Únos XXVI.

Anotace: Pokračujeme...

Lukáš jen přikývl.
„Tak na co jsi teda myslel?“ zeptala se ho Anna.
„To neřeš,“ řekl Lukáš.
„Tak ne. Tvoje smůla,“ pokrčila Anna rameny.
Lukáš pocítil, že přišel o dobrou příležitost. Zamrzelo ho to.
„Možná bych jí to neměl říkat, na nic se neptat a zkusit to. Můžu získat i ztratit,“ pomyslel si, „do teďka jsem všechno nechával na ní.“
Anna teď ležela na zádech a lehce podřimovala. Vnímala ale, co se děje kolem. Lukáš se natáhl nad ní. Aniž by otevřela oči, usmála se. Věděla, kdo to je. Kdo jinej by to taky byl?! Lukáš ještě na chvilku zaváhal, ale pak se jejich rty přeci jen dotkly. Byl to nádherný okamžik pro oba. Ale všechno končí a krásné okamžiky nejrychleji ze všech. Nejraději by se líbali dál, ale byli hrubě vyrušeni. Zase Leny. Vtrhl dovnitř jako tornádo. Oba toho okamžitě nechali.
„Musí tu mít ještě jednu kameru, jinak to není možný,“ pomyslela si Anna.
Když se podívala na Lenyho, dostala pořádný strach. Takhle rozzuřeného ho ještě nikdy neviděla. Vstala a Lukáš vedle ní vstal taky. Leny pořád nic neříkal, což je oba děsilo víc, než kdyby na ně řval nebo vytáhl bič. K Lenymu se připojily gorily. Leny jim potichu něco řekl. Gorily vkročily do cely. Vzaly Annu a vyvedly ji ven. Lukáš se chtěl za nimi vrhnout, ale jedna gorila ho odstrčila takovou silou, že narazil do zdi. Projela jím prudká bolest a než se stačil zvednout a doběhnout znovu ke dveřím, už je strážní zavřeli a zamkli. Odvedli Annu někam hluboko do bunkru. Holky se vzbudily až teď a spatřily, jak se Lukáš opírá o mříže se zoufalým výrazem v očích.
Anna, stráže a Leny došli do místnosti, která vypadala úplně stejně, jako ta, ve které dělaly uklízečky. Okamžitě pochopila, že tohle je Lenyho kancelář. Díky každodennímu uklízení ji moc dobře znala, a proto zjistila, že tam něco přebývá. Přebývala tam jedna skřínka. Byla otevřená a byla v ní vidět malá obrazovka. V obrazovce se promítal záběr. Byl to kus cely. Jejich cely. Byl tam vidět Lukáš, jak smutně kouká do směru, kterým odešli.
„Tak přeci jenom tam má kameru,“ pomyslela si.
Rychle si zapamatovala záběr a doufala, že z něj potom pozná, kde je kamera umístěná. Leny mezitím něco říkal gorilám, které přikývly a odešly. Anna zůstala s Lenym sama, což se jí vůbec nelíbilo. Až moc dobře si totiž pamatovala, co se jí stalo minule a sklouzla pohledem ke svým jizvám. Leny její pohled sledoval a ušklíbl se. Schválně sáhl na bič a se zalíbením sledoval, jak sebou Anna cukla. Nevytáhl ho však. Měl v úmyslu něco jiného.
„Sednout,“ přikázal Anně a ukázal na židli.
Anna si na ni poslušně sedla. Nechtěla Lenyho naštvat ještě víc, než byl.
„Chci něco vedět,“ řekl Leny mírnějším tónem, „co má ten Lukáš navíc proti mně?“
Anna byla ohromená. Tohle nečekala.
„Především mě neunesl,“ řekla, jen co našla slova.
„Já tě jenom chtěl mít u sebe,“ bránil se chabě Leny.
„Stejně jako ostatní čtyři holky a Lukáše?!“
„Tři holky. S tou tvojí kámoškou a tvým klukem jsem nepočítal,“
„Nechodím s ním! Teda zatím.“
„No a co.“
„Stejně ti nevěřím.“
„Neodpověděla jsi mi,“
„A proč bych taky měla?! Pro mě tenhle rozhovor skončil!“
Na Lenyho obličeji se objevil záblesk lítosti, ale potom se hned zase změnil ve tvrdou masku.
„Jak chceš,“ řekl a dal jí pořádnou facku, „tu máš proto, abys na mě příště nebyla drzá!“
„Žádné příště nebude!“ odsekla Anna a schytala další.
Leny zapískal na píšťalku. Anně známou píšťalku. Kvůli ní přeci přiběhly gorily, kvůli ní Lukáš nestačil Lenyho pořádně zmlátit a kvůli ní dostal on sám. Nenáviděla jí. Během chvilky se objevily gorily. Leny nemusel nic říkat. Gorily ji vzaly a vyvedly pryč, směrem k jejich cele.
Všichni obyvatelé byli vzhůru. Hned, jak Annu strčili strážní dovnitř ji obstoupili. Ani ji nemuseli pobízet, Anna jim všechno řekla. Jakmile domluvila, všichni se rozběhli ke mřížím a začali horečně hledat kameru. Kameru našli asi až po hodině, protože byla dobře schovaná. Byla to Hanka, kdo ji našel.
„Mám jí,“ zvolala.