Lotosový květ - 12.část

Anotace: Hlas minulosti...

Severní Anglie, Sheffield, o dva týdny později…

Donedávna hřejivé sluneční dny vystřídalo pochmurné a deštivé počasí, trvající už spoustu dní. Adriana a Timothy právě loudavým krokem odcházeli z učebny, slečna Stevensová je konečně propustila z mučivé hodiny matematiky a k jejich radosti se další vyučování
již dnes nekonalo, protože musela odjet za svou nemocnou matkou.
Z haly v přízemí zaslechli rozrušený hlas komořího Eliota, který právě někoho ujišťoval, že pan baron určitě za okamžik přijde.
„Nevíš co se tam dole děje?“ zeptala se Adriana a zvědavě se nahnula přes vyřezávané zábradlí.
„To netuším, pojď, půjdeme to ihned zjistit…“ odvětil Timy a nedočkavě jí táhl za ruku ke schodišti.

Jakmile seběhli dolů, zahlédli u dveří tři podivné ozbrojené muže ve zvláštních šatech a s modrými turbany na hlavách, vypadali jako nějaká stráž. Udiveně se na sebe podívali, ale to už k nim přicházel Eliot s nešťastným výrazem v očích.
„Rychle, pomozte mi najít vašeho otce, máme návštěvu, údajně nějaký indický vyslanec, zřejmě se to týká obchodů pana barona. Jde mi z toho všeho hlava kolem, rozumím jim každé třetí slovo!“ Řekl roztržitě komoří a bezradně zalomil rukama.
Timothy se toho ochotně ujal a Adriana se protáhla kolem hlučně diskutujících strážců a zvědavě vykoukla ven. Pod schody stál kočár a z něj právě za pomoci dalšího strážce pomalu vystoupil velmi starý muž v bílém bohatě vyšívaném rouchu, připomínajícím Adamovu tuniku. I on měl na své hlavě turban, ten byl ale oslnivě žlutý a nad čelem jej zdobil nějaký drahokam, podle barvy zřejmě rubín. S tmavě olivovou tváří ostře kontrastoval sněhobílý plnovous. Adrianin úžas přerušil otcův zvučný hlas, který se náhle ozval za jejími zády.
„Vítám vás, pane, čím vám mohu být nápomocen? Ach promiňte, nevím, zda mi vůbec rozumíte.“ Muž se usmál a odvětil, kupodivu plynně anglicky, jen s mírně znatelným odlišným, ale jí dosti povědomým přízvukem.
„Nemějte obavy sahibe, umím celkem dobře vaši řeč. Mé kroky vážily tuto dalekou cestu za jistým účelem, někoho totiž hledám a doneslo se k mým uším, že dotyčný člověk přebývá právě u vás…“řekl a rozpačitě si odkašlal.
„Samozřejmě, pojďte se mnou do mé pracovny, tam si v klidu promluvíme.“

Adriana zvědavostí málem poskočila. Zavrhla prvotní potměšilý nápad poslouchat u klíčové dírky, protože otci a tomu muži šla v patách jeho stráž a pak zůstala stát u dveří a rozkročenýma nohama a na prsou založenýma rukama. Procházela se bezcílně po chodbě sem a tam, po nekonečné půlhodině se dveře otevřely, ale zaslechla pouze poslední větu.
„Zajisté, pane, ihned jak se vrátí z města, dám vám vědět. Přijměte nyní srdečně mou pohostinnost, komoří Eliot pro vás i vaše muže připraví pokoje. Než bude oběd, můžete se zatím pokochat krásou mých zahrad, abyste rozuměl, je to vše jeho skvělé dílo.“
„Děkuji…namaste…rozloučil se muž, sepjal s díky ruce a sklonil hlavu. Adriana překvapeně zamrkala, protože právě takhle zdravil i Adam. Začalo jí to všechno neodbytně vrtat hlavou.

Později u stolu ji ten muž neustále zkoumavě pozoroval, až jí to bylo chvilkami nepříjemné. Odpověděla krátce bratrovi na několik zvědavých otázek a po obědě, jakmile déšť ustal, se vydala sama na procházku směrem k domku u jezírka, ale Adam se stále ještě nevrátil, dnes brzy zrána odjel do města nakoupit nějaké barvy a plátna, také pár věcí, nutných k dokončení své práce na jejich zahradě. Aspoň to říkal Jacob, který odjel s ním.
Právě se chystala otočit k odchodu, když tu se náhle za ní objevil ten starý muž. Polekaně sebou trhla.
Zadíval se na ni a k jejímu údivu jí pokynul, aby s ním vešla dovnitř. Vyplašeně se kolem sebe rozhlédla, ale byla nějakou zvláštní mocí nucena vejít do dveří a ten muž ji následoval. Kupodivu s ním nebyl nikdo z jeho stráže.
Když se ocitli ve světnici, přistoupil k ní, lehce se dotkl dvěma prsty jejího čela a pak se spokojeně usmál. Jako omámená jej pozorovala, vyzařovalo z něj něco velmi zvláštního, měla podobný pocit, jako když poprvé potkala Adama. Po chvilce konečně promluvil.

„Nemusíte se mne vůbec bát, chtěl jsem se jen o něčem ujistit a nemýlil jsem se. Podle karmy, která vás obklopuje, jsem poznal, že právě vy jste jeho Parvátí…“
Adriana pochopila, že hovoří o Adamovi a začervenala se, i když vůbec nerozuměla významu jeho slov. Pohlédla na muže a hlesla udiveně.
„Kdo jste, pane? Proč jste vlastně přijel? Hledáte snad Adama Burnse?“
Usmál se, pokýval hlavou a odvětil.
„Adama Burnse říkáte? To je mu podobné, ukrývat se za každou cenu. Jenže on není tím, za koho se vydává.“ Adriana ztěžka polkla a odvážila se říci.
„Cože? A kdo je to vlastně? Prozraďte mi to, prosím…“ Vzal ji za ruku a řekl tiše, dívajíc se jí při tom upřeně do očí.
„Omlouvám se, ještě jsem se vám nepředstavil. Jmenuji se Rándžit a byl jsem pro něj více než jeho otec, ujal jsem se jej, vychoval, chránil před všemi jeho nepřáteli a spoustu naučil. Také jsem mu pomáhal smířit se s jeho údělem. Dobrá, povím vám o něm, protože z vašich očí jako paprsek slunce září něha a ze srdce jako křišťál čistá láska, kterou k němu cítíte, zasloužíte si znát celou pravdu, vy ano. Ve skutečnosti se jmenuje Amar Chání Hassan, ale jeho nové příjmení není tak docela vymyšlené, patřilo jeho matce. Jmenovala se Julia Burnsová a byla dcerou jistého britského důstojníka, který v mé zemi pracoval na velvyslanectví.
Nikdy se nesmířil s tím, že se jeho dcera zamilovala právě do Amarova otce Nazhíra a kvůli odlišné víře se jí zřekl…“
Muž se na chvíli odmlčel, zvlhlýma očima se zamyšleně zadíval k oknu a po chvilce začal vyprávět….