Střípky snů 29

Anotace: pokračování pomalu budeme končit.

Po cestě jsem si prohlížela celé město a zamýšlela se. Když skoro dojdu schyravě podivným počasím až matčině práci. Návštěvu si rozmyslím. Nějak se mi ani nechce. Místo toho zabrousím k nedalekému rybníku. Od města už je asi jen deset minut. Tak se nějak vleču a říkám si že předtím to bylo všechno jiné. Tohle je asi opravdu láska. Polibky a mazlení a podpora. Předtím jsem to vůbec nepoznala. Vždy jen nějaka rychlovka nebo úlet.A já tu lásku viděla za každým rohem. Za každým náznakem. Když mi třeba dotyčný otevřel dveře už už jsem si říkala. Třeba je v tom něco víc. Hledala jsem a hledala a najednou když přestanu je to tady. Přijde to samo z čista jasna. V kapse mi zapípá mobil. Smska. Je od Romana. My snad musíme být propojený nebo mezi námi funguje jakásy telepatie. Po cestě potkám starý pár. Dědeček drží babičku za ruku a pomalu se loudají nejspíš od rybníka. Sem tam probleskne mezi mraky sluníčko. Když ke mě přiběhne nějaký pes. Co je to za plemeno nedokážu odhadnout. Hádám na nějakého ohaře. Pes mě nedůvěřivě očichá.Trochu se mě zmocní pocit nejistoty a já se rozhlídnu kde má pána. Pán už se blíží z dálky. Muž kolem třicítky. Pes po mě vesele skočí.
,,Ty prase." Okřiknu ho. Rukáv mám špinavý od jeho tlap. Chlap ke mě pohotově přiběhne.
,,Jseš v pořádku?" Koukne se na mě vyzývavě.
,,Jo až na to že jsem špinavá." Pucuju rukáv a se vztekle semknutýmy rty se na něj podívám.
,,Asi bych to měl napravit co?" Optá se opatrně a potom si mě změří podivným pohledem.
,,Jak asi." Vyštěknu a podívám se po psovi který spokojeně očůrává keříky podel cesty.
,,Třeba bych vás mohl někam pozvat." Usměje se.
,,To těžko." Rozejdu se dál po cestě k rybníku. Všechno mi trvá mnohem déle než obvykle.
,,Tak tě aspon vyprovodíme." Řekne a suveréně se ke mě přidá. Nijak si ho neprohlížím. Je od pohledu takovej tuctovej. Hubený, vysoký brunet s kouty. Do obličeje se mu nepodívám protože si připadám trapně. Reakce na jeden špinavý rukáv to byla asi přehnaná dojde mi ale nemám sílu se mu omluvit. V cestě pokračujeme mlčky spolu.
Ticho prolomí až on.
,,ty jseš místní?" Zeptá se a snaží se zachytit můj pohled.
,,Jo." Řeknu smířlivěji a dívám se kamsi na kamenou cestu a potom před sebe.
,,To je fajn. Já sem chodím často." Řekne.