Ange gardien ( 13. )

Anotace: Dál jen dál :)

Byla jsem unavená jako už dlouho ne. Pět hodin ráno mi nepřišlo jako ideální čas na kakaový dýchánky, ale představa, že by se mi zase něco zdálo, mě odradila od jakýchkoliv protestů. Navíc Marián vypadal…kawai, jak by řekli Japonci. Černý vlasy měl uličnicky rozdrbaný a nápad s kakaem se mu očividně dost zalíbil, takže z něj vyzařovalo něco, čemu jsem nedokázala odolat. Po neuváženým přiznání, že už jsem měla vážnou známost se zdál jaksi zamyšlený. Radka jsem měla opravdu ráda. Chodili jsme spolu dva roky a výborně nám to klapalo, jenže pak se to všechno pokazilo. Já to všechno pokazila. Po tom, co se mi stalo, jsem už nedokázala být taková jako před tím a nechtěla jsem mu přidělávat starosti. Zrovna jemu!
S tichou nostalgií jsem si vybavila jeho tvář. Bylo to dlouho, co jsem na něj myslela naposled. Uvědomila jsem si, že ta jeho usměvavá tvář, zeleno modrý oči, nakrčené čelo když nad něčím přemýšlel, nebo pozvednuté obočí když se něčemu divil, mi opravdu chybí.
Jenže Radek byl přesný opak Mariána. Marián byl silná osobnost, které si všiml každý. I fyzicky se od sebe tihle dva lišili. Radek byl vychrtlý blonďáček s bledou kůží, zatímco Marián měl vypracovanou postavu, byl hodně vysoký a snědý. Možná proto jsem z něj měla pořád trochu strach a udržovala jsem si odstup. Z Mariána dýchalo něco…neuvěřitelně živýho a nespoutanýho. Radek měl rád klid, muzea, výstavy, galerie a vždycky vymyslel nějaký krásný místo, kam jsme spolu šli. Jazzový kluby, výstavy různých fotografů, jednou mě dokonce táhl přes půlku republiky, abychom nezmeškaly Veletrh umění.
„Posloucháš mě vůbec?“
Polekaně jsem zaostřila na kluka přede mnou. Marián mi mával před očima rukou a já si všimla, že vlasy má ještě rozdrbanější než předtím. Automaticky jsem natáhla ruku a jemně mu je začala urovnávat na hlavě.
„Tak co jsi říkal?“ zeptala jsem se, když už konečně vypadal trochu míň jako Racochejl a opatrně jsem si lokla kakaa.
„Radši nic,“ zasmál se a s povzdechem se zadíval ven, kde se obloha barvila do oranžova.
„Mám nápad!“ vykřikl z ničeho nic, což mě vyděsilo, ale dřív než jsem se stačila zeptat, popadl mě za ruku a táhl kuchyní na chodbu. Rychle se nazul do botasek, mně hodil pantofle, vzal klíče a vytáhl mě na chladnou chodbu, kde mě rozklepala zima.
Jediným máčknutím přivolal výtah a zářivě se na mě usmál, když zmáčkl tlačítko do nejvyššího patra.
Nedokázala jsem z něj spustit oči. Ta jeho živost, vitalita a dobrá nálada mě uchvacovaly.
V posledním patře mi s lehkou úklonou podržel dveře a sešli jsme několik kroků do mezipatra, kde byl jakýsi zasklený balkon.
S nádechem jsem položila dlaně na chladné sklo a zadívala se na tu nádheru. Všechno bylo tak malý a nicotný. Na kopcích se povalovala mlha, na sídlišti už tu a tam projížděla auta a oranžová barva nabírala na intenzitě.
„Někdy pojedeme na vodu, chceš?“ šťouchl mě najednou do ramene.
„Jak tě to teď napadlo?“
„Tam jsou rána mnohem hezčí. Muj spolunocležník se většinou strašně ožral, takže mě k ránu ty výpary vyhnaly dost brzo na čerstvej vzduch.“
Pobaveně jsem se zasmála.
„Ty přeci s pitím nemáš problémy, ne?“ rýpla jsem si a s jistým zadostiučiněním sledovala, jak se s nevolí zašklebil.
„Ty ses nikdy neopila?“
„Každý se někdy opije,“ zamumlala jsem. Nebo nadopuje práškama. Doplnila jsem v duchu hořce větu a vyhnala si z hlavy nepříjemný vzpomínky na období, které jsem naprosto nezvládla.
