Proč zrovna já?

Anotace: 13. kapitola, tak konečně nová kapitola, vím, že to trvalo strašně dlouho, ale jak jsem předesílala u minulé kapitoly, nemám čas, a proto to trvá tak dlouho, ale o dokončení příběhu se bát nemusíte.

Sbírka: Proč zrovna já?

„Aleši?“ oslovila ho Markéta.
Vzhlédl k ní.
„Než se rozhodneš, jestli tady zůstaneš a co se bude dít, tak do tý doby tě malýmu nepředstavím. Nechci mu pak vysvětlovat, že jeho táta se tu na chvíli objevil a že už je zase pryč. Nezlob se, prosím, ale myslím si, že to tak bude zatím lepší.“
„Asi máš pravdu“ řekl a dodal „ ty musíš být úžasná máma.“
Podívala se vděčně na něj, ale neřekla nic.

Hrát si s Alešem do parku chodila často. Jenže normálně se těšila a byla v pohodě. Dneska to bylo přesně naopak. Byla nervózní a srdce jí bušilo tak, že jí skoro vyskakovalo srdce z hrudi.
„Děje se něco, mami?“ zeptal se jí malý.
„Nic se neděje“ vyhrkla rychle „proč myslíš, že se něco děje?“
„Jsi nervózní“ řekl jednoduše.
„Kdepak, to se ti jen zdá“zalhala.
Rozhlížela se kolem sebe, ale nikde ho neviděla. Byla si jistá, že tam někde je. Nezahlídla ho za celou dobu, co byli v parku.
Přišel za ní až večer. Těšila se na něj, i přes to všechno, co jí včera řekl.
„Nechceš něco?“ zeptala se, aby nějak začala rozhovor.
„Ne, díky.“
Po chvíli ticha řekla: „Vůbec jsem tě v tom parku nemohla najít.“
„Jo, já vím, viděl jsem, jak se rozhlížíš“ řekl tichým hlasem.
Najednou ji popadl za ruku a přitáhl si ji k sobě.
„Markétko, já už od tebe nikdy nechci odejít.“
„A co jsi řekl tam?“ zeptala se.
„Vlastně nic moc. Víš, ono to manželství tam je trochu složitější. Ta holka je skvělá, ale nezapadá do tamějších poměrů. Bez manžela by byla odsunutá od ostatních. Je mi za to vděčná, takže když se nevrátím, tak se zlobit nebude, pochopí to. Vždycky věděla, že existuje člověk, kterýho miluju nadevše.“
„Takže tady zůstaneš?“
Přikývl. Z očí se jí začaly valit slzy.
„Doopravdy?“ ujistila se.
„Doopravdy. – Oni to beze mě zvládnou. Tam se to bere jinak. Vztah otce a syna tam není to co tady.“
„Kolik mu je?“
„Tři roky“ řekl a pak jí tiše zašeptal do ucha: „Já bych od tebe znova nedokázal odejít.“
„Jak se jmenujou?“
„Chow a Liu Yun.“
Objal ji a chvíli neříkal nic, a po chvíli se zeptal: „Takže už mě malýmu představíš?“
„Jo, už jo“ odpověděla „teď už mi snad nezmizíš.“
„Co třeba zítra?“ zeptal se okamžitě se zájmem.
„To by šlo. Třeba v tom parku?“
„Třeba. – Hlavně ne ve městě“ dodal ještě.
„Proč ne ve městě?“
„Cítím se tam nesvůj, za těch pět let se svět podstatně zrychlil a já jsem se tomu zatím nestihl přizpůsobit.“
„Jasný, to chápu“ řekla a zadívala se mu do očí.
Pohladil ji po tváři a zlehka políbil na rty.
„Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že tě znova uvidím, tak bych mu nevěřila. Víš, popravdě, já jsem strašně dlouho věřila, že vás najdou, ale jak ubíhali roky, tak jsem tu naději radši pohřbila.“
„Nedivím se ti, já na tom byl stejně.“
„Nejhorší bylo, že jsem ani nevěděla, jestli jsi naživu.“
„Já vím, že jsi t pak musela mít těžký“ řekl lítostivě.
„Nebylo to nejhorší a navíc už je to dávno za mnou“ řekla, usmála se na něj a políbila ho.

Bylo asi 10 hodin odpoledne, když se zvonek rozezněl jako splašený. Markétu vytrhl z myšlenek. Už od rána přemýšlela, jak Aleše představí malému. Na to, co by v takové situaci řekla, se nikdy nepřipravovala, protože s ní nepočítala.
Šla otevřít. Za dveřmi stál Aleš, byl zadýchaný a na první pohled na něm poznala, že se něco stalo.
„Co se děje?“ vyhrkla a zavřela za sebou dveře, aby je neviděl malý Aleš. Vyděsilo ji, když viděla, jak je nervózní.
„Volali mi z velitelství“ začal „na tu vesnici, kde jsme žili, shodili bomby.“
„Proč?“
„Omylem. Ten pilot si spletl polohu.“
Chvíli na sebe jen koukali, pak k ní udělal zbývající krok a objal ji.
„Zlatíčko“ začal „já vím, že jsem slíbil, že už tě nikdy neopustím, že už se tam nevrátím, jenže to jsem věděl, že se tam nic neděje, ale teď…“
„Ale teď je to něco jinýho“ dořekla za něj „nevíš, co se tam děje.“
„Zlobíš se hodně?“
„Ne, nezlobím – ne že bych byla ráda, že odjedeš, ale vím, co je to strach o syna.“
„Ty jsi úžasná.“
„Proč? Vím, že s touhle nejistotou se žít nedá.“
Znovu se na ni zadíval a začal.
„Slibuju, lásko, že-“
„Nic neslibuj“ zarazila ho „prosím, nic mi už neslibuj.
Přikývl.
„Dobře.“
Pevně ji objal, pak ji zdlouhavě políbil a se slzami v očích odešel. Znovu odešel. Chápala, proč odešel, ale bolelo to stejně, moc to bolelo.