Phyllis 1

Anotace: 1. kapitola - Zrádkyně. Je to už dost staré dílko, doufám, že někoho zaujme. Lehce dětsky naivní:-)

I. Zrádkyně



„Ahoj Jos,“ začnu, ale než se vůbec stihnu dostat dál, oznamovací tón ve sluchátku mi napoví, že se mnou nemá náladu mlunit. „Sakra!“ uhodím pěstí do stolu, na kterém je postavený telefon. „Byla jsem opilá nevěděla jsem, co dělám!“ vykřiknu teď nahlas do prázdného pokoje to co jsem byla připravená říct jí. Jenže, abych k sobě byla upřímná, omlouvá mě to vůbec? Je snad opilost ospravedlněním toho, že jsem všechno zkazila? Nahněvala na sebe kamarádku, pokazila přátelství s celkem fajn klukem. Co mi hráblo, že jsem se s ním líbala? A co zatraceně hráblo jemu? Vždyť jsme ani jeden nechtěli být víc, než kamarádi. Mám strach z pondělní školy, až budu muset potkat Jos tváří v tvář. Jak se k ní chovat? Jak ji přimět, aby mi odpustila? Nebo aby mě alespoň vyslechla?
A jakou pověst teď asi tak budu mít v týmu? Je mi ze mě samotné špatně. Rozešla jsem se s jedním z nich a krátce na to úletuju s druhým. Se zadaným, do hajzlu! Proč si všechno tak kazím? Očerňuju se před lidma, které beru skoro jako mou druhou rodinu. Nebo možná tu první… nejen díky Nealovi a tátovi.
Co až s nimi znovu půjdu trénovat? Jak se k Thomymu mám chovat? Jako by se nic nestalo? To nedokážu. Možná si o mě hodně lidí myslí, že jsem bazstarostná a Jos teď navíc i to, že jsem bezcitná mrcha, ale já se přes to nezvládnu přenést.
Znovu se zvednu a začnu neklidně přecházet po jídelně, jako před tím, než jsem se k tomuhle, nepovedenému telefonování odhodlala. Mám to snad zkusit znova? Stejně mi to zase sekne. A třeba ne, třeba se rozmyslí… Za mnou se ozve vrznutí dveří a když se otočím, spatřím Neala. Má nepříjemně vážný výraz, moje výstřelky pokazily večírek snad všem. Slabě se na něj usměju, ale on mi úsměv neopětuje.
„Zkoušíš jí volat?“ zeptá se. Místo odpovědi jen přikývnu.
„A nechce s tebou mluvit, co?“
„Říkáš to, jako bys to čekal,“ zadívám se na něj.
„Čekal,“přizná, „přece jen se na tebe má proč zlobit,“ připomene mi.
Sklopím oči k telefonu a ještě jednou vezmu do ruky sluchátko. „Já vím,“ řeknu sotva slyšitelně, načež nekonečně dlouhou dobu v tichosti čekáme, ale Jos už se to ani neobtěžuje vzít. Po patnáctém zazvonění to vzdám a sednu si na židli. Neal si odsune vedlejší a usadí se taky. Přijde mi neuvěřitelný, že je to teprve 6 hodin… Pořádně jsem se zatím ani nevyspala, když nepočítám dvě hodiny zoufalého převalování přerušovaného běháním na záchod. Bože, už snad nikdy nevypiju ani lok! Ale tuším, že ona je na tom hůř než já. Že brečela a to byl důvod, proč se neozvala ani proto, aby mi třeba vynadala. Nikdo nesmí vědět, že Jos brečí. Nikdo nesmí vědět, že je smutná. Na co si to hraje? rozzlobím se na ni najednou. Znám ji skoro dva roky a přitom nikdy pořádne nevím co cítí. Jestli zítra dojde do školy se svým obvyklím výrazem a jediný rozdíl bude v tom, že se mě bude stranit, asi mě z ní fakt už vomejou. Proč se taky někdy neprojeví? Pak se to na ni nahromadí jako včera… Opila se mnohem víc než já a pak vykládala věci, které by nejspíš nikdy nechtěla, aby ostatní slyšeli. Zvlášť když to pro ni byli docela neznámí lidi. Tak jsme ji s Verou a Hannah zavedli nahoru, do jednoho z volných pokojů. Byla na tom už tak, že jediný co potřebovala, byl kýbl a postel.
Vera s Hanou se mi pak někam ztratili a já, zůstala sedět s Thomym. Povídali jsme si jako dřív tolikrát. Jenže tentokrát jsme už byli oba značně nalití a…
„Co Thomy? Co má v plánu dál?“ ozvu se do zadumaného ticha, které tady teď panuje.
