Kapitán Husťák (1.)

Anotace: tak jo, je čas na nějaký to odreagování, takže tentokrát žádný zombíci, nekromanti, ani nic podobně nadpřirozenýho. Tentokrát si dáme romantiku. ;) Jop, kdyžtak komentujte, díkes! :D

Sbírka: Kapitán Husťák

Pocity znechucení se mnou cloumaly pořád víc a víc. Nebylo to jen tím, že je ráno, venku se povaluje mlha a vzduch má teplotu, kterou by za příjemnou označil tak maximálně lední medvěd. Dnešní den byl o to horší, že jsem se hodinu kodrcala nacpaným autobusem jenom proto, abych se stala součástí trapný hry jménem: Vítejte na vysoké škole.
Ale aby to nebylo zase tak pesimisticky zavržené ráno, čekal na mě na nádraží Tobiáš s dvěma kelímky voňavého kafe a očividně s dobrou náladou.
„Asi jdeme pozdě.“ Zkonstatoval, když mi vmáčknul kafe do dlaně a otočil se k východu z nádraží. Radši jsem nic neříkala, akorát bych se musela znova nakrknout, a tak jsem jen usrkávala z kelímku a tvářila se alespoň trošku zaujatě dnešním svinským dnem, ploužíc se Tobiášovi v patách
„Nevypadáš nadšeně,“ naklonil hlavu na stranu a prohlídnul si mě od hlavy až k patě, když jsme konečně opustili největší mačkanici lidstva.
„Ještě řekni, že se těšíš.“ Zahučela jsem a opřela jsem se o lampu na zastávce MHD.
„A víš že těšim. Co ty víš, koho dneska potkám.“ Zazubil se a já se musela usmát
Tobiáš byl naprosto nejlepší kámoš, jakého jsem kdy měla. Taky to byl naprosto gay, ale to nebylo zas až tak podstatný, i když pro dnešní den to podle něj podstatný nejspíš bylo.
„Chceš říct, že ses přihlásil a dost pracně dostal na vejšku jenom proto, abys mohl očumovat intelektuálský chlapečky?“ vyhrkla jsem s šibalským úsměvem a sjela jsem ho pohledem. Světlý džíny, na kluka trochu moc upnutý, žlutý tričko s nějakým okatým zvířátkem z animáku a bílá bunda s tlupou cinkajících přezek, prostě hadry, který měly očividně každýmu napotkání dát dost jasně najevo, že vyšší teplota v místnosti neznamená, že se zbláznil termostat.
„Vim, co si myslíš.“ Zabrumlal Tobiáš a zadíval se na špičky svých bot. Skoro jsem doufala, že budou z krokodýlí kůže, ale díkybohu na jejich výrobu doplatila maximálně tak nějaká kráva.
„Myslim si, že ti to docela sekne,“ uznala jsem a odlepila jsem se od lampy, když se v dálce objevil autobus. „Teda, myslim, že ti to docela sekne, vzhledem k tomu, jak se oblíkáš jindy.“ Zakřenila jsem se a postrčila jsem ho do městský.

