Kapitán Husťák (4.)

Anotace: hou hou, jsem tu zas. A nejen já, ale i Nina, Tobík a Kapitán Husťák, takže si nás řádně užijte. :D dík, že to čtete. ;)

Sbírka: Kapitán Husťák

„Tobíku?“ ozvalo se zdola a Tobiáš s protočením očí zašvidral k oknu, za kterým svítalo.
„Jo?“ houknul přes zavřený dveře, i když mu bylo jasný, že ho takhle máma neuslyší. Chvilku čekal, a když se na schodech ozvaly kroky, přikryl si oči dlaněmi, protože mu bylo naprosto jasné, co přijde. Dveře se po nedbalém zaťukání otevřely a dovnitř vešla jeho matka.
„No tak vylez.“ Zasmála se a trhnutím roztáhla závěsy.
„Je mi skoro dvacet, vážně se dokážu vzbudit sám.“ Zachraplal a stáhnul ruce z obličeje. Jeho matka stála v nohách postele a s rukama v bok se na něj dívala.
„V kolik dneska přijedeš?“ zeptala se s podivně známým zablesknutím v očích. Tobiáš se s podezřívavým výrazem posadil a pečlivě si prohlížel její tvář.
„Proč to chceš vědět?“ optal se jen tak orientačně, i když předem věděl, jaká bude odpověď. Poslední dva roky se ptala stejně skoro každý týden, v případě, že se mu snažila někoho dohodit.
„Protože k nám večer přijde návštěva.“ Usmála se natěšeně a spustila konečně ruce podél těla, takže nevypadala jako generál.
„Přijedu někdy kolem šestý, slušně se obleču, nebudu jíst s loktama na stole, a až se někdo zeptá, jestli mám holku, záhadně se usměju, čapnu nějakou tu slečnu za ruku a se zamlženým pohledem řeknu: Možná jsi to ty.“
„Přestaň blbnout.“ Zpražila ho trochu dotčeně. „Kde bereš tu jistotu, že sem přijde nějaká slečna?“
„Tak to si ani nezaslouží dopověď“ zavrčel a spadnul zpátky na polštář.

----
Tohle ráno mi nepřipadalo tak dementní, jako to včerejší. Z části to bylo tím, že jsem nemusela cestovat namáčknutá na dveřích autobusu, ale hlavním důvodem bylo pevný odhodlání nenechat Kapitána Husťáka pochybovat o tom, co si o něm myslim.
Projela jsem kolem školy a krouhla jsem zatáčku na parkoviště, které bylo tak trochu schované za budovami jednotlivých fakult. Ještě jsem ani nestihla chcípnout motor, když vedle mě zajelo Husťákovo modrý auto i s postrachem na palubě.
„Přeju dobrý ráno.“ Zazubil se na mě, když vystoupil a opřel si lokty o střechu auta. Se znechuceným výrazem jsem si stáhla helmu a rozpustila jsem si vlasy. Ještě večer, cestou domů od toho stupidního rybníka jsem se rozhodla, že je čas na malou změnu, zastavila jsem v drogérce, nakoupila nádobíčko a podbarvila jsem si tmavé vlasy sytě modrou barvou. Na Husťáka to očividně udělalo dojem.
„Neruš, ignoruju tě.“ Zavrčela jsem na něj a slezla jsem z motorky.
„Chci se ti omluvit za ty kraviny, co jsem včera říkal.“
„Proč vůbec mluvíš, když se za to musíš vždycky omlouvat?“ zeptala jsem se, ale na odpověď se mi čekat nechtělo. S helmou v ruce a báglem na zádech jsem se otočila a vyrazila ke škole.
Po pár metrech mě dohnal a zvolnil krok, aby mohl jít se mnou.
„Právě, to je to, nad čím mě nutíš přemejšlet.“
„Ty díky mě přemejšlíš, proč mluvíš?“ zvedla jsem obočí a zastavila jsem se. „Vypadám snad jako Charles Darwin?!“ Zůstal na mě tupě zírat, a tak jsem jen mávla rukou a znova jsem se dala do pohybu.
„Přemejšlim nad tim, proč melu kraviny jenom když seš u toho ty.“ Odpověděl, když se mi zase zjevil po boku.
„Bezva,“ vydechla jsem, „pouč mě.“
„Já..“ na chvilku zaváhal a roztržitě se podrbal ve vlasech, donutilo mě to podívat se na něj. Najednou byla jeho suverenita v háji, což mě dost pobavilo, ale mnohem víc zaujalo.
„Já?“ zopakovala jsem po něm v domnění, že mu to pomůže uvědomit si, s kým to vlastně mluví a v důsledku toho sklapne. Jenže to se nestalo.
Udělal dva rychlé kroky a stoupnul si přímo přede mě. Oběma rukama mě chytil za paže a donutil mě zůstat stát.
„Nikdy nedokážu mluvit normálně v tvojí přítomnosti, protože…“ znova se zarazil a postoupil svoje paže gravitaci. Neškodně mu padly podél těla, načež se beze slova otočil a vyrazil k proskleným dveřím fakulty.
„Tak to teda ne!“ křikla jsem za ním a doběhla jsem ho. „Cos chtěl říct?!“
„To je jedno.“ Zavrčel a podržel mi dveře.
„Kdyby to bylo jedno, tak se o to ani nesnažíš.“
Neřekl ani slovo. S podmračeným čelem pochodoval po schodech do prvního patra a lovil v peněžence kartu. Když jí přiložil ke snímači, dveře ho bez protestů pustily do posluchárny, což jsem mu mimoděk záviděla. Nechtěla jsem, aby teď zmizel někam do kouta, kde si bude moct dvě hodiny popřemýšlet nad tím, jak mě odpálkovat, a tak jsem ho chňapla za ruku a s námahou jsem ho zastavila. Trhnul sebou a pohled mu sklouznul k mojí dlani. Na čele se mu vyrýsovala vráska, jak se snažil se sklopenou hlavou podívat do mojí tváře. Ten pohled mě přinutil stáhnout ruku zpátky a s rozpačitým výrazem jí schovat do kapsy.
„Když ti to řeknu,“ zašeptal a přiblížil rty k mému uchu. Na tváři mě zašimral jeho dech, „budu tě muset zabít.“ Pousmál se a dřív než se otočil k odchodu, lípnul mi rychlou pusu na tvář.