„Co já vím,“ pokrčí rameny Neal. „Nemluvil jsem s ním. Konec konců, nejvíc ses s ním sblížila ty.“
Vrhnu po něm naštvaný pohled, ale raději mlčím. Ještě bychom se pohádali i my dva a to už by na mě bylo opravdu moc.
„Mluvil jsi pak o tom s někým?“ zeptám se místo odpovědi. Já zmizela hned potom, co nás Josephine objevila. Nic v tu chvíli neřekla, prostě se rozběhla pryč. Vyběhla jsem za ní, ale jediný, co mi řekla, když jsem ji dohnala bylo, že jsem hnusná potvora a ať se ani neopovažuju ji sledovat i dál. Ať ji už nechám, zatraceně, na pokoji. Potom se otočila a rychlým,ale na oko vyrovnaným krokem se vydala pryč. Ale brečela, už tehdy, když jsem ji chytila za rameno, že má počkat.
Zůstala jsem stát uprostřed ulice, byly skoro tři ráno a vím, že kolem mě zrovna projížděl autobus a do výšky rozstřikoval tající břečku podél silnice. Nahnědlé cákance dopadli i na moje bílé kalhoty, ale to my v té chvíli bylo jedno. Stejně jako fakt, že je sotva pár stupňů nad nulou a já stojím venku jen v košili. Byla jsem šokovaná, cítila jsem se provinile, a samozřejmě, stále jěště jsem byla parádně nalitá.
Probralo mě až když vedle mě zastavilo auto.
„Phyllis!“ zavolal na mě jeho řidič. „Co tady, proboha děláš?“
Otočila jsem se po hlase a za volantem stařičké fordky jsem si všimla Otty. Tvářil se překvapeně a trochu vyděšeně.
Zavrtěla jsem hlavou, ale k hlasité odpovědi jsem se nezmohla.
„Pojď si nastoupit, vždyť tam skoro mrzne,“ pokračoval Otto, teď už vyrovnaným hlasem. Až teď jsem si uvědomila, jaká je mi vlastně zima. Několika kroky jsem přešla k autu a bylo mi ze mě samotné na nic, když jsem ani tu vzdálenost nezvládla ujít zcela rovně. Usadila jsem se na místo zpolujezdce a s úlevou zaznamenala, že je tady Otto sám.
„Co se stalo?“ zeptal se starostlivě, když jsem za sebou zavřela. Zatím jsme pořád stáli na krajnici.
Neodpověděla jsem, zase jsem jen zavrtěla hlavou. Musela jsem mu připadat pěkně pitomá, ale to mi v té chvíli bylo jedno. Už brzo beztak budu připadat pitomá všem.
„Snad ti nikdo nic neudělal,“ nenechal se přesto všechno odradit Otto.
„Ne,“ozvala jsem se konečně. „To spíš já jsem pěkná kráva,“ odpověděla jsem a už jsem se neudržela, aby mi nevytryskly slzy.
Otta nijak nahlas nereagoval, ale nahl se ke mně a objal mě kolem ramen. Překvapilo mě to, už proto, že ho moc neznám. Jistě, je to bráchův spoluhráč, ale je dost nenápadný, přesto, že s nimi tak dvakrát týdně trénuju, skoro nikdy jsem s ním nemluvila.
„Copak ty nevíš, co se stalo?“ zajímla jsem se, když jsem se trochu uklidnila a odtáhla se od něj.
„Ne, co bych měl vědět?“ zadíval se na mě tázavě.
„Kdy si odešel z Theovi oslavy?“ zeptala jsem se, protože jsem si to ani zaboha nemohla vybavit. Vlastně jsem si ani nepamatovala, jestli tam vůbec byl. Ale nejspíš jo, jinak by přece nejezdil autem po městě v tuhle noční dobu.
„Já ještě neodešel,“ odpověděl. „Theovi jsem slíbil, že mu pak pomůžu dát barák do pořádku dřív, než se vrátí rodiče. Jen jsem vezl bráchu dom, bylo mu zle. Trochu to přehnal.“
„Takových tam bylo víc,“ zamumlala jsem a znovu jsem se zastyděla, když jsem si uvědomila že on je střízlivý. Kdyby nebyl, mohla bych mít alespoň naději, že si tenhle můj výstup nebude zítra pamatovat.
„Něco se tam pokazilo?“ zeptal se a já chvíli přemýšlela, zda mu to mám říct.
„No, trochu jo. Já…uletěla jsem s Thomym. Líbala jsem se s ním přímo před jeho holkou,“řeknu nejistě. Myslím, že jestli jsem ještě nebyla rudá, tak teď jsem to rozhodně napravila.
