Střípky snů 27

Anotace: Po delší odmlce pokračování.Děkuji za vaši přízeň.

Před nemocnicí přešlapuji s podivným pocitem. jako vždycky když na něj čekám mám v žaludku žábu a přemýšlím zda je to dobře. Po chvíli se vyřítí jeho auto z ohybu zatáčky. Počkám na místě až zaparkuje. Tradičně m to moc sluší ale já dnes mezi námi cítím podivné napětí. Vidím jak má ruce v kapsách a spěchá ke mě.
,,Ahoj." Dá mi letmou pusu a podivně omluvně se zatváří.
,,Ahoj." Odpovím a musím se krotit abych nedávala najevo moc svůj blažený úsměv.
,,Já já bych ti chtěl něco říct." Vykoktá ze sebe se stejnou naléhavostí s jakou mi telefonoval.
,,Tak kam tedy půjdeme?" Optám se a snažím se ho uklidnit. Přijde mi že sním bych zvládla jakýkoliv problém. Jsem připravena na cokoliv a jakkoliv mu pomoct. Potom namíří prstem kamsi.
,,Pujdem si sednout támhle." ukáže na restauraci. Když vejdeme dovnitř dopajdám ke stolu a on mi odsune židli. Cítím jak si nás všichni prohlíží. Nejspíš koumají co se mi stalo ale je mi to více méně jedno.
,,Dobrý den přejete si něco k pití?" Optá se číšník zdvořile.
,,Džus." Zvednu k němu hlavu. Roman poprosí o sodovku a kafe.
,,Tak co se děje?" Vyrukuju na něj.
,,Tohle nejde říct tak jednoduše." Vynutí usměv.
,,Aha." usyknu trochu naštvaně.
,,Špatně se mi o tom mluví.Prostě musím pryč na dlouhou dobu a nevím..." Nechá otevřenou větu.
,,A?" Zeptám se.
,,Možná bude lepší když zůstaneme jen kamarádi." Věta kterou řekne na mě působí jako kdyby do mě vrazil nůž. Polije mě horko zároveň mě zaštípe v nose a nakonec mám na jazyku tísíce otázek začínajíc proč.
,,Aha." vykuňknu ze sebe.
,,Nechci ti ublížit." Pípne.
Chvíli je mezi námi ticho. Ticho by se dalo krájet.
Prohlížím si jeho rysy v obličeji a všechno mi přijde líto. Tolik bych ho chtěla pohladit. Nebo se ho dotýkat ale potomhle se ve mě mísí i vztek.
,,Proč tady teda jsme?" Vyhrknu.
,,Notak. Nech toho." Krotí můj ton v hlase. Teprve teď mi dojde že jsme si blíž než kdy předtím.Už si k sobě dovolíme daleko více.

Když naši schůzku ukončíme vyskáču schody nahoru a s praštěním bouchnu dveřma od bytu. S histerickým pláčem si vlezu do postele. Potom si pustím Kosheen a snažím se uklidnit. Večer přijde mamka. Nakoukne do pokoje.
,,Stalo se něco?" Optá se.
,,Nechci o tom mluvit." Řeknu suše a polknu na prázdno.
,,Dobře." Řekne smířlivě a já v duchu musím uznat že měla pravdu. Chlapy jsou hajzlíci. Jak pořád brečím tvář mě pekelně pálí a noha mě příšerně rozčiluje. Kdybychom se alespoň tak suše nerozloučili. Řekl mi suchý měj se. Bylo to jakoby řekl sbohem. Ani pusu mi nedal.
K večeři je rizoto. S mamkou moc nemluvim jen si sednu ke stolu a chystám příbory. Po stole jeden sunu k mamce a jeden k sobě.
,,Skoč do sklepa pro okurky." Poručí mi a já jdu. Obuju si boty a ve výtahu se opřu o stěnu kabinky. V celém domě je tma. Sjedu do sklepa a vylovim klíče. V malém skromném kumbálku najdu sklenici okurek a zamknu. Když vyjedu do našeho patra nestačím se divit. V otevřených dveřích stojí Roman.
,,Ahoj." Řekne váhavě. V tu chvíli mě napadne jediné. Musím vypadat jako trouba v teplákách a podlitýma očima.
,,Co ještě?" Vyštěknu a snažím se abych se nerozbrečela. Do toho přijde mamka.
,,Čeká tu na tebe." Usměje se na mě vezme okurky a mizí zase kdesy v bytě.
,,Přišel jsem se rozloučit." Hlesne tak pokorně že bych mu nejradši skočila kolem krku. Místo toho řeknu.
,,Tak se měj ahoj." Už chci vkročit do dveří.
,,Počkej." Vyštěkne tentokrát on.Naléhavost v jeho hlase mi málem opět vehnala slzy do očí. Potom stáhne ruku po mé a zabouchne dveře od bytu. Stojíme naproti sobě na chodbě. Přitáhne si mě k sobě blíž a já aniž bych chtěla se nechám. Jako na povel zhasne světlo v chodbě. Potom mě začne líbat. Vroucně vášnivě a tiskne mě k sobě. Cítím ho k sobě blíž než jindy. Tiskne se ke mě až cítím jeho teplo. Oběma rukama mě k sobě pevně tiskne a já nějak ztrácím pevnou půdu pod nohama. Nevím jak dlouho to trvá.

Když odemknu dveře bytu mamka už je dávno po jídle a moje porce je už dávno studená. Když projdu okolo obýváku mamka se jen potutelně culí. Trochu mě to rozčiluje ale co se dá dělat. Sednu si k rizotu a ve finále koukám někam skrz talíř a představuju si jak za Romanem pojedu do Ostravy. Večer pak jdu spát a znovu se rozbrečím. Tentokrát proto že nemůžeme být spolu.