Phyllis 18

Anotace: 18. kapitola. Nějak mě nenapadl název. Kdyby vás někoho jo, budu ráda za návrh:-)

XVIII.

Nevím, kdy se Thomé vrátil, ani nevím, za jak dlouho se mi mé přání opravdu splnilo a já usla. Když znovu otevřu oči, vidím ho jako stín na protější sedačce, tak jako před tím. Kolem je tma a vlak tiše hučí. Netuším, kde jsme a přemýšlím, jestli vůbec mám zájem zjišťovat to. Nejraději bych se znovu propadla do černa spánku, ale podruhé to kouzlo nefunguje. Podruhé už mi hlava vydechnout nedovolí. Snový pocit je pryč stejně jako ospalost a já vše vnímám naopak až příliš jasně. Jen ty včerejší události – no, včerejší, co já vím, co je za den – jsou podivně vzdálené. Příliš vzdálené na to, abych na nich snad mohla něco měnit. Mám chuť znovu zavolat Kitovi. Zavolat, nebo mu napsat, ale nechci dávat najevo, že jsem vzhůru.
„Kde jsme?“ rozmyslím se nakonec alespoň v tomhle ohledu. Možná jsem sem zdrhla právě proto, abych byla sama a měla klid. Ale teď zjišťuju, že ani to mi až tak nevyhovuje. Nechci se bavit, nechci mlčet. Proboha, copak jsem se zbláznila?
„Zhruba v půlce cesty. Spala jsi tak hodinu.“
„Dík,“ převalím se na záda a vytáhnu mobil. Kdo ví, třeba se stane zázrak a… zklamaně si povzdechnu. Zázraky se jen tak nedějí. Zřejmě na ně dnes nejsem ta správná osoba. Nezabráním tomu, abych si povzdechla nahlas. Nejraději bych volala ještě jednou, ale…mělo by to cenu? Stisknu rty a mobil vypnu. Zdá se mi to tak jednodušší.
„Vyspaná?“ ozve se k mému překvapení Thomé znovu. Mlčky přikývnu. Aspoň pro tuhle chvíli jsem já tou míň ukecanou. A možná i proto cítím na tváři jeho pohled.
„A mezi ostatní se ani tak nevracíš?“
„Vadím ti tu snad?“ překvapí mě ta jeho otázka.
„To ne. Jen že…“ na chvílu se zasekne, když jako by omluvně hledá vysvětlení. „Na chodbě jsem potkal Neala, jak tě hledal.“
„Říkal snad něco konkrétního?“
„Ne,“ zavrtí hlavou. „Prý je akorát rád, že nejsi někde sama.“
Přikývnu. Takovou reakci bych od něj přesně čekala. A musím uznat, že jsem taky celkem ráda. Hlučná soplečnost by mi vadila. Ale přítomnost Thomého aspoň trochu odvádí myšlenky.
„Co v té tmě venku vlastně pořád sleduješ?“ napadne mě. „Vždyť většinu doby stejně jedeme pustinou.“
„Když je tu tma, je toho vidět celkem dost. Ideální by samozřejmě bylo otevřené okno. Ale to bychom tu asi zmrzli.“
Zvednu se aspoň do sedu, abych se tedy na ten výhled podívala. A musí se nechat, že noc venku je poměrně světlá, měsíc září a sníh to snaživě odráží. Žádný pohlednicový výjev to není, ale i tak to má své kouzlo.
„Celkem hezké, ale na dvě hodiny bych se tím asi nezabavila,“ poznamenám.
„To já taky ne,“ usměje se, čím mě parádně překvapí. Vůbec mám pocit, že za tu dobu co jsem spala se mu nálada poměrně dost zlepšila. Ne v tom že by byl veselejší – tenhle úsměv byl čestná výjimka – spíš v ochotě mluvit, ač to možná bude změnou tématu. Sáhne do kapsy a něco z ní vyndá. Malý mp3 přehrávač. „Většinu doby jsem měl v uších tohle.“
„Tak to jo,“ přikývnu a natáhnu k němu ruku. „Můžu se podívat co tam máš?“
„Jasně,“ souhlasí.

