Síla lásky (2 část)

Anotace: pokráčko...

„Tak co ta trojčata?“ zajímám se Anety jen co zazvoní a vůbec se nestarám o to, že učitelka ještě vykládá jaký máme domácí úkol a co máme dělat a učit se.
„No prej se sem přistěhovali, teda ne sem, ale asi dvacet kiláků odtud, ale prej budou chodit do naší školy a do naší třídy!“ řekne nadšeně Aneta.
„Ty jo a kdy to má být nevíš?“ zajímám se a vůbec si nevšimnu toho, kdy učitelka odešla. Tohle je zajímavé, trojčata, která jsou úplně stejná? No myslím, že se máme ve škole a hlavně ve třídě na co těšit, pomyslím si.
„Ségra?“ vytrhne mě z přemýšlení bráchův hlas.
„Copak bráško?“ zajímám se.
„Hele je to blbý, ale mohla by jsi mi půjčit peníze na oběd?“
„Zapomněl sis svoje doma?“ zeptám se, ale sehnu se pro tašku, abych bráškovi vyhověla.
„Bohužel. Vrátím ti to“ ujistí mě.
„Tak na to si počkám“ řeknu a podám bráchovi stovku „stačí?“
„Bohatě, díky ségra.“ a zase odejde.
„Hele a kam půjdeme na oběd my?“ zajímá se Aneta a já jen pokrčím rameny.
„Kam bys chtěla? Nebo se můžeme přidat k holkám Erice a Kristýně“ navrhnu.
„Super“ souhlasí hned Aneta a já se rovnou skočím domluvit za holkami, které k mému překvapení souhlasí. Takže plán na oběd máme..
„Píše se z té češtiny nebo ne?“ zeptám se Anety a otevřu učebnici, kdyby se opravdu psalo, tak ať mi ještě něco do té hlavy naleze, což se asi nestane.
„Ne, bude se psát až ve čtvrtek. Hele tvůj brácha už s někým teda chodí?“
„Neříkej, že máš o něj zájem?“ mrknu na ni a ona jen váhavě přikývne. „no tak to nevíš do čeho jdeš holka“ zasměju se.
„Ale on je tak hezkej!“
„Anet? Měla by sis zajít na oční“ zakroutím jen hlavou. Má pravdu, brácha je docela hezkej, ale až na to, že je to děsnej vůl, ale jsem ráda že ho mám a za nic bych ho nevyměnila. Kuba je starší o celé dva roky a to opravdu. Narodili jsme se ve stejném dni, akorát on o dva roky dříve. Brácha je na rozdíl ode mě brunet, ale oči máme stejné. Zelené.
„Nešli by jste do kina na něco?“ zajímám se holek u oběda, jen co si objednáme pizzu na půlky.
„Jo, ale na co?“ zajímá se Erika a já jen pokrčím rameny.
„Nevím, neznám program, ale podívám se na internet a domluvíme se“
„Hele slyšeli jste už o tom, že se přistěhovali kousek odtud trojčata?“ zajímá se Kristýna a my jen s Anetou přikývneme, zatím co Erika se jen zmateně dívá.
„O co jde?“
„Prý se sem přistěhovala nějaká nová rodinka, dvacet kiláků odtud. Jsou nějak víc bohatí a mají tři syny. Jména nevím, ale vím, že jsou úplně všichni stejní, prostě že nejde poznat kdo je kdo a všichni tři mají nastoupit k nám do školy a dokonce i do třídy, ale to nevím jistě“ vysvětlí Kristýna Erice, ale i mě, protože jsem všechno nevěděla.
Po obědě se vrátíme do školy na poslední dvě hodiny, což je fyzika a pak strašně nezajímavý dějepis. U obou hodinách usínám a nemůžu se vždycky dočkat konce. Ve fyzice usínám a vždycky mě probírá jen to, že musím psát zápis do sešitu a v dějáku? To je to samé v bledě modrém..
SÉGRA POHNI PO ŠKOLE, MAMKA NÁS VYZVEDNE. Přijde mi smska od bráchy a já jen protočím panenkami.
NEMĚJ STRACH odešlu mu jen odpověď a dál se zajímám o hodně zajímavé téma tedy o fyziku. Stejně nechápu na co nám ta fyzika prostě bude, teď ji máme poslední rok a pak pápá fyziko, takže na co se ji učíme? Na nic prostě.
„Nic holky, valím mamka nás vyzvedne s bráchou tak musím pohnout. Uvidíme se zítra a večer se domluvíme na tom kině, ahoj!“ zavolám na ně a vyběhnu ze třídy, kde mě čeká překvapení v podobě mého brášky.
„No kde jsi?“
„Taky tě zdravím, tak dělej nebo mamka bude zuřit!“ řeknu bráchovi a proběhnu kolem něj.