„Móc hezký.“ řekl Tobiáš, když jsem vyšplhala do poslední řady a sesunula jsem se na sedačku vedle něj.
„Nic neříkej.“ Vydechla jsem a zavřela jsem oči, „setkání s blbcem je snad nezbytný pro každý ráno!“
„Já myslel novej účes.“ Zasmál se a dloubnul mě do ramene. „Ale když už jsi to nakousla, co to sakra bylo?“
„Sama nevim,“ Pokrčila jsem rameny a oči jsem otevřela, „včera jsme spolu měli malej slovní souboj.“
„Jo, u toho jsem byl.“ Kývnul a začal si čmárat nějaký ornament na okraj sešitu.
„Nebyl. Tohle bylo odpoledne po škole.“
„Po tom, co tě málem zabil?“
Jenom jsem přikývla.
„Jak jste na sebe narazili?“ zeptal se se zájmem a čmárat si zase přestal.
„Infikoval moje oblíbený místo svojí přítomností.“ Zahučela jsem a začala jsem lovit v tašce sešit, protože se právě do dveří nahrnul étericky působící stařík, který tvrdil, že je profesor.
„A o čem byla řeč?“ zašeptal Tobiáš a trochu se ke mně naklonil, abych ho slyšela. Nebyla jsem si jistá, jestli mu to chci říct. Na co mu budu přidělávat starosti? Jen jsem neurčitě zavrtěla hlavou. „O všem možným.“
„A to tě tak vytočilo?“ zeptal se zaraženě. Uhnula jsem očima, přece jen, milosrdná lež, je taky lež.
„Ne, vytočilo mě to, že se chová jako nadřazenej debil, kterej není schopnej přijmout fakt, že všichni kolem nemusí bejt zákonitě dementi.“ Zašeptala jsem v odpověď a dost se mi ulevilo, když Tobiáš pokýval hlavou a konečně začal vnímat přednášku.