Zbytek cesty uplyne v mezích normy rychle. Znovu usnout už se mi nepodaří, jako na potvoru nejsem ospalá ani tehdy, když taxíkem míříme domů a když si zaberu koupelnu a teplou sprchu s ní. Nedá se říct, že bychom s Thomém zaníceně debatovali, ale pokecali jsme si celkem dobře. Nikdy ne nějak moc dlouho, spíš se jednalo o krátké nepodstatné konverzace na zahnání dlouhé chvíle, ale i tak to mělo ten důsledek, že mobil napjatě zapnu až právě v té vaně.
Dobrých pět minut ho zoufale sleduju, ale nic. Teď už tu jsem opravdu sama, všichni doma spí (taťka s Nealem odpadli rychle, ač Neal za mnou ještě došel. Odbyla jsem ho s tím, že jsem v poho. Vypadal dost ospale na to, abych ho ještě zdržovala od postele) a nemám tu ani žádnou takovou společnost, jakou byl Thomé. Takže koukám jak můra na obrazovku a modlím se, ať se rozsvítí. Marně.
Tím pádem se dostanu k tomu, na co se zároveň netěším i nemůžu dočkat. Napsat sms. Volání jsem se po tom jednom debaklu rozhodla vzdát, stejně nevím, jak bych se ozvala a co bych řekla, kdyby se náhodou rozhodl to přecijen zvednout. Raději proto sms – tu si snad přečte – bude ji muset otevřít, aby zjistil od koho je. A který člověk by ji hned vymazal? Používám pro, sebe v podstatě stejné argumenty, kterými jsem se snažila dodat odvahu Thomymu. A zabralo to snad? Jenže…to bylo přece něco jiného. Tam šlo o to, že ho – nás Jos opravdu nachytala. On si jen myslí něco co není pravda!
„Ahoj Kite,“ napíšu na úvod a jako klasicky jsem v háji. Myšlenka je to sice hezká, ale co napsat?! Skoro hodinu ležím ve vodě, až je téměř studená, ale ke vlastnímu zděšení nesesmolím nic, co bych se nestyděla poslat. Místo toho se zbovu dostanu k tomu, že mu ráno zkusím zavolat. A když to nepůjde… ve středu dojedou na zápas – počkám ho u stadionu. Osobně to stejně asi bude nejlepší.
Minuty se na jednu stranu děsně vlečou, ale na druhou, porovnám li to s faktem, že budu muset brzy ráno vstávat (na to zatracené plavání – oh bože…) tak by přecijen mohli zpomalit. Protože ač teď se mi spát nechce (Teď se mi totiž, zjednodušeně řečeno, nechce nic), ráno to bude jinak.
Opustím tedy tu teď už beztak ne moc příjemnou vanu, umyju si zuby a zašklebím se na sebe do zrcadla. Jo holka, vypadáš vesele. Jak pohřebák. Až na to, že i mrtví by se možná lekli a utekli. S povzdechem se obleču do trika co mi slouží jako pyžamo a zalezu do peřin. Bylo by krásné moct říct, že také usnu, ale do doby, něž se mi povede ta věc, si užiju ještě hodně převalování, zírání do tmy, dokonce jedno vstávání a koukání z okna na lampu za naší zahradou. A bohužel i jedno dost akutní přemáhání slz. „Nemáš proč brečet, o nic nejde. O nic, co by se nemohlo vysvětlit,“ pošeptám si sama pro sebe na uklidnění. Optimismus je to, co teď potřebuju nejvíc. I když hned na to se jedna taková „optimistická“ myšlenka objeví. Co když to vyjde. Co když mu to opravdu vysvětlím, on to pochopí a všechno bude super. Co pak? Řeknem si ahoj a odjede zpět do Saskatoonu? Podobná věc mě napadla už v Saskatoonu na nádraží. Teď se zdá reálnější. Přesto všechno ale pořád ne dost reálná na to, abych se raději rozhodla nechat to tak a zapomenout. Protože ve středu je další zápas. On bude tady. A já bych prostě nemohla strávit ten den jinde. Nemohla bych to nezkusit…

Tohle ráno je v porovnání se včerejším příjemné asi jako osina v zadku. Z postele se mi nechce, dělá mi problémy jen to udržet oči otevřené. Jak zazvoní budík, nahlas zakleju a zaklapnu ho. Kašlu na plavání, kašlu na školu. Nikam nejdu, zatraceně!
