Únos XXIX.

Anotace: pokračujeme...

7. kapitola
Ráno se zajatci probudili na obvyklý řev. Annu napadlo, co to vlastně je. Netušili co budou dělat, ale doufali, že budou dělat něco v kanclu goril. Chtěli zjistit, co je v té obálce. Gorily přišly, jako vždy, chvíli po probuzení. Dovedly je ale jinam. Dovedly je do nějaké malé místnosti. Byla tam hromada harampádí, prachu nejmíň pět centimetrů a špína na zemi. Byly tam dokonce myši.
„Tady to uklidíte,“ oznámily jim gorily, „nejdříve vynosíte to harampádí ven na chodbu,to vám zabere dnešek, a zítra uklidíte ten prach a špínu.“
„A co ty myši,“ zděsila se Milli při pomyšlení, že bude uklízet v jejich těsné blízkosti.
„Co by? Zítra je vyženete.“ S těmito slovy se gorily postavily ke dveřím a hlídaly. Přátelé hned začali uklízet. Chtěli být co nejdřív zpět u sebe v cele a spřádat plány na útěk. Mysleli si, že vynosit to zvládnou rychle, ale ono jim to opravdu zabralo celý den a ještě to ke všemu neměli vynošené všechno.
Když se unavení dotrmácely do své cely, čekala tam na ně večeře. Nebylo to ale jako obvykle. Byla to jakási zelenina.
„No to snad nemyslí vážně!“ rozčílil se Lukáš, „Nejdřív nás nechá pro nic za nic vyklízet nějakou místnost a pak z nás dělá králíky?!“
„Mně je úplně jedno, co nám dal. Hlavně, že je to k jídlu,“ řekla unaveně Hanka a sáhla po talíři.
Všichni se už bez protestů najedli a sesedli se dokola.
„Tak co bude s tím útěkem?“ zeptala se nedočkavě Milli.
„Myslím, že tohle teď chvíli počká. Teď se musíme soustředit na gorily,“ řekla Anna.
„A co s nima?“ nechápala Mariana.
„Přeci ta jejich obálka,“ řekla jí Marietta.
„A jo,“ začervenala se Mariana.
„Přesně tak. Nějak se k ní musíme dostat. Až zjistíme, čím jim Leny vyhrožuje, mohli bychom je přetáhnout k nám, kdybychom jim zahráli na citlivou strunu. Bez nich by byl Leny bezrandej,“ rozvíjela to Anna.
„To je pravda, ale jak se tam dostaneme? Jsme teď úplně jinde,“ řekla Milli.
„Někdo se tam musí proplížit. Ty ostatní udělají poprask, aby si toho nikdo nevšiml,“ vyložila Anna svůj plán.
„A kdo bude ten někdo odvážnej?“ zeptala se Milli, které se vůbec nelíbil Annin upřený pohled, „Nebudu to já, že ne?“
„Promiň Milli, ale jsi z nás nejmenší,“ řekla Anna, „Ale pokud nechceš, nutit tě nebudeme.“
„To je v poho, udělám to,“ vzdala se Milli.
„Skvělé. Uděláme to takhle: Milli, ty se zítra drž někde poblíž dveří, my ostatní budeme uklízet někde jinde. No a pak někdo z nás holek, třeba, vyskočí na židli a začne ječet, nebo prostě něco takového. Jakmile něco uslyšíš, vystřelíš do jejich kanceláře a koukneš se do tý obálky. To, co v ní bylo, nám řekneš potom tady. Jasné?“ zeptala se Anna všech.
Každý to chápal, nikdo nic nenamítal.
„Dobře. Já jdu spát. Vy si tu klidně debatujte,“ řekla Anna.
Nikdo nic neříkal, všichni šli po Annině vzoru taky. Polehali si na svoje kupky. Lukáš si, jako už několikrát předtím, lehl k Anně. Napadlo ho, jestli třeba Anně nevadí, že si je tak jistej. Koukl se na ní, ale nic nenamítala, tak si k ní lehl. Snažil se nemyslet na její rány, ale když jí položil ruku kolem pasu, aby si ji přitáhl blíž, ucítil, jak sebou mírně škubla bolestí. Bylo ale téměř nemožné se jejích jizev nedotknout. Chtěl ruku odtáhnout, ale ona ho chytla svojí, kterou měla položenou na boku, a propletla si s ním prsty. Lukáše to zaskočilo, ale rychle se vzpamatoval a přitáhl si jí o trochu blíž k sobě. Byl o trochu větší, takže by si klidně mohl pohodlně položit bradu na Anninu hlavu. Anna se k němu otočila čelem. Lukáš postřehl, že její, původně bílé oblečení, se už spíše podobá barvě smogu. Uvědomil si, že ani oblečení ostatních, ani jeho, už není nejčistší. Aniž si to uvědomil, klepal se zimou. Holky měly dlouhé rukávy a on jen tílko.