Za bodem bez návratu

Anotace: dvanáctá kapitola, děkuji za tipy :-) abych řekla pravdu, už mě tenhle román moc nebaví, ale už se chýlí ke konci, vidím to na poslední jednu nebo dvě kapitoly

Sbírka: Za bodem bez návratu

XII. Portofino- Bern
Haydée se postavila profilem po směru jízdy a natáhla ruku se zdviženým palcem. Kamion řítící se dobrých 130 km/h na ni sice zahoukal, ale to jí bylo k ničemu. Škaredě se za ním podívala. Stála tady už dobrou půlhodinu a jediné, co jí zastavilo, byl stařičký volkswagen kočírovaný dědou, který se jí italsky na něco ptal. Jak mu asi měla odpovědět, když neuměl ani francouzsky.
Nenadšeně přeskočila příkop a posadila se na svůj kufr. Který obsahoval sukně, šaty, Ninu Ricci… Haydée schovala obličej do dlaní a příliš jí nechybělo k pláči.
Mrzelo ji, že to s Andreasem nabralo tak rychlý obrat. Když jej ráno naposledy viděla, nahého, spícího a spokojeného, s madlem kufru v ruce na okamžik zaváhala. Vždyť s ním spala z vlastní vůle, i když to zas tak dobrovolně nebylo. Mimo to, až na včerejší noc byl na ni celou dobu milý a hodný, jen… jen se do něj zamilovat. Haydée ho mimoděk srovnala s Oliverem. V čem měl tenhle kluk navíc?
Andreas sebou zavrtěl, prostěradlo zašustilo a Haydée poplašeně nadskočila. Pohledem se s ním rozloučila a tak tiše, jak jen dovedla, se vykradla ven.
A teď seděla tady, za příkopem hlavního tahu na Janov a modlila se, aby ji Andrease nenapadlo jet hledat. Co by mu řekla? Nejspíš nic. Dělala by, že ho nevidí? Možná. Chvilku. Ale neodolala by. Za tu dobu strávenou na internetu prohlížením jeho fotek ze závodů a sledováním videí by ani nešlo jinak. A co pak?
Haydée rychle přerušila svoje asociace a vyskočila na silnici. Tentokrát hrdě zvedla hlavu a stejně tak i palec a vida- kamion Schultz přibrzdil. Haydée ho rychle doběhla.
,,Ciao!‘‘ zazubil se na ni opálený Ital v bílém tričku a s masivním řetězem na krku.
,,Ciao,‘‘ zopakovala po něm trochu kostrbatě a přidala úsměv. Ital se vyklonil z kabiny a zašátral v zadní kapse džínů. ,,Cinquecento?‘‘
Haydée pochopila číslovku, smysl otázky jí však došel až poté, co jí zamával před nosem eurovými bankovkami.
,,Jamais!‘‘ křikla rozzlobeně, Ital pokrčil rameny a šlápl na plyn. Prach vlétl dívce do obličeje, kde se smísil se slzami.

Ale i na ni se alespoň jednou muselo usmát štěstí. Za úmorné dvě hodiny, kdy ze strachu raději odmítala všechny vážné i nevážné nabídky na svezení, se i s kufrem doplahočila na odpočívadlo s čerpací stanicí. Na toaletách se převlékla do džínových šortek a trička s ramínky, umyla si obličej a v bufetu se nasnídala. A jako bonus, obsluha čerpačky uměla francouzsky, takže se bez problémů za pár minut nalodila do autobusu mířícího do Janova. V noci toho moc nenaspala, takže se o ni pokoušela únava, přesto však odolávala ze strachu, že by usnula a autobus ji odvezl někam dál. U letiště bez problémů vystoupila a trvalo jí jen malý okamžik, než se zorientovala- vždyť tady byla bezmála před dvaadvaceti hodinami.
Letadlo do Ženevy odlétalo za dvacet minut, chyběla však signalizace, zda jsou v něm ještě volná místa. Dalším alternativám tedy nevěnovala pozornost a rovnou si nechala kolemjdoucího pracovníka vysvětlit, kde je informační centrum.
Půlhodinu na to seděla u Burger’s King a rozbalovala hamburger. Dole pod ní v letištní hale procházely davy lidí všemi směry, uštvaný, ve spěchu, ale i odpočatí s vycházkovým tempem. Přes jejich hlavy Haydée pohlédla na obrovské digitální hodiny u tabule s odlety. Informační pracovnice jí našla nejrychlejší spoj odlétající až za čtyři hodiny a to ještě musela přestupovat v Paříži, ale Haydée to bylo srdečně jedno. S otupenými smysly žvýkala starou housku a nepřítomně civěla do dálky.