Další dvacetiminutová cesta napříč městem dokázala ještě trochu prohloubit mojí otrávenost, a tak jsem vystoupila před podivně skleněnou školní budovou s dost znechuceným výrazem.
Tobiáš si večer před naší vysokoškolskou premiérou pečlivě našťouchal do hlavy veškerý informace o předmětech, profesorech i učebnách, a tak mě bezpečně provedl po točitém schodišti a dostrkal mě klaustrofobicky působící chodbou před dveře posluchárny. S odhodlaným výrazem osmiletého mistra v motokrosu zalovil v peněžence a vytáhnul kartu. S laškovným mrknutím jí přiložil ke snímači na stěně a opřel se do dveří. Ani se nehly. Zkusil to několikrát, ale jediné čeho dosáhl, byl vztek a bolavé rameno. Vzala jsem mu kartu z ruky, podala jsem mu kelímek, kde mi pořád ještě zbejvala většina teplýho kafe, a zacloumala jsem dveřmi.
„Ještě chvíli a zůstanou ti v ruce.“ Prohlásil Tobiáš a namočil si sosák do mýho kafe.
„Jak se tam sakra dostali ostatní?!“ zavrčela jsem a vyhoupla jsem se na špičky, abych mohla dovnitř nahlídnout malým okýnkem, které bylo vážně dokonale strategicky umístěné, co nejvýš to šlo.
Uvnitř seděli v odstupňovaných řadách učící se ubožáci a s dostatečně zděšeným výrazem si zapisovali do sešitů, nebo notebooků něco životně důležitého.
„Tak jo, konec srandy.“ Řekl Tobiáš, nacpal mi kafe zpátky do dlaně a odhodlaně na férovku zaklepal.
„A těď všichni zahynem.“ Zkonstatovala jsem a ustoupila jsem o krok zpátky. Není nic horšího, než zdivočelej profesor, kterýmu někdo mrví přednášku.
Dveře se s tichým lupnutím otevřely, nutno dodat, že se otevřely na opačnou stranu, než jsme to zkoušeli my, a na jejich prahu stála podivně vykulená babča v modrým kostýmku, ve kterým ze všeho nejvíc připomínala švestku. S trochou pobaveného smíchu jsem si uvědomila, že nejspíš vypadá jako švestka i v případě, že na sobě nemá nic modrýho, ale to už nám celkem mile na fakt, že jsme jí právě nabourali přednášku, pokynula, načež jsme se nahrnuli dovnitř.
Tiše a slušně rychle jsem stoupala za Tobiášem až do nejvyšší řady, jevící se jako nejlepší místo pro dvouhodinovku nudného předmětu, kterej jsem se ještě ani nenaučila vyslovovat. Jak jsme se tak ploužili podél řad zažraných studentských tipů, nedalo mi to a zadívala jsem se na tu skvadru nových spolužáků s neskrývaným zájmem.
Byly tu zastoupený snad všechny skupinky, na který se jen dá lidstvo rozpitvat. Zástupkyně spolku minisukní psaly růžovými propiskami a očividně se zuby nehty snažily vypadat zaujatě a nádherně. Jediný, čeho dosáhly, bylo to, že se i se zavřenou pusou jevily povrchní, prázdné a s hnusným vkusem, ohledně hadrů. Dál tu byl hlouček dredařů, kterej jsem si předem zapsala jako důležitej při hledání nových přátel, pak tu byli obvyklý studentíci, s nepatřičně obrovskými brýlemi, rozcuchanými vlasy, krátkými kalhotami a bílými teniskami, svítícími na dálku. Občas ještě probleskla rovnátka, což nebylo zase až tak překvapivé. Kdesi na druhém konci seděli kluci v upnutých tričkách, vestách a s bílými kšiltovkami na hlavách, což mě přinutil postesknout si, že nejhezčí kluci vždycky mívaj o pár stupňů víc. Pak už tu nebylo nic zajímavého, všichni vypadali naprosto hnusně normálně a já si uvědomila, že v červených gládách, batikovaných kalhotách, několika přes sebe navlečenýma trikama a s pletenou barevnou hučkou, musím působit přinejmenším neobvykle.
Naposledy jsem přejela pohledem po těch zběsilých pisálcích a zalapala jsem po dechu.
„No do hajzlu!“ vyhrkla jsem a setrvačností jsem narazila do Tobiáše, kterej se zrovna zastavil a otočil se ke mně čelem. Horký kafe mi vylítlo z kelímku a přistálo mu na džínách, aby se vzápětí dokonale vpilo. Všechny hlavy se po nás otočily, včetně tý, která tohle vystoupení svojí přítomností způsobila.
„Co sakra blbneš?!“ zasyčel Tobiáš a chňapnul mě za ruku. Vytáhnul mě o schod výš a nasměroval mě do poslední řady.
„Ježiš,“ plašila jsem a začala jsem v tašce dost hlučně lovit kapesník. „vždyť tě to musí hrozně pálit!“ vyhrkla jsem, pořád ještě dostatečně nahlas. Až teď jsem si uvědomila, že krom občasného pochechtávání je naprostý ticho.
„Taháš to sebou už hodinu, vážně to není zrovna roztavená láva.“ pousmál se Tobiáš pořád ještě nahlas, což svědčilo o tom, že hodlá tohle divadýlko dohrát. Jen jsem zaúpěla. „navíc zapomínáš, že už teplej jsem. Míň než osmdesát stupňů mi vážně nemůže ublížit.“ Zasmál se, a když se smích ozval i z hloučku kluků ve vestách, zatvářil se spokojeně a sesunul se vedle mě na měkkou sedačku.
„Bezva,“ zabručela jsem, „takže večer máš rande.“
„Uvidíme,“ zakřenil se, „proč ses rozhodla bejt sprostá před.. hm.. asi sto padesáti lidma?“
„Podívej se dvě řady pod nás.“
Tobiáš se naklonil dopředu a přejel pohledem po řadě postav.
„Nic nevidim.“ Řekl a vrátil se zpátky do normální pozice.
„Dvanáctý sedadlo, je skoro uprostřed.“ Nasměrovala jsem ho, když jsem si to spočítala, vyklonil se znova a po chvilce se znova opřel s nechutně zákeřným úsměvem.
„Není to náhodou..“
„Je..“
„To je fakt on?“
„V celý svojí aroganci.“ Nakrčila jsem nos.
„Takže to je ten…“
„Jo, Kapitán Husťák.“