Společná pomsta 3

Anotace: Pkračujeme...

Ráno ho probudil jeho kůň, který se dožadoval vody. Max se se smíchem vyhrabal z deky, připl si dýku a meč k pasu a vydal se k potoku koni pro vodu. Dobře svého koně znal a bylo mu jasné, že mu nejde o vodu, ale o to, že už chtěl vyrazit. Přinesl mu vodu, kůň se lehce napil a začal drkat do sedla. Max si však ještě sedl a začal si do deníku dělat nákres této zničené vesnice. Potom udělal i nákres svého rodného domu. Měl v deníku už hodně nákresů všech zničených vesnic, kterými projížděl. Dokreslil nákres a naposledy se rozhlédl po své rodné vesnici a hlavně domě. Nasedlal a nauzdil koně a vyšvihl se na něj. Nejraději by tam zůstal další dny, ale věděl, že musí jet dál. Utěšovalo ho, že má s sebou aspoň dýku.
Poplácal koně a vydali se na cestu. Max se nechával vést svým vnitřním hlasem a intuicí. Jeli celý den, noc přespali v nějakém lesíku a další den k poledni dorazili do nějaké další vesnice. Všiml si, že se tam něco děje. Sesedl z koně a pro jistotu ho uvázal. Doběhl doprostřed a už z dálky slyšel debatu. Nebo spíš vystrašený křik.
„Unesli mi dceru! Unesli mi mojí Zoe!“
„A kdo?“
„Ti nájezdníci! Unesli mi Zoe!“
Křik přešel v zoufalý pláč a žena se sesunula na zem. Max se prodral dopředu. Žena si ho všimla a podívala se na něj. V jejích očích bylo vidět, jak moc se o svou dceru bojí. Max se na ní podíval.
„Kudy odjeli?“ zeptal se a oči všech se na něj upřely.
„Směrem na západ. Ty se za nima chceš vydat? Kdykoliv nájezdníci někoho vzali za zajatce, nikdo ho nikdy nevysvobodil. Ženy a dívky si nechávají, chlapce a muže posílají daleko do otroctví. Ten, kdo se kdy vydal po jejich stopách, se také nikdy nevrátil.“ Řekl mu nějaký muž. Max ho ale příliš neposlouchal a odcházel směrem ke svému koni.
„On se rozhodl zachránit Zoe! Je to hrdina!“ ozývalo se ze všech stran.
Max se vyšvihl na koně a rychle pohmatem zkontroloval svoji zbroj. Kůň vycítil, že konečně na chvíli skončilo to nudné putování neurčitým směrem, a že se bude něco dít. Začal hrabat kopytem a vzrušeně pofrkávat. Max ho zklidnil a podíval se na nešťastnou matku.
„Jak vaše dcera vypadá?“ zeptal se jí.
„Je jí šestnáct let. Má delší černé vlasy a obličej podobný mě. Poznáš jí, je hodně vzpurná.“ Protlačila matka skrz slzy. Maxovi bylo jasné, že ta dívka bude moc pěkná.
„Neunesli jen ji, bude tam ještě několik dětí.“ Ozvalo se z jedné strany.
Max přikývl a vyjel cvalem naznačeným směrem. Doufal, že je snad zastihne na cestě. V tu chvíli si vzpomněl, že se nezeptal na základní věc- jak je to dlouho, co v té vesnici nájezdníci byli. Vjel mezi stromy. Všiml si na cestě před sebou stop od koňských kopyt a malých stop. Došlo mu, že to budou asi ti nájezdníci. Některé stopy byli od malých bot, jiné od bosých nohou. Kůň měl taky vojenský výcvik a šel podle stop, takže si mohl Max rozmyslet, co bude dělat, až se k nim dostane, aniž by se musel zajímat o to, jestli jedou správným směrem.
Najednou se kůň zastavil a zůstal stát. Max se rozhlédl a uviděl před sebou karavanu dospělých na koních, jak vedou spoutané malé děti. Opravdu Zoe hned poznal. Jako jediná trhala provazem a odmítala jít bez problémů. Max se sám pro sebe pousmál. Byla moc krásná. Pobavilo ho, jak se snažila. O vteřinku později mu ale zamrzl úsměv. Jeden z dospělých dojel k Zoe a zvedl bič. Zoe dostala ránu a na chvilku se zklidnila. Pak ale začala znovu. Max nevěděl, kam ta cesta vede, protože jinak by je předjel a někde si na ně počkal. To ale teď nemohl, třeba by mu někde odbočili. Šel za nimi krokem a ve vzdálenosti, aby se mohl kdykoliv schovat. Nějaký malý chlapeček se ohlédl a spatřil ho. Oči se mu rozšířily radostí a chtěl něco zavolat. Max si dal ale rychle prst na rty jako znamení, že má být potichu. Maličký přikývl a rychle začal něco šeptat maličkému vedle. Zpráva se rychle šířila, až se dostala k Zoe. Ta se otočila a podíval se na něj. Max najednou ucítil lechtání v břiše. Nevěděl, co to je, a rozhodl se to odložit na později. Zoe mu ukázala dva prsty a ukázala směrem dopředu. Pak ukázala doleva a doprava a zavrtěla hlavou. Max pochopil, že cesta vede ještě dva kilometry a nikde nejsou odbočky. Přikývl jako díky a vydal se tryskem kus od cesty, aby tam byl rychleji. Ujel opravdu asi dva kilometry a tam už byly odbočky. Rychle začal přemýšlet, co udělá. Dospělých bylo asi pět a Max věděl, že i přes svůj výcvik by je jen těžko zvládl. Musel vymyslet nějakou lest.