„Vstávej ségra, máš nejvyšší čas.“ Neal je bohužel jiného názoru. Mezi chvílí, kdy jsem učinila své rozhodnutí a momentem, kdy otevře dveře, nemohla uplynout víc jak minuta. Jen pohled na hodiny mi prozradí, že to ve skutečnosti bylo téměř desetkrát tolik.
„No jo,“ zamumlám otráveně a posadím se. Proboha, jak jen dnešek zvládnu? Já nikam nechci! Hlavně mezi lidi ne, usoudím, když se konečně dohrabu před zrcadlo. Zas jednou mám ránu jak strašák do zelí, vlasy nezvladatelně rozcuchané, kruhy pod očima, suchá pleť, o ostatním se raději ani nezmiňuju. Jako obvykle strčím hlavu pod proud vody (uááá, studená!) a pokusím se vlasy usušit v alespoň trochu normálnější pozici (tolik snahy kvůli cestě na bazén, kde je stejně namočím znovu…proč vlastně?) a vydám se rychle nachystat. Jako už tolikrát, i teď jím snídani až cestou na autobus.
Neal vypadá taky dost přešle (dvojčata vždy a všude), ale přesto se rozhodne nenechat mě zabívat se vlastními myšlenkami a téměř pořád mluví. Většinou to jsou zbytečnosti – alespoň mě to dnes tak připadá, ale ač mě to na jendu stranu otravuje poslouchat ho a odpovídat mu, na druhou stranu jsem mu vděčná. Když stojíme na zastávce a čekáme (no jo, zas to má zpoždění) obejme mě kolem ramen a poprvé za tu dobu dovolí tichu na chvíli se vplížit mezi nás.
„Co Christopher, napsalas mu? Nebo mluvili jste spolu?“ zeptá se pak o něco tišším hlasem. Jen zavrtím hlavou.
„To jsem si myslel,“ povzdechne si. „Nebere ti telefon?“
„Asi ne. Zkoušela jsem volat těsně před tím, než jsme vyšli, ale měl ho vyplý. A včera jsem mu původně chtěla napsat, ale nedokázala jsem vymyslet co.“ Odmlčím se. „Rozhodla jsem se počkat. Ve středu by měl, myslím dojet. Zkusím si s ním promluvit osobně.“
Neal přikývne. „Chceš to zkusit, jo? A tos mi ještě předevšírem tvrdila, že máš vše pod kontrolou. Že to lučení zvládneš.“ Není to výčitka. Pouhé konstatování.
„Loučení a to co se mezi námi na závěr stalo je něco trochu jiného,“ usměju se trochu – ale že by vesele, to se říct nedá. Všimnu si jak on sklopí oči do země.
„I ty jsi teď nějak přešlý. Proč?“ chytím se toho.
„Chce se mi spát,“ pokrčí rameny. Ale Diaz má stoprocentní pravdu – on neumí lhát.
„To mě taky. Ale já nemyslím dnes. Hrál jsi jako bez života. A celou tu dobu ses choval jinak. Moc vážně.“ nenechám ho být.
Zadívá se ve směru odkud má přijet autobus, ale kde zatím stále není nic vidět.
„Asi nejsem ten pravý kapitán pro play off. Jsem nervózní a nezvládám všechno co se kolem toho děje. Nevím, jestli jsi nedávno četla ten článek o protekci – že jsem kapitán jen proto, že nás trénuje taťka. Normálně bych si z toho asi nic nedělal, ale teď mi došlo, že pokud zvoráme tohle, bude toho všude plno. A já mám pocit že dělám všechno špatně.“ Nadechnu se, abych mu v tom odporovala, ale on je rychlejší.
