Ange gardien ( 14. )

Anotace: No, nevim kdy se teď dostanu k psaní, takže tu máte další část a snad se bude líbit ;)

Trvalo snad půl hodiny, než se Ondráš konečně vykopal z baráku.
„To ses ještě holil, nebo co?“ zpražila jsem ho na úvod.
„Ne, probudila se máma, takže jsem tě pomocí důmyslně řečených lží kryl. Kdyby zjistila, že jsi spala u něj, tak tě zabije,“ ušklíbl se a mě sklaplo.
„Nakecal jsem jí, že jdeš nakoupit a já nechci, aby si tahala těžký nákupy, takže nejdřív obchod a pak zábava,“ vzdychl.
Nechtěli jsme chodit moc daleko, takže jsme vpadli do prvních potravit, který jsme našli a já naházela do košíku všechno, čeho se mi doma zdálo nedostatek.
„Ještě vem něco k obědu. Máma říkala, že jde někam pryč, takže si máme uvařit.“
„V neděli?“ divila jsem se. „Včera večer byla taky pryč.“
„Neptal jsem se jí, ale asi už bude v tahu, takže nám to zlehčuje situaci.“
Ondra zacvakal nákup a Marián mi vzal z rukou nákupní tašku, kterou jsem měla v úmyslu nést, jelikož tak moc těžká nebyla.
Byt byl opravdu prázdný. V chodbě jsem ještě cítila vůni mámina parfému, ale už tu nebyla.
Vyskládala jsem nákup na kuchyňskou linku a z police sundala kuchařku.
„Adél? Uděláš mi kafe?“ zaprosil Ondra od stolu, u kterého už s Mariánem seděli, a zdálo se, že spíš chystaji plán, jak přepadnout banku.
„Chceš taky?“ otočila jsem se k Mariánovi, ale ten jen zavrtěl hlavou.
„Vyřešíme to sami, nebo do toho zatáhneme poldy?“ zeptal se po chvilce ticha zamyšleně.
„Poldy se mi do toho tahat nechce,“ zaváhal brácha a zkoumavě se na mě zadíval.
„Nebo to chceš nahlásit Adél? Pokus o znásilnění…mohla bys.“
Nervózně jsem těkala pohledem z jednoho na druhého.
„Já o tom ještě nepřemýšlela, ale…když si to s nim budete chtít vyřídit, tak vás ještě někdo chytí a dostanete podmínku, nebo něco podobnýho.“
„Jo, jenže já mám strašnou chuť toho šmejda zabít, takže je mi nějaká podmínka ukradená,“ zavrčel Ondra a naštvaně zaťal pěst.
„Souhlasim. Navíc nás nebude moct žalovat, protože ví, že by pak měl problémy i on,“ přikývl Marián a já jen s povzdechem vyndala balíček těstovin. Nemělo cenu se do jejich plánů motat. Na Michala jsem měla neuvěřitelný vztek. Nenáviděla jsem ho za další hnusnou vzpomínku, která se mi připojila v hlavě k těm ostatním.
„Teď další problém. My dva, nebo ještě přibereme do party pár členů?“
„Tahat do toho ještě někoho?“ zamyslel se Ondra.
„Spíš jako dozor, kdyby někdo šel náhodou kolem.“
„Máš to promyšlený, koukám.“
„Jo to mám.“
„Myslim, že jeden muj kámoš by nám mohl píchnout.“
„Taky někoho seženu. Ten parchant dostane takovou nakládačku, že se z toho bude dlouho vzpamatovávat!“
„Já toho šmejda zabiju..zabiju ho!“ drmolil Ondra namíchnutě.
Pořád jsem nevěděla, jak se k tomu jejich plánu stavět. Neměla bych jim to zarazit? Ještě se kvůli mně dostanou do problémů.
„Pořád nevim, jestli je to dobrý nápad,“ vzdychla jsem a opřela se o kuchyňskou linku.
„Adél, málem tě znásilnil! To ho chceš nechat jen tak? Co když si to bude chtít někdy zopakovat a tentokrát mu neutečeš?“
V zelených očích jsem četla rozčílení a silnej nesouhlas. Měl pravdu. Nedokázala bych se mu podruhý ubránit a oni mě nemůžou mít pořád na očích.
Nerozhodně jsem se k nim otočila zády.
„My nemáme vajíčka!“ zabrblala jsem naštvaně, když jsem nakoukla do ledničky a s povzdechem si vzala z hrnečku nad linkou peníze. Hodilo se mi to. Chtěla jsem zůstat chvilku sama a urovnat si všechno v hlavě.
„Musim ještě do obchodu,“ houkla jsem k těm dvěma a nazula se do sandálů. Chviličku jsem se zadívala Mariánovi do očí a pak rychle vyšla na chodbu.