„A cos dělala tady?“ ozval se skoro hned a já mu byla vděčná. Zabránil tím trapnému tichu, kterého jsem se tak bála.
„Ona to byla moje kamarádka,“ vysvětlila jsem. Až jsem se divila, jak moc mi pomáhalo, když jsem mu to pověděla. Přesto, že Ottu prakticky neznám. „Snažila jsem se jí to vysvětlit, omluvit se jí, ale ona se mnou nechtěla mluvit. A myslím, že už ani nikdy chtít nebude.“
„To se časem vyřeší,“ zavrtěl Otta hlavou. „Je jasný, že těsně potom neměla ani trochu náladu tě poslouchat, to se jí nemůžeš divit. Přeci jen to asi bylo hodně nepříjemný překvapení. Ale čas pomůže u všeho. Zítra nebo možná za pár dní už si s ní o tom budeš moct promluvit mnohem líp. Teď hlavně obě potřebujete vystřízlivět a promyslet si co si od toho slibujete dál, A taky záleží na Thomym.“
„Já si od toho neslibuju nic. Byl to úlet. Zatracenej blbej úlet. Nemělo se to stát. Nejradši bych to vymazala!“ vyhrkla jsem dřív než jsem si vlastně pořádne stihla uvědomit, co říkám.
„S Thomym to myslím bude nějak podobně,“ přikývl. „Co vím, je do ní dost zblázněnej. No ale my dva to tu nevyřešíme. Měla by ses jít vyspat, taky jsi toho dneska nevypila zrovna málo, co?“
Ani nečekal na moji odpověď. „Chceš si tam zajít pro věci?“ zeptal se a znovu nastartoval.
„Ani ne, mám tam jen bundu. Neal mi ji snad vezme,“ zavrtěla jsem hlavu. Nevlezla bych tam ani za nic.
„Tak tě teda odvezu domů,“ odpověděl. „Kde bydlíš?“
„U Zámečku,“ řekla jsem vděčně. V žádném případě se mi nechtělo jít teď pěšky, navíc když to nemám zrovna blízko.
„To by ses hezky prošla,“ usoudil i Otto. „Aspoň pak budu moct s klidným svědomím Nealovi říct, že jsi v pořádku doma.“
Celkem jsem se divila, že celou cestu udržoval konverzaci. Byla jsem ráda, protože v tichu bych zase začala mnohem víc přemýšlet. Takhle mi aspoň na chvilku přišlo, že se vlastně nic nestalo, že večírek skončil v pohodě a ne že jsme tam ztropili menší divadlo nejdřív tím, že jsme se na sebe s Thomym v koutku vrhli a pak tím, jak jsme volali na prchající Josephinu, která na rozdíl od nás měla tolik rozumu či hrdosti, aby před ostatními nedělala scénu.
Taky mě tím překvapil. Tohle nebyl Otto jakého jsem znala, nebo spíš jakého jsem si představovala. Ten Otto by mi sice asi taky zastavil a asi by se mě zaptal, zda jsem v pořádku a zavezl domů, ale pochybuju, že by se mě snažil uklidnit, že by mě přes to všechno dokázal rozesmát. Pravda, smích je trochu přehnané slovo pro ten jeden úsměv, ale stejě jsem se cítila mnohem líp, když jsem o deset minut později vystupovala před naším domem.
„Tak dobrou noc. Pořádně se z toho vyspi, ať aspoň zítra nemáš opici.“
„Mě by se spíš hodilo okno,“ poznamenala jsem, ale cítila jsem se mnohem střízlivější, než bych si přála. „A díky moc za odvoz, jsi zlatej.“
„ To bylo samozřejmý,“ zavrtěl hlavou. „A nebuď tak pesimistická, však se to vyřeší.“
Místo odpovědi jsem se na něj jen usmála a mávla mu na rozloučenou. Jeho optimismus bych chtěla mít.
