uslyšela slabé bouchnutí dveří. Zvedla oči k nebi a všimla si, že na něm uhasly všechny hvězdy. Ozvalo se zahřmění a na své tváři ucítila pár chladivých kapek deště. Zdálky jí naproti běžel Jacobův pes a radostně se s ní pak přivítal, až skoro u jejich domu teprve potkala Eliota s lucernou.

„Kdepak se touláte, slečno? Sarah mne vzbudila uprostřed noci, že prý nejste ve svém pokoji, je hrůzou celá bez sebe! Tak už pojďte, ať mohu konečně zamknout dům.“ Řekl káravě a zacinkal svazkem klíčů.
Usmála se na něj, lehoučce se dotkla svých úst, na nichž stále cítila měkkou horkost, chuť i zvláštní vůni Adamových rtů, a přikývla. Bylo jí jedno, že zcela určitě dostane od chůvy vyhubováno, ale tentokrát se jí nehodlala s ničím svěřit. Usoudila, že postačí malá nevinná lež o procházce noční zahradou. Když vešla do šerem zahalené chodby, uvědomila si, že stále ještě svírá v levé ruce to, co jí dal Adam na rozloučenou. Pomaličku otevřela dlaň a ve světle blesků začínající bouřky se užasle zadívala na několik třpytících se maličkých perel…