Černá díra - pátá část

Anotace: Tak OPRAVA!!! Tamten díl se mi nelíbil ani trochu a už jsem se konečně dostala do svojí původní formy, tak se pokusím si napravit reputaci. :D Předchozí dílek byl oddech, tak teď nás čeká zas trochu akce... Jak že je vůbec u moře?

„Ty si fakt idiot,“ prohlásila s nepokrytým výsměchem a dívala se na něj stylem, který přesně říkal „většího vola bych nenašla“. „Cos zas proved?“ zeptala se s výbuchem, když se oba dva těsnali v úzkém výklenku mezi dvěma budovami. Snažila se ten smích potlačit, i břicho jí z toho bolelo, jak se svíjela a nebyla schopná to zastavit, jakmile se koukla na jeho pomatený vyděšený obličej. Ještě pištět a byl by jak malá školačka. Docela nešetrně jí nacpal ruku před pusu, aby byla zticha. Pomalu se uklidňovala, ale ani trochu se jí nelíbilo, že se musí těsnat s Damiánem v tak malém prostoru. Z nutnosti, jak to přezdíval Damián, se na sebe v tom pařáku lepili jako žvejkačky, zatímco zbytek bandy jim vesele utíká. Šli pozadu, protože se Týna zasekla u malého obchůdku se suvenýry a vybrala si ho za svého poradce, nebo-li oběť nosící nákupy zbytečností. To ale netušila, že si vybere zrovna pitomce, který se v příští chvíli bude schovávat a panikařit, jako by mu šlo o život.

„Můžeš mi už konečně říct, o co se tu sakra jedná?“ zeptala se ho šeptem, když sundal dlaň z jejích úst a oddechl si. „Je tu medúza,“ prohlásil s naprosto vážnou tváří a Týna vybuchla smíchy, až mu poprskala obličej. „A to je jako kdo?“ zeptala se mezi hlubokými nádechy, když jí přešel další záchvat. „To je největší příšera jakou sem kdy poznal. Ta holka je horší jak mor! Já jí prostě nesnášim a to mě naši jako malýho nutili s ní bejt každej den!“ zavrčel vztekle a zaťal pěst, při vzpomínce na historky z jeho dětství. Týna na něj chvíli zírala s očima dokořán, pak se začala podezřele třást a nakonec se začala příšerně chechtat. Smíchy se dusila a použila ho jako podpěru, aby to vůbec ustály její nohy. Chlámala se tak, že si myslela, že to bude její smrt a bezostyšně se po něm válela, jenom aby to vydržely její nervy. „No jen se směj,“ prohodil s nevrlým výrazem „ty si tu ukrutnost nezažila…“

Vykutáleli se ven, jak se snažili proklestit si cestu zpátky do uličky. Damián slítnul natvrdo a Týna přistála přímo na něj. S výrazem naprostého zděšení zíral před sebe, až se podezřívavě podívala stejným směrem. Přímo před nimi stála holka s dlouhými zelenými vlasy a krátkou zelenou sukní doplněnou zlatavým topem. Na nohou měla žabky, které se Damián v nouzi uchýlil zkoumat a modlil se k bohu, ať ho nepozná. Smůla. „Damiáne!“ vykřikla překvapeně a zazubila se na něj „Tak sem se nespletla! Věděla sem, že vidim dobře.“ „Kéž bys byla slepá,“ zabručel potichu, až ho Týna pěstí flákla do ramene. Sebrali se ze země a Damián se neochotně jal seznamování. „Tohle je Týna,“ ukázal na stvoření vedle sebe „a tohle Medú… teda chci říct Marika,“ zabrblal s výrazem mučedníka a se sarkastickým úšklebkem se otočil na Týnu. Marika na moment nedávala pozor, když se vybavovala s dalším prodavačem a on toho hbitě využil. „Zdrháme!“ zahučel Týně do ucha a vystartoval. Nesouhlasně se ošil, když ho chytila za rukáv a zarputile odmítala pustit, ale nakonec rezignoval smířený s rozsudkem smrti.

„Tohle peklo ne!“ zasténal zoufale, když se ploužili historickými uličkami v čele s Marikou. Partu dávno ztratily a nezdálo se, že by je někdo nějak akutně postrádal. Všichni se zřejmě dobře bavili, protože v tomhle malém přímořském městečku, kam si vyjely na čtrnáct dní auty, bylo dost příležitostí ke kdejakému činu. Turisty se to všude jen hemžilo, slunce pálilo jako smyslů zbavené, vůně moře prostupovala vzduch a… Damián se s otráveným výrazem plahočil do kopce směrem k hradu. Naprosto ignoroval, že Marika jim něco říká a naklonil se blíž k Týně: „Že má zelený vlasy je jenom náhoda, ale teď vypadá ještě desetkrát víc jako nějaká mořská obluda. Si stejně vytahla chaluhy z moře a…“ Zasekl se, když postřehl Týny vražedný pohled. „Ty drž už tu klapačku, nebo ti jí zavřu ručně. Dej jí aspoň šanci!“ orodovala za ni s výrazem plným naděje a podpory, který jí vzápětí ztuhl. „To bych musel bejt debil, podstupovat to dobrovolně ještě jednou!“ odsekl totiž zoufale a na procházející házel výrazy, jako by měl na čele obří nápis „Help me!“. S pohledem ztraceného štěněte se odpotácel i do malé kavárny v podhradí a s povzdechem se usadil v klimatizované místnosti. Tričko se na něj lepilo stejně tak, jako myšlenky na to, jaký je smolař… Jenom on vždycky vyhmátne ty největší a nejblbější náhody tohohle světa.