Za bodem bez návratu

Anotace: zbytek desáté a část jedenácté kapitoly, nechte si šplouchat :)

Sbírka: Za bodem bez návratu

První věc, kterou udělala, když ještě ten den přijela domů bylo, že rozbalila malou elegantní krabičku, v níž byl uschovaný nový mobil a sim karta. Zadala PIN a hned poté, co ji uživatelské rozhraní uvítalo, vyzkoušela výši kreditu.
Bylo tam rovných 20 franků, což jí mohlo vystačit aspoň na dva měsíce. Pak zasedla k počítači a měla štěstí- Paola v tu chvíli byla zrovna také na ICQ. Získat od ní Andreasovo číslo bylo dílem okamžiku, i když si k tomu musela vytrpět štiplavý komentář tetičky Paoly.
Byla protivně nervózní, když ukládala šest číslic do paměti mobilu. Malinko zaváhala nad stisknutím zeleného tlačítka, ale když si vybavila bezstarostnou lehkost dívky pomáhající Oliverovi z auta, bylo rozhodnuto.
,,Prosím?‘‘ ozval se Freeman suše.
,,Haydée,‘‘ představila se dívka a odkašlala si, její hlas měl přiškrcený nádech. Ale jak mluvila s Andreasem, cítila se klidnější a sebejistější, až si nakonec uvědomila, že se na to, co bude, docela těší.

April s Paolou byly dokonce tak hodné, že jí přišly pomoct sbalit, naneštěstí zrovna v tu chvíli, kdy Haydée začala.
,,Knížku? Na co knížku?‘‘ podivovala se Paola a vytrhla titul od Jane Austenové kamarádce z ruky. ,,Myslíš, že budeš mít čas číst?‘‘
,,Do letadla,‘‘ obhájila se Haydée pohotově a vzala si knihu zpátky. April se mezitím prohrabovala v kosmetické tašce. ,,Jenom deodorant?‘‘
,,Chybí mi natáčky, já vím.‘‘
,,Aspoň jeden parfém,‘‘ opáčila April klidně. ,,Když už na nic, tak na večer.‘‘
Haydée se ošila a nejradši by kamarádky viděla za desatero horami. ,,Nemám žádnej.‘‘
April vstala. ,,Nenuť mě jít zpátky domů pro Ninu Ricci,‘‘ řekla varovně a jemně odstrčila Haydée stranou. Nemířila nikam jinam, než do koupelny.
,,Páni, tvůj taťka je znalec,‘‘ prohlásila uznale nad otcovou poličkou, kde tak tak zbývalo místo na chybějící holící potřeby.
,,A to má polovinu sebou,‘‘ usykla Haydée pohrdavě. ,,Říkala jsem ti, že odjel s tou Claire na dovolenou?‘‘
April ji neposlouchala, protože právě lovila lahvičku z matného skla za dvěma štíhlými Lacoste. ,,A tenhle používá kdy?‘‘ sundala fialové víčko a lehce si stříkla na zápěstí. Koupelnu prostoupila vůně lotosových květů a Haydée si okamžitě vzpomněla. ,,To smrdí jak Claire.‘‘
,,To voní jak Claire,‘‘ opravila ji April. ,,To se mi líbí, co je to za značku…. Ona už tu natolik bydlí, že si tady nechává parfémy, jo?‘‘
,,Nebydlí a bydlet nebude.‘‘
,,Tomu nezabráníš,‘‘ řekla April lehce a vrazila lahvičku Haydée do rukou.
,,Co já s tím?‘‘
,,To jsem ti zabalila sebou,‘‘ a vyplula z koupelny.
,,Nebudu smrdět jako Claire!‘‘ vyběhla za ní Haydée rozčileně.
,,Vonět!‘‘ opravila ji April podruhé a spolu s Paolou se vrhla na oblečení. ,,Dvoje džíny?‘‘
,,A co?‘‘ pohodila Haydée vzpurně hlavou.
,,Kde máš sukni? A nějaký kraťasy, víš, jaký tam bude horko?‘‘
,,Mám určitou představu,‘‘ ušklíbla se.
,,Plavky?‘‘
,,Na co?‘‘
Paola zvedla oči v sloup a než se Haydée nadála, obrátila kufr vzhůru nohama.
,,Co blázníš? Už jsem to skoro měla hotový.‘‘
,,Právě jsi začala,‘‘ opáčila Paola s nadhledem a otevřela skříň.