„Odešel jsem poměrně brzo po tobě,“ pronikne ke mně znovu Nealův hlas a vytrhne mě ze zamyšlení. „Jak se vrátil Otto a řekl mi, že jsi doma, šel jsem taky. Ale víš jak jsem se o tebe bál, zatraceně? Jen tak zdrhneš, všechno si tam nacháš, včetně peněz a pak se celých čtyřicet minut nevracíš…“
„Promiň,“ omluvím se. „Ale právě proto tě pak Otto informoval.“
„Však já vím, ale ta doba byla dost dlouhá,“řekne Neal smířlivě. „Ale pak už to stejně nestálo za to. Thomy odešel taky, jen si ještě před tím zpakoval věci. Trvalo dost dlouho, než se zábava znovu rozjela. Nebyl jsem jediný, kdo se o vás strachoval. Veru a Hannah málem kleplo, když jste obě tak vyběhli. Taky to pak vzdali, prostě se to solidně rozpadlo. Tipuju, že se zanedlouho skončilo, i tak už bylo skoro ráno.“
Na chvíli zavládne opět ticho než se znovu ozvu. „Nezačnou si teď o mě doufám myslet, že jsem děvka,“ svěřím se mu se svou druhou největší obavou. Vím nakolik blbá otázka to je, nestalo se nic až tak světoborného, z určitého ohledu. Ale to ticho, co zavládlo, když Jos vtrhla do našeho „světa“ větou „tak tohle bych do vás nikdy neřekla,“ a pak se přímo středem místnosti rozběhla pryč, ty desítky upřených pohledů, když jsme se s Thomym vzpamatovali a konečně si uvědomili co to tady vlastně provádíme, když na ni volal „Jos, počkej!“ a já se rozběhla za ní… vím, že udělat to někdo jiný, řeknu si „no bože, to se stává,“ a za pár dní si na to už ani nevzpomenu, ale takhle mi to připadá jako ta největší tragédie.
„Kvůli tomuhle?“ podiví se trochu pobaveně Neal. „No uznávám, že T-Joseph by z toho možná byl trochu špatnej, kdyby to viděl, ale ostatním to žádnou psychyckou újmu nepřinese. S výjimkou Josephiny, samozřejmě. Jen budou asi trochu naštvaní za předčasně ukončený večírek a budou se mít nějakou dobu o čem bavit.“
Musím se usmát jeho narážce na T-Je, fajn kluka, ze kterého si ale dost lidí utahuje díky jeho přísně katolické rodině a jeho přístupu ke vztahům. V ostatních věcech je v pohodě, ale v tomhle výchova zanechala stopy. Věci jako „sex až po svatbě“ a podobné možná prosazovala Britney Spears, ale moc kluků na to není. A konec konců ani ona u toho nevydržela.
Jsem ráda, že to bere takhle, alespoň jeden z mých problémů to řeší, ale na tom druhém to vůbec nic nemění. „Škoda, že to tak nebere i Jos,“postesknu si. „Budu za ní muset zajít.“
„Nebylo by lepší ji teď neotravovat?“ nadhodí brácha, ale já zavrtím hlavou.
„Však já za ní nechci jít hned. Teď o mě nemá zájem, to už jsem pochopila,“ informuju ho. „A navíc, teď toho chci zařídit víc. Promluvit si s Thomym, popřípadě se omluvit Theovi za ten brzký konec.“ To druhé dodám více méně z legrace, ale možná nebude od věci to s ním probrat. I jemu se mám za co omluvit. Ještě před měsícem to byl můj kluk a teď mu dám k dvacetinám takovýhle dáreček. Díky bohu, že už spolu nechodíme… A s Thomym si promluvit musím a přeci jen, asi to bude lepší udělat teď, než to nechat na trénink, kde budou všichni ostatní.
„Já tě teda nebudu zdržovat, jdu se dospat. Konec konců v jednu máme jít běhat a i když tuším, že nás tam bude tak polovina, mě taťka doma nenechá. Jenom mě ještě zajímá, půjdeš s náma?“
Chvilku na něj zůstanu zírat, protože na to jsem zapoměla. Pořád tak nějak počítám s tím, že je sobota a na nedělní trénink, kterého se taky účastním, jsem ani nepomyslela. Zvlášť proto, že obvykle bývá ráno, ale tentokrát taťka projevil zvláštní dobromyslnost. Nejspíš to bylo díky euforii která ho od úterního posleního zápasu základní části ještě nepřešla. No ale teď je v nadšeném očekávání celé město. Co na tom, že postupujeme z posledního místa, a tudíž nás, největší outsidery čeká favorit soutěže. Brandonští Králové v Play-off, to už je zázrak samo o sobě.
„Jasně, že jdu. I já mám před sebou závěr sezony,“ ujistím ho. „A teď si jdu taky lehnout. Ti dva stejně ještě spí.“
„No konečně rozumná řeč, ségra,“ pochválí mě Noel a zvedne se. Jen se ještě cestou natáhne do chlebníku pro rohlík a jak se do něj zakousne, ohlídne se se zomyslným výrazem po mě. Nebýt toho, že jsem bitek s ním raději z bezpečnostních důvodů nechala (a až na pár výjimek se jim opravdu úspěšně vyhýbám), tak by teď viděl. Moc dobře ví, jak blbě mi dneska je. Takhle na něj jen vypláznu jazyk a zapadnu do svého pokoje. Přeci jen mám teď v hlavě trochu klidněji a myslím, že se mi konečně podaří usnout. Thomy prostě bude muset počkat.