„Nejhorší ale je, že nedokážu zapomenout na Danielu. Myslel jsem, že jediný problém bude vyříkat si to s Phylem. Ale není to tak. Mě na ní, zatraceně, asi fakt záleželo víc než mělo. A“ pokračuje znovu dřív, než stihnu něco namítnout. Nechce, abych ho přerušovala. „v tomhle se Christopherovi ani trochu nedivím. Jestli on to bral vážně, asi jsi ho zklamala podobně jako ona mě. I když ty pro to máš vysvětlení, on ho nezná. A myslím, že nebude zrovna lehké přimnět ho, aby si ho chtěl poslechnout.“
Teď sklopím oči k silnici já. A právě tu chvíli si k příjezdu vybere autobus. Zastaví, otevře dveře a my nastoupíme. Stále se mi ani trochu nechce. Přála bych si, aby mi Neal řekl něco jiného. Něco utěšujícího. Pěkného. Nebo nic. Aby mi nikdo neříkal nic. Kdybych tak jen mohla ležet v posteli, možná i dovolit těm zatraceným slzám, aby přišly. Stále se jim bráním, se skoro stejnou zarputilostí, jako se malí kluci přesvědčují, že chlapi přece nebrečí. Ale proč vlastně? Přijde mi to zlé poté, co taťka vždycky vyčítal Audře že se tím domáhá toho, co chce? Že je to její způsob vydírání okolí? Audra vždy brečívala často. A já v tomhle nikdy nechtěla být jako ona. V těch chvílích byla slabá, i když celkově je mnohem silnější, než já. Na rozdíl ode mě zažila ty nejhorší časy naší rodiny už ve věku, kdy je mohla plně vnímat. A nikdy je nezapomněla, ač to na ní není většinou vidět. Nikdy to tátovi neodpustila. Ale i v tom jí slzy možná pomohly. Protože je alespoň nedrřela v sobě. Možná by se ulevilo i mě. Ale já to ze sebe dostat nedokážu. Ani vztek, ani smutek.
„Daniela se nic vysvětlovat nepokoušela?“ ozvu se tiše, když už jedeme.
„Ne. Naštěstí.“
Pokusím se o povzbudivý úsměv. „Za chvíli na ni zapomeneš. A jestli ne, bude mít co dělat se mnou.“
„Budeš můj osobní strážce?“ naladí brácha opět na optimističtější tóninu.
„Když dobře zaplatíš, tak proč ne?“ zazubím se. Nemůžu se pořád tvářit jako umrlec. Už kvůli němu ne.

Stejně tak před Hannah je potřeba nasadit veselejší výraz. Jakkoliv se cítím hrozně, vím, že ona je na tom ještě hůř. Ač dnes na ní po dlouhé době vidím trochu víc naděje. A opravdu, první věc, kterou udělá jakmile mě uvidí je, že mi téměř skočí kolem krku.
„Zítra ji asi pustí domů! Zítra, nejpozději ve středu! Konečně!“ bláznivě se rozesměje. Přidám se k ní. Mám radost. Opravdu. Ten smích jde téměř úplně od srdce. Jen…
„To je super,“ usmívám se od ucha k uchu a celou dobu v šatně s ní řeším, jaký dárek jí koupí na přivítanou. Slíbím jí, že ho s ní půjdu vybírat. Dnes ne, protože to jsem ráda, že vůbec stíhám, ale zítra hned po škole. A možná je mi opravdu fajn. Rozhodně je mi nejlíp, jak mi od včerejška bylo. Když se mě o něco pozdějí Hannah zeptá, jak vlastně bylo v Saskatoonu, jsem schopná upřímně říct, že fajn. A neztratit úsměv.
„Jak jsme vlastně dopadli? Vyhráli?“ je tak fajn vidět ji po dlouhé době znovu veselou. Nechat se aspoň trošku nakazit tou její téměř euforií.
„Jednou jo, jednou ne. Ale to ne bylo těsné.“
„Tak to teď vyhrajeme oboje, když jsme doma,“ zasměje se. „A co jinak, nenudila ses tam, když se tam všichni věnovali celou dobu hokeji?“
Tentokrát se blbá nálada pokusí přihlásit o něco násilněji, ale pořád ještě jsem lepší.
„Už jsi někdy zažila, že mě by hokej nudil?“ nadzvednu obočí.
„To je pravda. A navíc mezi tolika hokejisty,“ dodá a být tahle věta napsaná, byli by za ní asi tři tečky a smajlík. Takhle krutě vyřčená ale představuje drsnou podpásovku.
„Co je v domě, není pro mě,“ pokrčím rameny a skočím do vody. Jako první.