První sluneční paprsky nás brzy zalily světlem. S trochu bušícím srdcem jsem vyhledala jeho ruku a pevně jí stiskla. Byla na rozdíl od té mé krásně teplá a neúměrně veliká. Zvrátila jsem hlavu, abych mu viděla do očí a tiše se zasmála.
„Hm?“
„Jsi hrozně vysokej.“
„Ne, to ty jsi moc malá,“ oplatil mi úsměv a druhou rukou mě pohladil po hlavě. Dosahovala jsem mu stěží pod prsa a po chvilce zírání do jeho obličeje, mě začalo bolet za krkem. Kdybych se měla s timhle klukem líbat ve stoje, tak by moje krční páteř značně trpěla. Trochu jsem se ošila, když jsem si uvědomila, o čem to vůbec uvažuju a zase se pohledem vrátila k oknu. Tak krásný ráno jsem už dlouho nezažila. Vrátili jsme se teprve po hodně dlouhé době, kdy už slunce bylo velký kus nad horizontem. V jejich bytě toho nebylo zrovna moc k jídlu, takže jsme v záchvatech smíchu vybrali ze skříně nějaký Mariánovo oblečení, který už mu bylo malý, a já se do něj snažila vnést trochu normality, abych nevypadala ve městě jako exot. Jenže všechno mi bylo hrozně velký, takže na chvilku zmizel a vrátil se s kopičkou oblečení, který muselo patřit jeho mámě. Nebylo mi moc příjemný, že si bez jejího svolení budu půjčovat věci, který jí patří, ale Marián slíbil, že jakmile dorazíme k nám domu, vezme ho hned zpátky, takže jsem se nasoukala do obyčejných vínových minišatů, které z té kupy oblečení vypadaly nejlevnější, a trochu kriticky jsem se zadívala do zrcadla. Nebyla jsem zvyklá na tak krátký sukně a Mariánův pohled mě neuvěřitelně znervózňoval.
Půjčil mi ještě starý tenisky, který vyštrachá někde na dně botníku a já v nich trochu plavala a přes ramena mi hodil svojí černou plátěnou bundu.
Venku jsem se nadechla nádherně čerstvého vzduchu, který se měl hodinu od hodiny zhoršovat.
„Máš nápad, kam si zajít na snídani?“ zeptal se mě po chvilce chůze a natáhl se pro mojí ruku, kterou pevně sevřel.
„Jeden podnik blízko náměstí má výborný snídaně a mají otevřeno i v neděli. Taková kavárna, tak jestli chceš…“
„Fajn,“ usmál se a nastavil tvář sluníčku.
Nechtěla jsem, aby bylo ticho, takže jsme začala blábolit ty největší kraviny, který mě zrovna napadaly a povídání o malichernostech nám vydrželo, až do kavárny. Vonělo to v ní po kávě a pečivu, což jsem měla ráda. Byli jsme první zákazníci, čemuž jsem se díky dost časným hodinám moc nedivila. Posadili jsme se k prosklené stěně, která byla polepená lístečky břečťanu a objednali si velkou kávu a dva jablečný záviny.
„Hned doma ti dám peníze,“ omlouvala jsem se, když za nás za oba všechno zaplatil, ale jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„To bych se urazil a pojď už, jinak toho chlapa zabiju!“ zavrčel vztekle.
„Cože?“
Zmateně jsem se rozhlédla a narazila na upřený pohled chlápka u vedlejšího stolu.
„Co je s ním?“ nechápala jsem a nechala se vytáhnout před kavárnu.
„Civěl na tebe, jak na pojízdnej krámek s Playboyem!“
Tomu přirovnání se nešlo nezasmát. Ploužili jsme se ruku v ruce uličkami a teprve po půl hodině došli k našemu domu. Nechtělo se mi zvonit, takže jsem na zemi našla pár kamínků a celkem úspěšně je začala házet Ondrovi na okno. Teprve po patnáctym hodu se uráčil vystrčit hlavu.
„Ahoj vy dva. Nějak brzo ne?“ zazíval a zamžoural do sluníčka.
„Trochu. Otevřeš nám?“ pobídla jsem ho trochu netrpělivě.
„Venku to bude lepší. Chvilku vydržte. Já slezu dolu a pak vymyslíme plán bitvy.“
Nechápavě jsem zvedla obočí a zadívala se na Mariána.
„Plán bitvy?“
„Copak sis myslela, že to s Michalem necháme jen tak? Nebuď hloupá,“ usmál se něžně a zlehka mě pohladil po tváři.