Nesnesitelné ticho 2

Anotace: pokračování

Autobus se loudal silnicí a já sledovala okolí. Petr podřimoval a ja si ho sem tam prohlížela. Roztomilej kluk. Vždyť není tak špatný říkala jsem si. Byla doba kdy jsme se milovali třikrát denně a teď si připadám jako po dvaceti letech manželství. Nuda stereotip a absolutní nic. Obličej od něj jsem zpátky odvrátila k oknu. Minuli jsme několik benzinek a různě barevné domy. Potom jsem si položila polštářek na okno a nechtěla jsem si z cesty nechat uniknout ani kousek. Sluníčko stoupalo výš a já když jsem zkontrolovala že má Petr zavřený oči jsem se otočila dozadu. Můj pohled se přímo střetl s pohledem toho kluka. Bože. Zase jsem zrudla. Trochu se usměju a zpátky se dívám z okna.
,,Je ti dobře lásko." Pošeptá mi Petr.
,,Jo v pohodě." Odvětim a když se ke mě lísá odstrčím ho. Nevím ale čím dýl jsme spolu tím víc se mi protivý. Nechápu to protože mi dává vše co potřebuju. Do slova co jsem si umanula jsem od něj vždycky dostala. Od nejmenších kravin přes mobil,počítač až po prádlo za dva tisíce. Tehdy jsem ho milovala a zbožňovala. Bylo pro mě téměř nemyslitelné že někdy büdu s někým jiným.
,,Stavíme sraz u autobusu za dvacet minut." Oznámí nám učitel a učitelka se za ním prdelí hned ke dveřím.
Tyhle dva to mají taky vostrý. Učitelka se kvůli tomuhle přiblblému histerikovi co si myslí že mu je stále třicet rozvedla. Není snad horší kombinace než ta co se sešla v našem učiteli. Vždycky všechno ví nejlíp a všichni okolo jsou pro něj hlupáci.
Autobus s hrcnutím zastaví a my se rozlámaný cpeme ven z autobusu. Hned jak vylezeme hledám dva lidi. První koukám kde je Káťa a hned potom kde je ten kluk. Když jsem ho uviděla usmál se na mě. Pohledem jsem ucukla.
,,To je děsný.Hrozně mě bolej nohy." Řekne Káťa vedle mě a protáhne se. Petr s Davidem o kus dál probírají cestu. Řeší směr a za jak dlouho tam budeme. Já jen zívnu a Kátě oznámím že jdu na záchod. Na toaletách je fronta. Opřu se o zeď a čekám. Jsem ráda že jedu na dovolenou dokonce do ciziny. Bez Petra bych si to jistě nemohla dovolit. Často si pohrávám s myšlenkou rozejít se sním. Ale copak to jde? Znají ho všichni okolo mě. Přátelé rodina a za ty roky co jsme spolu je to zvyk. Když vyjdu ze záchoda utírám si ruce do utěrky a probere mě až náraz.
,,Promiň nechtěl jsem." Omluví se někdo.
Zvednu oči a vidím toho úžasného kluka z autobusu.
,,To nevadí." Usměju se. Je nádhernej. Bože to by byl kus chlapa. Hned si představím jak asi vypadá bez trička.
,,Miláčku chceš něco koupit?" Přiběhne Petr mile, načež mi to zkazí náladu a kluk se kolem protáhne pryč.
,,Ani ne." Řeknu a on mě vezme za ruku a vleče mě do krámu benzinky. Když si otráveně stoupnu k regálu s pitím přijde ke mě znovu zezadu. Obejme mě a políbí na krk. V duchu mi všechno křičí jakej je to vopruz.
Sám si nakonec nabere energi drinky a mě vezme bonbony které jsem měla nejradši. Měla protože za ty tři roky se mi jich nanakupoval tolik že jen je vidim dělá se mi blbě. Dobře dobře jsem protivná. Už toho nechám. Do autobusu se nacpeme a usadíme se zpátky na svá místa. Když přejedeme další kus cesty začnu litovat že jsem Petroj nerozmluvila ty energetický pití. Celou cestu mi něco vypravuje a nějak mě to ani nezajmá. Občas mě líbne na krk a pocuchá mi vlasy. Kdysi mi to bylo příjemné teď mě to stoprocentně dokáže naštvat. Večer už se stmívá a já pozoruji úžasný západ slunce.
,,Je to krásný lišinko viď? Stejně jako ty." Pošeptá mi Petr a pocuchá se mi ve vlasech. Lišinko mi řiká od té doby co jsem si nechala do hnědých vlasů udělat měděné melíry. Kdybych nebyla tak na měkko tak bych na něj vyjela jako kobra. Jestli mi je něčeho líto tak toho že jsem nemohla tohle zažít s někým v nějaké čerstvé zamilovanosti.S někým s kým by to mělo šťávu. Sluníčko má ohnivou barvu a vpíjí se do bleděmodré oblohy, která je od východu inkoustově modrá. Fascinovaně to sleduji a dojímá mě to až k slzám.Petr se mi schoulí na rameno a já to snáším. Sakra sakra sakra. Opakju si pořád dokola jednu věc. Stokrát jsem si říkala že mé manželství ani žádný vztah nikdy nedopadne takhle. Jsem zvyklá mluvit na rovinu. Kolikrát jsme se s Petrem pohádali a on stejně radši ustoupil. Udělal vždycky všechno proto abychom se usmířili a vše bylo v pořádku. Možná to je ta chyba. Hlava mi padá na stranu únavou.