Nedokážu si pomoct od pocitu, že se tenhle den hrozně vleče. Vteřina za vteřinou, minuta za minutou. Než se naskládají celé hodiny, je to téměř věčnost. Není to jen náladou, takhle se cítím vždy, když jsem nevyspaná. Běžně jsem v deset večer už v posteli, mnohdy i dřív, protože jinak se to ranní vstávání a můj životní styl prostě zvládat nedá, ale někdy (a upřímně není to až tak zřídka) tu svou dobu přetáhnu a trvá mi pak zatraceně dlouho, než ten dluh naženu zpátky. Nejvíc by pomohlo jít hned po škole domů, zalézt do postele a spát. Možná bych tam byla svému tělu i kondičce nápomocnější než na tréninku, ale tam musím, to vím. Dlouho jsem nebyla. Příliš dlouho. A tak poté, co se konečně dostanu ze školy zamířím pomalým krokem k tělocvičně. Hannah s Verou a Jos se vydali sednout si do parku užít si sluníčka a tepla, které k nám zavítalo opět po dlouhé době, mě je přesto zima. Jejich společnost jsem taktně odmítla, už tak se mě Hannah během dne dvakrát ptala co se mnou je a já ještě dnes nechtěla vysvětlovat. Mé „Jsem ospalá“ mi viditelně nevěřila, ale spokojila se s tím. Už asi ví, že když nechci, nic neřeknu a ještě se mnohdy i zbytečně rozčílím. Já se za to snažila být opravdu v pohodě, nezabývat se víc než nevyspáním. S Hannah bych si sednout šla, ale Vera a Jos už by bylo moc. Společnosti mám po těch pár hodinách ve škole celkem dost a vím, že mě čeká to samé ještě v gymnastice. Ač tam míň otázek na to jak bylo, víc na to, proč mi to opět nejde. Protože dnes to nepůjde, to vím.
Zachumlám se víc do kabátu a uhýbám pohledem před tím, jak ostatní lidé na ulici jdou většinou s rozepnutými bundami. Cítím, jak mám ledové ruce a nadávám si, že jsem si nevzala rukavice. Dvojici kterou míjím bych rejraději neviděla. Proč je teď všechno tak zatraceně pěkné? O kolik jednodušší by bylo, kdyby pršelo či sněžilo a foukal vítr. Mě sluníčko dneska k náladě nepomůže. Tak proč se snaží?
Před tělocvičnu dorazím předčasně, jako tehdy, když jsem tu potkala Joly. Joly se kterou jsem se pak náhodou potkala v Saskatoonu. Joly, která mě seznámila s Kitem. Do háje!!!
Nevím, co čekám, když nahlédnu oknem dovnitř. Že tam opět budou pobíhat potapěči ve svých střelených hrách? Proboha, tak bláhová snad nejsem. Ale pokud ne, proč mě zklame, když spatřím Salamínu, jak se rozcvičuje? Salamínu a Davida. Ona se protahuje, on stojí opodál a dívá se na ni. V jeho pohledu je vidět taková… do háje! Sklopím zrak a nemůžu si pomoct abych nevytáhla mobil. Nakrátko se mi skoro zatmí před očima, když tam uvidím dvě zprávy. Odblokuju klávesy a kliknu na ně, abych je přečetla. A vzápětí se cítím jako po ledové sprše. Jedna je od Hannah, druhá od Diaze. Smutně se usměju. Co jsem čekala? Aspoň někdo mě má rád. A aspoň někdo se stará.
„Asi nemas naladu na komunikaci s nikym, ale ver mi, ze bude lip. Vzdycky je lip. Tim si jsem zrovna ted na sto pro jista:-)“ píše Hannah. Ano, ona to teď asi ví opravdu ze všech nejlíp. A jsem jí za tu zprávu vděčná. Kdo vi, jestli bych já v její situaci vůbec byla schopná vnímat okolí. Vždyť už teď mám problémy. Už teď je ze mě prvotřídní sobec.
„Jestli mas depku Trpasliku, co dnes vecer zajit nekam posedet? Společnost a nejaky ten alkohol zpravi vsechno. Tvuj Santa“. Diazova sms mě překvapí mnohem víc. Proto na ni také hned odpovím. Zamítavě. Možná bych i posedět šla, Diaz by mi nedovolil se trápit – v jeho společnosti se mračit prostě nedá (a jestli tak zlostí, ale ne smutkem), ale potřebuju se vyspat. To je teď to hlavní. Věřím, že se spánkem odejde i část téhle nálady. Jestli bych další večer ponocovala, potáhne se to se mnou snad do soudného dne.
