Kapitán Husťák (13.)

Anotace: uf, to byl boj, dokopat se k další kapitolce, to vám teda povim. :) No, snad mi to příště nebude trvat tak strašně dlouho. Díkes za komenty a tipy. ;) Ať se líbí. :)

Sbírka: Kapitán Husťák

„Díky, žes mě v tom nenechala.“ Usmál se Kuba a vzal Báru za ruku. Loudali se městem k nádraží, ale byla to spíš setrvačnost, než snaha dostat se taky někdy domů. Bára se na Kubu po očku podívala. Šel pomalu vedle ní s hlavou trochu zakloněnou a s přimhouřenýma očima. Vypadal strašně unaveně.
„Dneska by možná nebylo od věci trochu se vyspat.“ Řekla a zasmála se, když se otřásl a nahodil výraz hyperaktivní veverky.
„Mám dojem, že měl tenhle nápad přijít o dva dny dřív.“ Pokrčil rameny s úsměvem, „Ale na druhou stranu, je to dost adrenalinový, co?“
„A taky dost vyčerpávající.“ Zazubila se na něj.
„A taky hezky chlípný.“ Zamrkal ďábelsky a obrátil si jí k sobě čelem. Se zamyšleným výrazem se natáhla, aby mu odhrnula vlasy z čela.
„Teď chlípný, za pár měsíců, nudný a po matuře minulost.“ Povzdechla si a zadívala se mu do očí.
„Ledaže bys mě zabila.“ Naklonil hlavu s úsměvem.
„No, když ne já, brácha to vezme za mě. Moc se mu naše noční sedánky nezdaj.“ Pokrčila rameny. Nelíbilo se jí, jak se vždycky všechno vyvažuje. Když je šťastná s Kubou, musí se jí zákonitě zkomplikovat život někde jinde.
„Neboj, kdyby ti něco vyčítal, zajdu s nim na pivo a uvidíš, že mě po půl hodině bude milovat.“ Zazubil se a ona se konečně pousmála.
„Jestli mi tě přebere,“ zvedla prst ve výhružném gestu, „zmasím vás oba!“ Kuba se jen rozesmál a políbil jí.
------------

Měla jsem namířeno do zkušebny, kde jsem se poprvé od trochu nabouraného koncertu měla potkat s klukama z kapely bez spousty dalších lidí. Moc se mi tam nechtělo, ale na druhou stranu, chtělo to alespoň malé vysvětlení pátečních nepodložených akcí. S odhodlaným nádechem jsem se opřela do plechem pobitých dveří.
„Ále, není to náhodou slečna Matahari?“ protáhnul Lukáš a hodil do rohu batoh, ve kterém se zrovna přehraboval. Jen jsem na něj nedbale mávla.
„Tak povídej,“ ozval se Kryštof a posadil se na pohovce, která zatím snášela jeho válení.
„A co chcete slyšet?“
„Hlavně jestli přežil.“ Zasmál se Marek. Všichni tři se na mě vyčkávavě zadívali. Sice od nich bylo fajn, že mi nic nevyčítali, přece jen už jsem za trvání naší bandy s pár maníky randila. Většinou to byli magoři, což kluci dobře věděli, a tak byli na hodně věcí zvyklí, ale Husťák se zatím choval nejvíc jako psychopat, takže jsem absolutně nechápala, proč mi za něj ještě nevynadali.
„No, zatím pořád živej je.“ Pokrčila jsem rameny. „Neuslyšim žádný narážky, nebo výčitky?“ zvedla jsem obočí a všechny tři jsem přejela pohledem. Dost nehezky se na mě žulili, ale nevypadalo to na vztek.
„Spíš ne.“ Pokrčil rameny Lukáš.
„Obměkčilo nás, jak je z tebe hotovej.“ Zasmál se Kryštof a vytáhnul basu z futrálu.
„A taky to, jak jsi z něj hotová ty.“ Přihodil si Marek a hodil Lukášovi paličky.
„Ale definitivně ti odpustíme jenom v případě, že uděláš podobný divadlo na každým koncertě.“ Ozval se znova Kryštof.
„No jasně,“ mrknul po něm Lukáš a natáhnul se za sebe, aby zapnul zářivky. „Založíme si kočovnou divadelní společnost.“
„A největší trhák bude pohádka Nina a zvíře.“ Houknul Marek. Všichni tři se naráz rozesmáli a já se k nim přidala.
-------------