„Pak pohni ségra!“ řekne a proběhne kolem mě ke hlavním dveřím, které mi podrží a já vyběhnu ven první a on za mnou. Mamka už stojí na jejím obvyklém místě, takže se tam společně s bráchou vydáme.
„Hele kdo tam bude dřív, bude sedět ve předu!“ navrhnu bráchovi a rozeběhnu se k autu.
„Zase si koleduješ o prohru sestřičko“ zasměje se Kuba a předběhne mě. Samozřejmě doběhne k autu rychleji, jak taky jinak no.
„Mám námitku!“ přiběhnu k němu.
„A ta zní?“ zajímá se Kuba.
„Ty jsi kluk, takže jsi rychlejší a navíc, dámy mají přednost“ vypláznu na něj jazyk a chci si sednou dopředu.
„Dáma? A kde je?“ zasměje se a já se po něm oženu. Ale má štěstí, pustil mě dopředu.
„Jak jste se měli?“ zajímá se mamka a vyrazíme směr domov.
„Docela to šlo“ pokrčí rameny Kuba.
„Co ty Káji?“ obrátí se na mě mamka a já jen taky pokrčím rameny.
„Docela to taky šlo“
„Dobře, to jsem ráda. Jen jsem vám chtěla říct děti, že dneska k nám na večeři přijde moje kolegyně z práce i s Laurinkou, tak se chovejte slušně“
„S Laurou? Tou kozou?“ zděsí se brácha a já mám co dělat, abych zakryla smích. Brácha Laurinku tak moc miluje, že by ji nejradši zabil. Takže ji šíleně nesnáší. Není sám, jsme na to dva.
„Neříkej o ni, že je to koza! Je to moc milá, vychovaná dívka. Káji, ty by ses od ní měla učit!“ sjede mě mamka pohledem a to už brácha nevydrží a vybuchne smíchy. Otočím se na toho blbečka a jen na něj vypláznu jazyk, prostě bez komentáře.
„Taťka už šel do práce?“ zeptám se jen co se ocitneme doma.
„Nešel, ale už se chystá“ ozve se tátův hlas z obýváku.
„Ahoj tati“ přiběhnu tam a pořádně ho obejmu.
„Ahoj zlatíčko, co ve škole?“ zajímá se a zatím co mě objímá ještě plácne po ramenou bráchu. Pak mě pustí a já mu samozřejmě hned musím říct tu velkou novinku s večeří.
„Docela to šlo, ale hádej kdo k nám má dneska přijít na večeři“
„Kdo?“ zajímá se taťka.
„Laurinka“ řekne brácha dívčím hlasem a nezapomene přitom obrátit oči v sloup.
„To, to abych šel“ začne zvedat kotvy taťka.
„Ale tati, přece se musíš pozdravit s Laurinkou“ provokuje ho brácha.
„Cože? Zůstaneš tu chvilku, abys pozdravil mou kolegyni s Laurinkou?“ nakoukne do obýváku mamka.
„Víš..právě jsem dětem říkal, že už budu muset jít..snad jindy. Pa děti“ řekne rychle a zmizí v chodbě, kde jen popadne tašku a rychle se vydá ven. My jsme s bráchou úplně mrtví smíchy.
„Kéž bychom se taky tak dovedli vypařit“ řekne šeptem brácha a to už nás mamka začne vyhánět nahoru, abychom se připravili na tu báječnou večeři.

Večeře proběhne jako vždycky. Mamčina kolegyně přijde zase dřív, takže jsme s bráchou odkázáni abychom ji bavili do té doby, než bude večeře hotová. Což se samozřejmě neobejde bez určitých poznámek.
„Karolínko, ty jsi tak vyrostla, jsi celá mamina. A jak ti jde škola?“ zajímá se.
„Děkuju a škola? No nic moc, nejdou mi jazyky“ pokrčím rameny a čekám na další příval otázek.
„Jazyky? Vždyť máš maminku překladatelku, tak jak ti nemůžou jít?“ zakroutí hlavou „no ale naše Laurinka se chystá už na vysokou. Podala si přihlášku a já doufám, že ji tam vezmou. Ale ještě před tím musí udělat maturitu, což určitě udělá, ona se samýma jedničkami, ještě aby ji neudělala“ zasměje se a mě ten její smích začíná lézt na nervy!
„A co ty Kubo? Začínáš se učit na maturitu?“ obrátí se na brášku.
„Na co? Je ještě brzo“ mávne nad tím rukou.
„Ale vždyť to rychle uteče! Měl bys už začít, podívej se na Laurinku, ta se učí od rána do večera jen aby to uměla“
„Jak říkám, času dost“ odsekne brácha a to už se naštěstí objeví mamka s tím, že je večeře už hotová. Konečně vysvobození, pomyslím si a jako první zamířím do jídelny, abych se co nejdřív najedla a taky vypadla do pokoje a měla klid. Nechci stále dokola poslouchat: A Laurinka tohle, Laurinka tam to, Laurinka se chystá na vysokou a pak ještě na sobě cítit mámin pohled..no hnus..