„To byly teda bláboly.“ Zhodnotil Tobík téma hodiny a protáhnul se. Musela jsem mu dát za pravdu. Co je mi asi tak do toho, že měl Neruda deprese po záporných ohlasech. To mívám já běžně. Posbírali jsme veškerou bagáž a protlačili jsme se davem na chodbu. Tentokrát jsme žádnou volnou hodinu neměli, a tak Tobiáš z kapsy vytáhnul chytrý papír a nasměroval mě k učebně, do které jsme podle rozvrhu oba patřili. Postával před ní hlouček lidí, které jsem si jen tak mlhavě pamatovala ze včerejška. Opřela jsem se o zeď a zadívala se chodbou zpátky k posluchárně. Se skloněnou hlavou šel prostředkem Kapitán Husťák a luštil svůj tlustý notes. Aniž bych nad tím nějak extrémně přemýšlela, sjela jsem ho pohledem od hlavy k patě a s trochu nepatřičným pocitem jsem se přistihla s dost ohavnou myšlenkou na něj, bezva košili, co má na sobě, a hlavně na moje ruce. Se zděšeným pohledem jsem odtrhla oči od přicházejícího postrachu a zaposlouchala jsem se do okolních řečí.
„Támhle je!“ šeptla jedna z afektovaných slečen a ukázala na Husťáka, který zrovna zaklapnul notes, nacpal ho do tašky a zvednul hlavu. Hlouček holek se zatetelil. „Viděly jste ty jeho oči?“ zašeptala další, ta nejblonďatější ze všech a dál slintala.
„Jo, vypadá jak z časáku.“ Zaculila se malá zrzka s nespočitatelným počtem pih a s tmavými brýlemi na nose. Možná že vypadal, jako z časáku, ale choval se jako pomatenec.
„Jak se vlastně jmenuje?“ ozvalo se z hloučku a já se mimoděk otočila.
„Petr Milota.“ Odpověděla jsem a neušlo mi, s jakým výrazem se na mě všechny podívaly.
„Vy se spolu znáte?“ zeptala se zrzka a popošla blíž. Sahala mi stěží po ramena. „jo, tak nějak.“ Zašeptala jsem, ale to už byl Husťák skoro u nás.
„Ahoj Petře!“ mávla mu ta bloncka a napřáhla k němu ruku. „Já jsem Ilona.“ Husťák jí odrápovanou pracku stisknul a trošku se pousmál. Pak se bez dalších zdvořilostních průtahů otočil na mě a zeptal se: „Můžu s tebou na chvilku mluvit?“ Zase udělal svoje starý známý psí oči a popadnul mě za ruku. Všechny podmalované oči v blízkosti dvaceti metrů se na mě podívaly s neskrývanou záští. Co na něm ty káči sakra měly?!
„Já myslela, že už nemáš co říct.“ Usmála jsem se na něj a vytrhla jsem mu ruku z teplého sevření.
„Dlužíš mi to.“ Naklonil hlavu na stranu a zákeřně se usmál. „Večer jsi mě nenechala domluvit.“
„Večer?!“ ozvalo se zašeptání z davu, které by hlasitostí povalilo krávu. V tu chvíli se do rozhovoru vložil Tobiáš. Stoupnul si přede mě a pevným hlasem řekl: „Myslim, že s tebou mluvit nechce.“
„Já myslim, že zrovna Nina se dokáže rozhodnout sama.“ Zavrčel na něj Husťák, ale udělal krok dozadu.
„A já si myslim, že se chováte jako dementi, takže klídek a jdem.“ Rozkázala jsem a prošla jsem kolem nich. Tobiáš se mi poslušně držel v patách, ale Husťák se k ničemu neměl. „Oba.“ Zahučela jsem, když jsem se ohlídla. Kapitán Husťák jen pokrčil rameny a vydal se za námi.

„O co ti sakra jde?!“ vyhrknul Tobiáš, když jsme byli dost daleko od pozorných uší.
„To bych radši rozebíral s Ninou.“ Zasmál se Husťák a podíval se na mě.
„Hm… nemám zájem.“ Zatrylkovala jsem a chtěla jsem vyrazit k učebně, do které se pomalu začali soukat spolužáci, ale než jsem se stihla vůbec otočit, chňapnul mě Husťák za loket a přitáhnul si mě k sobě. Přistála jsem mu na prsou a zvedla jsem hlavu, abych mu mohla dost výhružným způsobem naznačit, že se mi to nelíbí. Jenže při pohledu do jeho očí jsem zjistila, že bych lhala. Líbilo se mi to, a to mě vyděsilo mnohem víc než jeho chování. Němě jsem zírala do jeho očí, a aniž bych si uvědomila, že mě dávno pustil, tiskla jsem se k jeho tělu.
Z nenadání mě zezadu chňaply Tobiášovy ruce a odtáhly mě stranou.
„Tohle jsi udělal naposled!“ zavrčel Tobiáš, a aby rázně ukázal svoje rozhořčení, vší silou do Husťáka strčil. Ten ztratil rovnováhu a nalítnul na bílou zeď. Dost pozdě si všiml, že se přímo za ním červená krabička se spouštěčem požárního poplachu. Loktem roztřískal bezpečnostní sklíčko a zmáčknul knoflík, načež se nám nad hlavou rozezněl alarm. Ze všech tříd se vzápětí vyhrnula skvadra dupajících vyděšených postav a prohnala se chodbou ke schodišti. Když jsme osaměli, zadíval se Husťák na střepy na podlaze a s potlačovaným smíchem prohlásil: „Tak bych řekl, že nám právě začaly prázdniny.