Mirka proletěla šatnami a vyběhla ze školy. Srdce jí nepřetržitě bušilo, jako by na ní pořád ještě sahal. Bylo jí na zvracení, ale s každým nadechnutím se to zlepšovalo. Nejistě se ohlédla, ale byla absolutně sama. Když se konečně trochu zklidnila, rozklepala jí zima. Zapomněla si ve škole bundu, ale nechtěla se tam vracet. Nechtěla se tam vrátit už nikdy. Do matury jí zbývalo pár měsíců, a ona právě uprostřed výuky práskla do bot, ale smysl pro splněnou docházku byl vedlejší v porovnání s tím, co jí hrozilo, kdyby ve škole zůstala.
Zalovila v kapse džínů a vytáhla mobil. Bylo pár minut po jedenácté. Tobiáš podle všeho končil ve škole nejmíň před hodinou. Trochu rozechvěle vytočila jeho číslo a s nádechem zavřela oči. Mobil jí zastudil na uchu.
„Půjčovna vzducholodí.“ Ozval se Tobiášův hlas vesele.
„Už jsi skončil?“ zeptala se místo pozdravu a samotnou jí udivilo, jak vystrašeně její hlas zní.
„Stalo se něco?!“ vyhrknul. Skoro viděla před očima, jak napjatě se tváří. Nenašla sílu říct, že je všechno v pořádku. Lhaní vyžadovalo mnohem víc energie, než jí zbývalo.
„Můžeš mě vyzvednout?“ špitla a snažila se mluvit alespoň trochu klidně, moc se jí to nedařilo.
„Jasně, kde tě najdu?“
„Počkám u školy.“ Řekla a v očích jí proti její vůli zaštípaly slzy.
„Za deset minut tam budu.“
„Nemusíš tak chvátat, akorát se někde zabiješ.“ Snažila se ho trochu přibrzdit, ale on už jí neslyšel.
---------------

„Točník,“ prskal Petr a zběsile se proháněl po internetových stránkách antikvariátů z celé republiky, „já budu číst pitomej Točník… teda, jestli ho seženu.“ Zabručel a otevřel další odkaz. Matně si uvědomoval, jak moc chce ten stupidní text sehnat, aby ho potom mohl s milým úsměvem Nině podstrčit. Chtěl, aby si uvědomila, že je strašně rád, když pro ni může něco udělat.
--------------

Tobiášovo auto se objevilo za zatáčkou a prosvištělo ulicí jako blesk. Dřív než se vůbec Mirka stihla pohnout, vylítnul z něj Tobiáš a objal jí. S jeho dotykem se zvrátila i vzpomínka na upocené dlaně toho úchyla. Aniž by nad tím přemýšlela, zapřela se Tobiášovi do hrudníku a vší silou do něj strčila.
Trochu zavrávoral a zůstal na ní zírat. Nesnažil se znovu jít blíž, za což byla strašně ráda. Z očí se jí začaly koulet slzy. Na studených tvářích jí nechávaly mokré brázdy a šimraly jí na bradě, než sklouzly k čelisti a vsákly se do jejího svetru. Tobiáš se na ní trochu vyděšeně podíval. Pokusila se na něj usmát, ale radši ani nechtěla přemýšlet, jaká grimasa z toho pokusu vylezla.
„Teď, nebo napřed kafe?“ zeptal se Tobiáš se zvednutým obočím.
„Radši to kafe.“ Kývla a nastoupila do auta. Když se Tobiáš objevil za volantem, stáhnul si bundu a přikryl jí. S vděkem se schoulila na sedadle a zavřela oči.
------------