Z transu se probudila až v letadle, kdy se jí při stoupání zvedl žaludek. Urychleně hmátla po sáčku a připravila si jej do pohotovostní polohy, nevolnost však přešla hned, co se letadlo ustálilo. S úlevou sáček opět schovala, poslední, co by jí ještě chybělo, by bylo zvracet v letadle. Rychlým pohledem přelétla hlavy svých spolucestujících a protože na ni vyzáblý puberťák v její řadě laškovně zamrkal, znechuceně se odvrátila k oknu.
Kolik mu může být? Tak čtrnáct, podle zarudlých ďobanců kolem jeho nosu. Ještě jednou si to celé vybavila a jen kousek jí chyběl k tomu, aby nevyprskla smíchy. Jeho obličej však v jejích asociacích rychle nahradil ten Andreasův, s pletí hladkou jak miminko, oholený bez jediné známky vousů a opálený, rámovaný neposlušnými světlými vlasy.
Prudce zatnula nehty do dlaní, toho přece vidět nechtěla. A přece se jí vracel do podvědomí stále častěji, dokonce když se motala po pařížském letišti napadlo ji, jak by cestování s ním bylo mnohem jednodušší.

Byt ji přivítal tichem, jako by věděl, že po něm tak touží. Nechala kufr stát v hale, vzala si pár kousků čistého oblečení a šla si rovnou napustit vanu. Hned po koupeli však dostala hlad a protože nikdo nebyl doma, nikdo také nenakoupil. Haydée při inventuře ledničky nespokojeně krčila nosík, nezbylo však než jít nakoupit. A to se neobešlo jen tak.
,,Hay?‘‘ křikl za ní někdo tázavě a Haydée rychle zabrousila i s vozíkem za regál tvořící další uličku, protože tón hlasu poznala až moc dobře. A jeho majitelce nešlo utéct.
,,Co tady děláš?‘‘ nadběhla jí Paola z druhé strany a svým hlučným údivem přitahovala pozornost toho mála několika dalších zákazníků.
,,Nakupuju,‘‘ sdělila jí Haydée ten prostý fakt a natáhla se pro mouku, kterou ovšem vůbec nepotřebovala.
,,Ale vždyť-‚‘‘ Paole nad tím došel dech, ,,- měla jsi být v Itálii!‘‘
Haydée hodila mouku do vozíku. ,,Neječ tak, prosím tě,‘‘ požádala ji unaveně a vůbec neváhala, jestli má přiznat tu očividnou porážku nebo ne. Byla to vůbec porážka? Jejích snů určitě ano. ,,Přijela jsem před pár hodinama z ženevskýho letiště.‘‘
Zajela s vozíkem do oddělení zeleniny a Paola, na předloktí vláčící nákupní košík spěchala za ní. ,,Musím to z tebe tahat jak z chlupatý deky?‘‘ otázala se nasupeně, zatímco její kamarádka s klidem trhala mikrotenový sáček. ,,To víš, že nemusíš.‘‘
,,No, zatím to tak nevypadá.‘‘
A pohár trpělivosti začal pomalu, ale jistě přetékat. ,,Proč bych ti měla něco říkat?‘‘ otočila se k ní Haydée prudce a loktem shodila jablko, nevěnovala mu ovšem pozornost.
Paola udiveně vytáhla obočí. ,,Jsem tvoje kamarádka?‘‘
,,Hlavně jsi zvědavá,‘‘ doplnila ji Haydée kysele. ,,Všechno musíš vědět.‘‘
Paola se zatvářila uraženě.
,,Takže tě jednou o to ochudím,‘‘ pokračovala, se zdánlivým klidem, ale uvnitř jí to pěkně vřelo. A ze všeho nejvíc si toužila na někom vybít zlost. ,,Jak se s tím vyrovnáš? Nepovím ti nic, nebudeš to mít z první ruky?‘‘
Paola přivřela oči do úzkých škvír. ,,Jsi hloupá,‘‘ řekla bez obalu.
,,Já?‘‘ vylétla Haydée. ,,Já jsem hloupá? Podívej se na sebe! Já měla vyznamenání a tys děkovala Bohu, žes prolezla do dalšího ročníku, tak mi neříkej, že jsem hloupá!‘‘
,,Ne, jsi hloupá,‘‘ zopakovala Paola a obrátila se k Haydée zády, což dívku ještě víc rozzuřilo. ,,Kam si myslíš, že jdeš?! Abys věděla, je to tvoje vina, jak to dopadlo! Kdybyste mě tam s April necpaly, kdybych zůstala v Bernu, nemuselo to celý tak mizerně dopadnout!!‘‘
Ale Paola byla již pryč. Haydée se vztekle rozjela k pokladnám.