Dopíšu a odešlu zprávu i pro Hannah a znovu nahlédnu do tělocvičny. David něco povídá, Salamína se směje. Tak nenuceně, odpočatě, šťastně… znovu se zahledím na mobil. A možná dřív, než to pořádně promyslím, dřív, než vůbec začnu přemýšlet, vytočím posledně volané číslo. Kitovo. Čekám, oči raději zavřené. Nemusím čekat dlouho. Číslo není přístupné. Mobil je stále vyplý.
Povzdechnu si, ale uvědomím si, že mě to ani tak moc nezklamalo. Že jsem to čekala. Potřebovala, ale čekala. Teď, když vím, že nemůžu stejně nic dělat, nic změnit, otevřu dveře, u kterých už hodnou chvíli stojím a vejdu. Projdu chodbou, kterou jsem šla už nesčetněkrát. Do šatny, kde se převlékám každý den už spoustu let. Tak často, že už ani nevnímám, jak to tam vypadá. Převléknu se do dresu, který mám schovaný ve skříňce a další chodbou do tělocvičny. Všechno tak známé, všechno tak automatické. Vyděsí mě jedna myšlenka – proč to vlastně dělám? Nebylo by lepší vést normální život jako ostatní holky? Nenervovat se kvůli tréninkům? Kvůli závodům? Nebát věčně zalezlá v tělocvičně, nekontrolovat si jídelníček, abych náhodou nesnědla něco nevhodného a nezdravého, neničit se na trénincích hokejistů… jaké by to asi bylo bez toho všeho? Žít třeba jako Denisa… taky sestra hokejisty, ale nijak ji to neovlivňuje. Nikdo by to na ní ani nepoznal. Nebo holky od nás ze třídy. Sportují všechny, ale většinou jen pro radost. Ano, chtějí vyhrávat, tráví tím spoustu času. Ale žádná z nich nepomýšlí tak vysoko jako já. Žádná z nich se nenervuje pro ty zatracené kontrolky. Ejich žebříček hodnot má většinou poměrně dost položek nad tou nazvanou „můj sport“.
Salamínin hlas mě vzpamatuje a když jí odpovídám jak bylo o víkendu (jak jinak), snažím se tyhle myšlenky zase zahrabat hezky hluboko pod zem. Částečně se mi to podaří. Ale něco, nějaká pachuť zůstane celou tu dobu co se rozcvičuju. Něco zlého mě donutí odseknout, když mi trenérka Ivana začne hned po příchodu vyčítat mé výsledky ze závodů. Něco, co nepochopím mě přiměje rozběhnout se pryč a třísknout za sebou dveřmi, když na mě nechápavě hledět a pak se výrazně jiným hlasem, starostlivě, zeptá, co se stalo. Pane bože, chovám se jako blázen…

Když za mnou asi po pěti minutách tiše vejde Salamína, jediné, co ve mně v tu chvíli zůstává, je smutek a stud. Přijdu si opravdu jak blbec, opět jsem předvedla hezkou scénu. Že já se v takových věcech vyžívám…Přesto první věta, kterou dám Salamíně na vědomí že o ní vím je „Poslala tě za mnou Ivana?“
Jelikož k ní jsem zády, odpoví nahlas. „Ano.“
Potlačím výčitku, že se nemusí starat a místo toho se pokusím o přívětivost. „Je mi líto, jak jsem zareagovala. Přehnala jsem to.“ Salamína neodpoví hned. Možná čeká, zda ještě něco dodám. To už ale v plánu nemám, ač ticho, co zavládne v té chvíli je dost nepříjemné.
„Chceš mluvit o tom, co se stalo? Co tě přimnělo tak reagovat? Buď se mnou, nebo s Ivanou?“ optá se tedy.
Konečně se na ni podívám, ale jen proto, abych zavrtěla hlavou.
„Dobře. Vrátíš se?“ dívá se na mě starostlivým pohledem. Kdoví proč mě opět pesimisticky napadne nakolik jí vlastně opravdu záleží na tom, co se mi stalo. Vídáme se denně a přitom se skoro neznáme. O čem jiném než o gymnastice jsme se vlastně kdy bavily?
Mlčky přikývnu, se svými myšlenkami se jí svěřovat rozhodně nechci. Asi mi opravdu hrabe.
„Taky si můžeš dát ještě dnes volno. Možná to bude lepší. Jít domů, vyspat se, odpočinout si, uklidnit se. Trénovat za každou cenu se ne vždy vyplatí,“ navrhne mi ještě jinou možnost.