„Tamtadadadadadá!“ zašaškoval Kuba a vytáhnul z kapsy tři lístky.
„Co to je?“ nakrčila Nina čelo a vzala mu papíry z ruky.
„Milé dámy,“ zahlaholil Kuba a sebral Nině jeden lístek, který podal matce, „dovoluji si vás pozvat na maturitní ples třídy 4E, konaný přibližně v půlce listopadu v Kulturním domě Slavie v Českých Budějovicích. Společenský oděv a slušné vystupování,“ pohrozil Nině prstem, „jest podmínkou.“
„Můžu si vzít někoho jako doprovod?“ optala se matka tiše.
„No mami?!“ zavrtěl hlavou Kuba pohoršeně.
„Třeba maturantova otce?“
„Á tak to jo, tady je lupen.“ Zazubil se a vytrhnul Nině z ruky další lístek. „A ještě, přibližně do půlnoci máme domluvenou nějakou univerzální kapelu, ale pak by to chtělo trochu přitvrdit, neměli byste s klukama zájem?“ zeptal se Niny, která si pořád ještě prohlížela lístek, jako by to byla geneticky zmutovaná stonožka s tesáky.
„Hm, zeptám se jich.“ Pokrčila rameny a s úsměvem se na něj podívala. „Ale myslim, že nebudou nijak extrémně proti.“
„To doufám, jinak jsem v rejži, protože jsem vás ve třídě brutálně vychválil a všichni po vás touží.“ Zazubil se a zmizel za dveřmi svého pokoje.
-------------

„Co děláš?“ optala se Bára a nakoukla do pokoje svého bratra.
„Zachraňuju lidstvo.“ Zabručel a shrbil se níž k notebooku. Došla k němu a nahlédla mu přes rameno.
„Myslíš, že zachráníš lidstvo romantickou četbou?“ zvedla obočí, a když se na ní otočil, rozesmála se. „Vypadáš fakt zoufale,“ poznamenala, „že by si pan vysokoškolák s něčím nevěděl rady?“
„Abych si s něčim nevěděl rady, musel bych to nejdřív sehnat.“ Povzdechl si a zavřel další zbytečnou záložku.
„A co to vlastně hledáš?“ zatvářila se podezřele akčně. „Můžu se ti na to někde poptat.“ Navrhla.
„Potřebuju Točník od Klicpery. Jestli to seženeš, budu tě měsíc vozit do školy.“ Prohlásil s dvěma prsty zvednutými po vzoru skautů.
„Hm, poptám se na něj.“ Mrkla a zalovila v tašce, kterou měla pořád ještě na rameni. „Něco pro tebe mám.“ Usmála se a položila mu na klávesnici pruh papíru.
„Maturitní ples třídy 4E,“ přečetl a pokýval, „takže už máte všechno zařízený?“
„Ještě se trochu šachuje s muzikou, ale jinak je skoro hotovo.“
„Nemůžete sehnat kapelu?“ optal se a položil lístek zpátky na klávesy.
„Spíš máme dvě,“ pokrčila rameny, „teď se jen dohadujeme, jestli po půlnoci nastoupí ta druhá, nebo ne. Kuba říkal, že se ještě poptá, s někým z tý kapely se zná.“
„Kuba?“ zvednul obočí a obrátil se k ní. „To je ten, co s ním po nocích randíš?“
„Jo, to je on a už nic neříkej, nebo mě akorát tak znova naštveš.“ Zamračila se na něj a otočila se k odchodu.
„Jen se mi nelíbí, že tě někam tahá v noci.“ Houknul za ní a ona se zastavila.
„Spíš ho někam tahám já. Tyhle noční výlety jsou můj patent.“
„Jasně,“ protočil oči a napěchoval hlas ironií, „za všechno můžeš ty, pochopil jsem.“
„Petře sklapni!“ okřikla ho. „S tebou se o něm bavit nechci a nebudu, stejně by to bylo na houby.“ Vyšla ze dveří a s hlasitým klapnutím je za sebou zavřela.
------------