XI. Portofino, Itálie
Ostrý vítr od moře cuchal Haydée vlasy a vháněl jí je do obličeje; přesto bylo už v devět ráno nesnesitelné vedro. Stála sama před halou letiště v Janově, toho nejmenšího, na kterém kdy přistála a široko daleko nikdo, pokud nepočítala několik aut na parkovišti a vyhublého psa, očichávajícího odpadkový koš.
Má mu zavolat? Třeba na ni Andreas zapomněl a ona tu díky své neochotě bude sedět na lavičce. Nebo si z ní jenom tak vystřelil? To by byl ovšem ošklivý vtip.
Voříšek zvedl hlavu a postavil uši vstříc silnému dieselovému motoru auta, které se objevilo v zatáčce. Dřív, než Haydée stihla rozpoznat jeho značku, prudce před ní zastavilo a z místa řidiče vyskočil Andy. Na sobě měl bílé plátěné tříčtvrťáky, světle modré tričko, na nohou žabky a na očích sluneční brýle.
,,Haydée,‘‘ oslovil ji a rozpřáhl ruce, jako by chtěl dívku objat, ta však bystře, nebo spíš splašeně uhnula směrem k zadní části vozu. Andreas jí galantně pomohl uložit kufr. ,,Jaká byla cesta?‘‘
,,Dlouhá,‘‘ vzpomněla si ještě s nepatrným vztekem na Paolu, pod jejímž bedlivým dohledem neprošla kniha do letadla.
Andreas řídil o poznání pomaleji než v Ženevě, což bylo z velké části dáno křivolakými a úzkými uličkami, kudy projížděli. Haydée se však nesmírně líbily, od čistých kamenných schůdků k zeleně natřeným dveřím domů, přes dřevené žaluzie v oknech až po květiny v truhlících.
Před jedním takovým domem později zastavili; od ostatních ho částečně dělila vyšší bílá zídka a okenice měl modré. Andreas se chopil dívčina kufru a vešel dovnitř.
Spodní místnost, jejímž středem se táhlo dřevěné schodiště, Haydée připomínalo venkovskou světnici, ačkoliv tahle byla mnohem prostornější. Její vybavení tvořil starý nábytek, stěny měla natřené na bílo a všude bylo čisto.
,,Líbí se ti?‘‘
Haydée se porozhlédla po malém pokojíku s balkónem a výhledem dolů na moře. ,,Nádhera,‘‘ usmála se a Andy položil její zavazadlo vedle postele s modrou pelestí.
,,Snad nebudeš teď vybalovat?‘‘ zareagoval, když se Haydée sklonila ke kufru. ,,Pojď ven, musím ti to tady všechno ukázat,‘‘ vzal ji za ruku dříve, než stačila cokoliv namítnout a nenásilně ji táhl ven.

Kolem domu se táhla popínavá rostlina s drobnými žlutými kvítky a Haydée si ji ani nestačila prohlédnout, když s Andreasem běželi kolem. Za domem byl malý bazén a kolem něj spousta keramických a hliněných květináčů s nejrůznějšími kytkami. Andy ho však minul a seběhl kamenné schůdky ukryté za keři dolů na pláž. Na vlhkém písku pod kmeny stromů zpomalil, dívčinu ruku však nepustil. ,,Portofino je vlastně v zátoce, vidíš?‘‘ vysvětloval a volnou rukou opsal půlkruh. ,,Naproti nám je přístaviště s hlavní ulicí, kudy nejezdí auta, jen lodě kolem.‘‘
Domy svítily do dálky barevnými nátěry a stály na skále, pod kterou se vlnilo moře. Břeh chránilo tepané zábradlí a za ním bylo nespočetně malých stolků, které patřily ke kavárnám.
,,A za námi je hrad,‘‘ otočil se a ukázal na siluetu z části zakrývanou lesem, ve kterém se tu a tam schovával terasovitý dům. ,,Musíme se tam jít podívat.‘‘
Haydée se na něj podívala; v Andyho tváři se zračilo takové nadšení a očekávání, že neměla to srdce mu jednodušše říct ,,dej mi, co mi patří a odvez mě zpátky na letiště‘‘. A snad by to ani neuměla.
Když se vrátila v myšlenkách zpátky, procházeli se po liduprázdné pláži.
,,Jak to, že tady nikde nikdo není?‘‘ divila se Haydée.
Andy pokrčil rameny. ,,Turisté sem jezdí spíš za památkami, než kvůli moři. Celý kopec kolem hradu je protkaný dlážděnými uličkami, i když to odtud není vidět. A moře není příliš čisté.‘‘
Haydée se nezdálo, v porovnání s tím v Monaku se skvělo matným azurem. Andreas tomu však dál nevěnoval pozor, pustil Haydée a s plácnutím do stehen zavolal na černobílého psa, právě stojícího se zvednutou nohou u lavičky. ,,Frodo!‘‘
Pes krátce zahrabal a s ušisky sklopenými dozadu se jako o překot hnal k Andymu, který ho chytil do náruče.
Haydée tomu s úsměvem přihlížela a Andy psa zase pustil. ,,Kam zase letíš, pojď sem,‘‘ volal na něj a Frodo kolem nich skákal, ,,tady se musíš seznámit s Haydée, víš? Haydée je kamarádka,‘‘ ukazoval na dívku, Frodo kroutil hlavičkou do stran a nechal se od ní pohladit,
,,Úžasný psisko,‘‘ okomentoval ho Andreas. ,,Jezdím sem každý rok a pořád se tady potuluje po pláži.‘‘
,,A proč se jmenuje Frodo?‘‘
,,Nic lepšího mě tenkrát nenapadlo,‘‘ zašklebil se, ,,ale náhodou mu sedí.‘‘
Frodo se otřepal a odběhl pryč, jen za ním písek odletoval. Haydée se po něm ještě několikrát otočila a když to udělala naposledy, nemotorně vrazila do Andrease, který se ocitl příliš blízko.
,,Promiň,‘‘ omluvila se, celá zrudlá.
,,Nic se nestalo,‘‘ odpověděl jí mile. ,,Co kotník?‘‘
,,Už v pořádku, před týdnem mi sundali sádru,‘‘ zadrmolila rychle a zastrčila si neposlušný pramen vlasů za ucho.
Andy se usmál. ,,To jsem rád.‘‘
Pláž vzadu končila skalisky, na kterých se tyčily další domy. ,,Vrátíme se,‘‘ rozhodl Andreas a znovu uchopil dívčinu ruku.