* * * * * * * * * * *


Díval jsem se na ní dokud neodešla, a když konečně zmizela za dveřmi, trochu se mi ulevilo.
„Tak hele, narovinu ti řeknu, že toho bastrada zmlátim, ať už bude Adéla pro nebo ne. Nebude první a řekl bych ani poslední. Potřebujeme nejmíň dva kluky, který nám píchnou, jestli do toho jdeš se mnou. Pak to chce nějaký místo, kam ho vylákáme. Stranou od lidí.“
„Nikdy bych neřekl, že ten šmejd udělá něco takovýho. Muj kámoš a málem mi znásilní sestru!“
S nevolí jsem si uvědomil, že kdybych byl jen o trochu míň morální a nesnažil bych se na Adélu zapůsobit, asi bych udělal něco podobnýho jako Brejloun.
„Popravdě se mu ani moc nedivim,“ ozval jsem se zadumaně a ignoroval, když se Ondra pobouřeně napřímil.
„Klídek, jen jsem chtěl říct, že ona…já nevim, prostě tak asi na určitý lidi působí. Což samozřejmě neospravedlňuje to, co ten bastrard udělal.“
„Co ty vůbec plánuješ s mojí sestrou? Nic proti, ale co jsem tak slyšel, nejsi zrovna kluk na chození.“
„Poprvé v životě mám pocit, že mi na někom fakt záleží, ale jestli mě někde budeš citovat, zabiju tě,“ zasmál jsem se, abych trochu odlehčil to napětí ve vzduchu, což se mi moc nepovedlo. Ondra zůstal naprosto vážnej a jen přikývl.
„Mělo by ti na ní záležet. To mě dostává k něčemu, co jsem s tebou chtěl probrat.“
Jeho tón mě zaujal. Tvářil se vážně a napůl nerozhodně, jakoby sám nevěděl, jestli dělá dobře.
„O co jde?“
„Řekla ti Adéla…něco o tom, co se jí stalo?“
Zamračil jsem se.
„Ne, neřekla.“
„V tom případě nevim, jestli ti to mám říkat já, ale asi bude lepší, když o ní budeš něco vědět.“
Netrpělivě jsem se nahnul dopředu. Ondra trochu zbledl a chvilku zíral do neurčita, jako by se mu v hlavě honily nějaký dost děsivý vzpomínky.
„Před rokem měla bouračku,“ hlesl po chvilce. „Dost těžkou bouračku. Fyzicky na tom nebyla nejhůř. Měla zlomenou nohu a ruku, hodně modřin, odraženin a řeznejch ran, ale psychicky na tom je pořád dost mizerně. Změnila se. Rozešla se s Radkem, přestala vídat kamarády, chodit ven. Dostávala se z toho hodně špatně.“
Nevěřícně jsem si ho měřil.
„Bouračku…no jasně o tom mi něco povídala!“ zabručel jsem.
„Říkám ti to proto, že nechci, aby se dál trápila. Jestli jí cokoliv provedeš a to říkám cokoliv, tak si to s tebou vyřídim! Kupodivu s tebou vypadá šťastně, konečně víc sama sebou, takže jí nebudu bránit, aby tě měla ráda, ale vim, co jsi zač. Nechci, aby kvůli tobě byla nešťastná. Je ti to jasný?“
„Úplně jasný,“ vydoloval jsem ze sebe chrčivě a sklopil oči na stůl. Bouračku. Najednou to do sebe všechno zapadalo.
„Bezva,“ přikývl a utrápeně si položil hlavu do dlaní.
„Kdo řídil?“ zeptal jsem se opatrně, ale hned jak se na mě podíval, věděl jsem to.
„Táta…“