Mirka seděla na posteli v Tobiášově pokoji a srkala kafe. Celou cestu sem nemluvili. Byla ráda, že se jí na nic nevyptával, na druhou stranu jí bylo jasné, že by mu to měla vysvětlit.
„Promiň, že jsem tě nutila dělat řidiče.“ Ozvala se po chvilce, když Tobiáš nacouval do pokoje s talířem sušenek v jedné a velkým hrnkem v druhé ruce, usadil se proti ní a opřel se zády o pelest. Jenom neurčitě mávnul rukou.
„Chceš mi to říct?“ zeptal se opatrně.
„Chceš to slyšet?“
„To si nejsem tak úplně jistej,“ uznal. „Na druhou stranu, teoreticky jsem chlap, něco bych měl vydržet.“ Usmál se a ona trochu rozechvěle postavila kafe na noční stolek. S odkašláním se zadívala z okna.
„Chodim do školy s takovým magorem, mám dojem, že je už nejmíň šest let na čtyřletým oboru, což samo o sobě mnohý vypovídá a co víc, libuje si v šikaně.“ Řekla a jasně si uvědomila, že tím skončila ta snazší část.
„Něco na tebe zkoušel?“ ozval se Tobiáš a zadíval se jí do tváře. Bál se, že neodhadne mez, za kterou Mirka v tomhle svěřování nebude chtít jít.
„Hm.“ Broukla s přikývnutím a s velkým sebezapřením odolala myšlence na doživotní mlčení. „On se tak nějak domáknul, že nejsem na kluky a…“ podívala se na něj s úzkostným výrazem. Snažila se zabránit pláči, ale naprosto zřetelně cítila, jak se jí slzy hromadí v očích.
„Rozhodnul se, že tě donutí změnit názor?“ zeptal se Tobiáš a skousnul si ret, aby zabránil proudu nadávek, které se mu draly na jazyk.
„Osahával mě.“ Špitla a z očí se jí skoulely první slzy. Sklopila hlavu, jako by nechtěla, aby to viděl, ale vzápětí si uvědomila, že je jí absolutně jedno, co si o ní bude Tobiáš kvůli pláči myslet.
„Byl u toho někdo další?“ Zamračil se na svoje ruce. Nechtěl na ní civět, očividně toho dneska měla dost.
„Nějakej jeho kámoš.“ Odpověděla. „Držel mě.“
„Řeklas to někomu?“ zeptal se a s nakrčeným čelem se na ní soucitně podíval. Jenom zavrtěla hlavou. Párkrát už se stalo, že na ní někdo pořvával, nebo jí urážel, ale zatím na ní nikdo nesáhnul. Tahle nová zkušenost byla jednou z věcí, bez které by si dokázala život představit.
„Udáš ho?“
„Ne,“ odpověděla bez přemýšlení, „ale můžu ho příště usadit, když mu pohrozim udáním, nemyslíš?“
„Jde o to, jestli chceš nějaký „příště“ vůbec zažít.“ Pokrčil rameny Tobiáš a trochu se napil.
„Na udavačství nemám žaludek, takže jiná možnost nejspíš není.“ Zvedla obočí.
„A na nějakýho debila žaludek máš?!“ vykulil oči a snažil se zabránit vzteku a pohoršení, které jím cloumalo.
„Ne, ale radši ho příště usadim, než abych mu teď dala záminku k tomu, aby si na mě někde počkal a provedl mi ještě něco mnohem horšího, než zkoušel dneska.“ Prohlásila odhodlaně a na důkaz ukončení rozhovoru, si nacpala do pusy kulatou sušenku. Tobiáš si jenom povzdechnul a s dost nepatřičnými pocity se vyhrabal na nohy, aby zatáhnul závěsy a pustil film, u kterého si oba začnou připadat alespoň trochu normálně.
------------

Točník se jevil jako absolutně nesehnatelná věc. Seděla jsem u počítače a civěla jsem na obrazovku s tupým výrazem a beznadějným pocitem. Zajímalo mě, jak to asi sežene Kapitán Husťák. Pokud nebyl ve skrytu duše zázračný hacker, neměl podle všeho šanci. Kdyby ale tu slátaninu sehnal, byla jsem v háji stejně, protože bych byla nucená plazit se a škemrat, což se mi příčilo už při představě toho jeho arogantně spokojeného výrazu. To dilema se mi nelíbilo. Škemrat, či neškemrat? Dát mu šanci vyžehlit jeho průšvihy, nebo ho nechat ještě trochu podusit?
Ksichtit se na něj bylo mnohem složitější, než jsem si představovala, zvlášť když se mi nepokoušel vsugerovat, že nemám do kurtizány daleko, nebo že píšu pitomosti. Problém nebyl v tom naštvat se na něj, to mi celkem šlo. Problém byl v tom, že jsem nedokázala ten vztek vydržet tak dlouho, jak by si podle mě Petr zasloužil.