„Hele brácha?“ obrátím se na Kubu jen co dojíme.
„Copak Karolínko?“ zeptá se mile a já ho pod stolem kopnu.
„Potřebovala bych pomoct s matikou, máme na zítra těžkej úkol a já tomu nechápu. Pomůžeš?“ zeptám se a doufám, že brácha na to skočí a mě se podaří osvobodit jak sebe, tak ho.
„S matikou?“ zeptá se brácha a já ho znovu pod stolem kopnu. „no jasně, tak pojď“ blikne bráchovi.
„Kam půjdete?“ vrátí se mamka do jídelny.
„Půjdu pomoct ségře s matikou“ vysvětlí Kuba rychle.
„Aha a nechcete vzít i Laurinku? Třeba by ti taky pomohla“ usměje se na mě mamka a já hned kopnu znovu do bráchy.
„To je dobrý, my to zvládneme sami a navíc, znáš přece Káju, má bordel v pokoji“ vymyslí si hned Kuba.
„Tak běžte“ povzdychne si mamka a nemusí to říkat dvakrát, protože oba naráz vstaneme a rozběhneme se nahoru.
„Teda ségra, ty máš někdy dobrý nápady“ zasměje se brácha a rozvalí se u mě na posteli.
„Díky, ty taky, ale ten nepořádek jsi říkal nemusel“ řeknu a posadím se k němu.
„To jsi chtěla, aby mamka poslala Laurinku s námi?“
„Ne, díky brácha“ usměju se na něj.
„Jasný, tak co budeme dělat?“ zajímá se brácha a já jen pokrčím rameny. „máš ještě člověče nezlob se?“
„Počkej, ty chceš hrát?“ zasměju se a brácha jen pokrčí rameny. Hned se natáhnu pod postel, kde mám skované všechny hry a vytáhnu krabici s člověče nezlob se.
„Mám modrý!“ řeknu rychle.
„Fajn, já třeba černý“ řekne naštvaně Kuba. Modrá je jeho barva, vždycky hraje jen s nimi a taky furt jen vyhrává. Třeba teď bude výhra na mé straně.
„Hele tu matiku sis vymyslela nebo s ní chceš poradit?“ zajímá se brácha uprostřed hry a vyhodí mi mou modrou figurku.
„S matikou? Ne už mám úkoly napsaný a zrovna téhle kapitole chápu, takže pohoda“usměju se a vyhodím mu zase jeho figurku.
„Ale fakt, kdybys potřebovala pomoct, stačí říct jasný? Sice tě nenávidím, ale rád pomůžu“ mrkne na mě.
„Nápodobně“ řeknu mu a vyhodím mu další figurku. Takhle to pokračuje dále, vyhazujeme si figurky navzájem jen co to jde, ale až se mi podaří hodit pět a udělám posledních pět skoků figurkou a jsem v domečku. Bohužel pro bráchu všemi čtyřmi figurkami.
„To snad není možný! Vrať mi moje figurky!“ začne se rozčilovat Kuba jako malej a já dostanu šílený záchvat smíchu. Vidět bráchu jak se rozčiluje jako malej kluk je fakt super podívaná. A ještě kvůli figurkám, to je ještě lepší..
„Nesměj se!“ naštve se ještě víc. Mě už začnou slzet i oči při pohledu na něj a on to nakonec vzdá a začne se šíleně smát taky.
„Co se tu děje? To už umíte matiku?“ vpadne do pokoje mamka a nás v momentě ten smích přejde.
„Jo, už mi to bráška všechno vysvětlil“ řeknu ještě rozesmátá a začnu si utírat slzy z obličeje.
„Vidíš, ještě že toho brášku máš“ řekne mamka a zmizí na dveřmi, což u nás dvou vyvolá další příval smíchu. Vyruší nás až Kubův mobil, který se mu rozezvoní v kapse.
„Pšt, to volá Honza“ klidní mě a sám sebe než telefon zvedne. „copak? Jo jsem doma se ségrou, jasně. Tak za pět minut čau“
„Zvedáš kotvy?“ ujišťuji se a brácha jen přikývne a vydá se ke dveřím.
„Pápá sestři“ zamává mi.
„Pápá bratře“ oplatím mu stejně a to už Kuba zmizí za dveřmi. Rychle sklidím figurky z postele, popadnu pyžamo a zamířím si to do koupelny. Musím si přece vychutnat toho, že mám koupelnu sama pro sebe a brácha je pryč z domu. Obvykle totiž na mě řve přes dveře ať si pohnu, zatím co dnes si můžu vychutnat koupel pořádně.