Lotosový květ - 23.část

Anotace: Někdy je všechno mnohem těžší, než se zdá...

Týden uběhl jako nic, dva dny před slavností přišla Adriana do pokoje, kde už u stolu seděl Rándžit. Při šálku čaje si chvíli povídali, zprvu nervózně poposedávala, ale pak se přece jen rozhodla, že se jej dnes na všechno zeptá. Když ale vyslovila první otázku, mírně se zamračil a zadumaně si promnul svůj bílý plnovous. Pak jí pokynul, aby se posadila blíž k němu, měla najednou podivný pocit, že se dozví něco velmi nepříjemného. Zkoumavě se na ni chvíli zadíval a poté začal zvolna hovořit.

„Víte…stálo mne to hodně úsilí, abych se smířil s tím, že Amar porušil všechny zásady našeho učení a že to, k čemu jsem jej po celý život vedl a také všechny jeho nadpřirozené schopnosti jsou mu k ničemu, protože se tomu všemi silami brání. Budiž, zamiloval se do vás, to lze pochopit. Ale vše není tak jednoduché, jak by se vám zdálo. Je tady něco, co mne velmi tíží a myslím, že právě vy byste to měla vědět, protože díky energii, která z vás vyzařuje, jen vy mu můžete pomoci…musíte ji jen umět ovládat, a já vás to pomocí meditace naučím. Jen tak se mu nepodaří proniknout plně do vaší mysli a odhalit tak náš záměr…Jediný, kdo o tomhle ví, je jen jeho otec, pokládal jsem za správné jej o tom všem informovat, má na to právo.“

Adriana se na něj s úzkostí a nechápavě zadívala, a Rándžit pak tichým hlasem pokračoval.
„Kdysi jsem vám vyprávěl o jeho hrůzném zážitku z dětství...tehdy se zřejmě stalo něco, mající svůj původ už před mnoha staletími a bylo předurčeno již při jeho narození. Ale teprve nyní to začíná bezprostředně ovlivňovat jeho existenci…
Když jsem ho tenkrát našel mezi hořícími troskami jejich domu, nebyl jsem to bohužel já, kdo jej zachránil, jak jsem si bláhově myslel. Život mu zpátky vdechl někdo úplně jiný…hledal jsem odpověď v prastarých knihách a našel ji…jistě jste už někdy slyšela o převtělení, to zvíře, které rozsápalo účastníky přepadení, se tam neobjevilo jen tak náhodou. Šiva totiž nebyl jen bohem meditace, blaženosti, ohně či tance, tak jak ho všichni známe, ale také Bhairava, velký bůh ničitel, který si zvolil svého nástupce…i Amar si uvědomuje, že není něco v pořádku, bojí se toho, i sám sebe, a také o vás. Proto jsem mu o vašem příjezdu neřekl, chce být od vás daleko. I jeho sestře jsem to přísně zakázal, ona však dosud nemá o ničem ani tušení. Když mi ale pomůžete, podaří se nám ho možná zachránit dříve, než bude pozdě.
Lidé v okolí se velmi znepokojují, protože několik jich už zahynulo krutou smrtí, a já mám neblahé tušení, kdo je toho příčinou…“ Adriana se přerývaně nadechla a na okamžik zavřela oči, aby vůbec do sebe vstřebala to, co se právě dozvěděla.
„A proč mne vy i Amarův otec nazýváte Párvatí?“ vydechla po chvíli tiše.
„To byla Šivova žena, krásná hindská bohyně, obdařená tajemnou mocí…tak jako vy…a tohle se o ní píše v knihách, určitě pochopíte, proč se princ Amar zamiloval právě do vás…

…Šiva se na Párvatí zadíval, na její mládí v plném rozpuku. Její pokožka byla jako okvětní lístky kvetoucího lotosu. Tvář připomínala Měsíc v úplňku, oblečení bylo schránkou kouzelného půvabu. Šíje měla tvar lastury, oči měla široké a modře zářící, ladně tvarované dlouhé paže připomínaly krásou lotosové stonky, pevná ňadra byla jako dvě lotosová poupata. Měla štíhlý pas, zářivé kadeře vlasů, půvabné nohy, připomínající stvoly lotosu. Jediný pohled na tuto úžasnou krásu byl schopen rozechvět mysl každého mudrce, hluboko dlícího v meditaci. Párvatí byla pro Šivu nejdražším klenotem mezi všemi dívkami na celém světě…“
„…Tak jako jste pro Amara vy…“dodal ještě.

Adriana se nemohla dojetím ani nadechnout a sledovala Rándžita, jak se zvedl, a z police vytáhl velmi starou knihu, okraje jejích zažloutlých listů byly téměř zčernalé.
„Je to hindsky, nebudete tomu rozumět, ale je tam spousta obrázků, které vám hodně napoví.“ Řekl tiše a zhruba jí vylíčil obsah té knihy, zmocnila se jí úzkost a strach.
„Vezměte si ji k sobě a pečlivě prohlédněte, pak mi řeknete, jak jste se rozhodla. Pokud jej milujete, tak jako on vás, sama poznáte, co je správné.
Vše ale musíme pečlivě naplánovat. A mějte se na pozoru, za pět dní je úplněk…“

Když Adriana osaměla, usedavě se rozplakala. Její vidina štěstí se najednou rozplynula, jako obláček mlhy nad jezerem. Zřejmě jí nebylo vůbec souzeno radovat se ze života.
Vzala třesoucí se rukou knihu a začala v ní horečně listovat, její hořké slzy zpočátku smáčely každou její stránku. Vše se jí zmateně míhalo před očima…Šivův starý zasypaný chrám…jeskyně…amulet ve tvaru lotosového květu…meč…prokletí…připadalo jí to všechno tolik neskutečné! Bolestně vzlykla a zakryla si rukama tvář. Aniž to postřehla, hořící svíce na stole v tom okamžiku zlověstně zaprskala a lehoučký horký vánek se letmo dotkl jejího čela.
Po chvíli ale zvedla hrdě hlavu a otřela si oči. Nehodlala se své lásky vzdát za žádnou cenu, i kdyby ji to mělo stát život. Chtěla se nejdříve sama na vlastní oči přesvědčit, že je to všechno pravda, ještě ale vůbec netušila, jak to provést.
Ulehla do postele, ale spánek dlouho nepřicházel. Usnula teprve k ránu, kdy venku začaly mizet poslední stíny…