Ano, já vím, pomyslím si. Pak to dopadá tak, jak poslední dobou cvičívám. Naprosto děsně.
„Ne, chci se vrátit,“ ozvu se a dnes už pohodněkolikáté se pokusím vylepšít cizí i svou náladu úsměvem. Vím, že jsem ještě před chvílí chtěla domů. Ale když už jsem tady…
Jediná nepříjemná věc je návrat do tělocvičny. Nikdo nezmlkne a neotočí se po mě, když vejdu. Nikdo po mě zvědavě nepokukuje. Nikdo si nešeptá a neukazuje na mě. Jenže já si nemůžu pomoct od pocitu, že to nedělají jen proto, že je před tím Ivana varovala… holt už nejsem jen šílená, jsem i paranoidní.
Dřív než stihnu vůbec něco udělat (stejně nevím co) dojde za mnou Ivana osobně.
„Přemýšlela jsem nad tvou sestavou. Byla dobrá pro kontrolky, ale teď už nevyhovuje. Budeme muset promyslet novou. Ne nějakou variantu, ale komplet. Je teď dost času před dalšími důležitými závody, budeš mít spoustu času připravit se. Chce to začít s něčím úplně novým. A trochu těžším.“
„Těžším?“ chytím ji za slovo. „Víš přece, že mé současné výsledky jsou…“
„Tvé současné výsledky jsou teď o trochu horší,“ přeruší mě „což může být spůsobené spoustou věcí, od stresu přes nemoc či únavu až po ztrátu motivace. Nedaří se ti na závodech. Ale na trénincích se nehoršíš. Nejsi teď slabší, jen se ti nedaří ve tvé staré sestavě. Věř mi, pomůže ji změnit. Nová hudba, nové prvky,“ zadívá se na mě snad ještě pozorněji než doteď, „A zároveň si trochu odpočineš při jejím vymýšlení.“
Na tohle nemám už co odpovedět. Proto jen odsouhlasím co mi řekla. Možná má pravdu. Nechtěla bych cvičit tu předešlou sestavu. Už si na ni nevěřím. Po dvou zpackaných závodech už si o ní nemyslím, že je má šťastná, jako předtím. A ta hudba… ta mi už minule přišla deprimující.
„Dnes si zacvičíš s nimi,“ ukáže na otrochu mladší holky, než jsem já. „Aby ses jen procvičila. A za hodinu se ohlas u mě. Dám ti na výběr pár písniček. Do zítřka, nejpozději do středy by ses měla pro nějakou rozhodnout. Pak na ní začneme pracovat.“
Přikývnu a odeberu se udaným směrem. V mé tréninkové skupině už všichni procvičují více ménně sólo své sestavy. Tam bych asi opravdu nevěděla co dělat. Tyhle holčiny vylaďují některé prvky společně. Většinou takové, které už mi nedělají nejmenší problémy, ale opakování matka mudrosti. A navíc, tenhle trénink mi dnes opravdu sedí víc.

Před odchodem od Ivany dostanu CD s mými potencionálními novými skladbami. Když ho přebírám, připadám si tak trochu slavnostně. Vymýšlení skladby – ty začátky, třeba už výběr písničky, představa takové té ucelené atmosféry… to miluju snad nejvíc. A teď už se těším, až dojdu domů, zapnu to CD, zalezu do postele a zaposlouchám se. Po těch mnoha letech, co dělám gymnastiku vím, že tam bude spousta hudby bez textu a opět o něco míň typicky zpívaných písniček. Ivana nemá moc ráda, když si vybírám hudbu s textem a pokaždé mi dává na výběr víc a víc té bez něj. Ale mě to tak prostě sedí víc. Vím, že to je celkem nezvyklé, nebo minimálně některé mé výběry občas porotu překvapí – ale proč ne, když to překvapení je, aspoň podle hodnocení, většinou pozitivní? Od toho to je volná sestava, abych mohla mít volnou hudbu, no ne?
Celou cestu autobusem to CD otáčím v rukou, jako bych snad mohla už tak odhalit, co na něm je. Venku už je tma, jasná, s nebem plným hvězd. Když vystupuju přímo nad naším domem vidím svítit měsíc. Možná, že nakonec přeci jen nebude tak zle. A navíc, zítra už je úterý…