Lotosový květ - 30.část

Anotace: Osudná noc...?

Čas neúprosně běžel dál, jako vyplašené stádo divokých koní, ještě třikrát Adrianiny zarudlé oči přivítaly po probdělých nocích ranní úsvit.
V této tíživé situaci ani nestačila vnímat, že se s ní něco zvláštního děje. Stále častěji se jí zmocňovaly bolesti hlavy nebo mdloby, a sotva se dnes ráno zvedla z postele, ihned běžela s náhlou nevolností k umyvadlu. Nechápala to, připisovala svůj stav obrovskému psychickému vyčerpání, způsobenému tíze, kterou nesla ve svém nitru.
S přibližujícím se večerem se tato tíha stávala mnohem nesnesitelnější, nakonec se ale rozhodla, že to přece jen zkusí. Třeba měl Rándžit pravdu a není jiné východisko.

Celý večer ji Amar zkoumavě pozoroval, snad proto, že byla dost nervózní a úzkostlivě před ním uzavírala svou mysl. Snažila se ale být veselá, i když právě dnes to byl opravdu nadlidský výkon, sama nechápala, kde se v ní bere ta síla.
Necelou hodinu před půlnocí ji doprovodil do jejich komnaty, a sotva ji políbil na dobrou noc, ihned se otočil, s úmyslem odejít. Předběhla jej, prudce zabouchla a nenápadně zamkla dveře. Aniž si toho všimnul, klíč vytáhla ze zámku a ukryla jej tajně v kapsičce šatů. Pátravě se na ni podíval, náhle pocítila podivné vnitřní chvění, ale snažila se to překonat, poznala, že opět ze všech sil útočí na její mysl.

Použila pak všechna ženská kouzla, aby zapomněl na svůj odchod. Pomaličku k němu přistoupila a položila mu své ruce kolem krku. Donutila jej ustoupit o krok dozadu a opřít se o dveře, pak se k němu jemně přitiskla. Něžně se prohrábla jeho hustými černými vlasy a přesunula své dlaně ke knoflíčkům košile. Napjatě ji pozoroval, a když jej rozepnula a začala mapovat svými ústy jeho krk a hruď, slabě zasténal a pevně ji objal. Krátce ale znepokojeně pohlédl oknu, jímž se do pokoje prodíraly stříbřitě zářivé paprsky, měsíc shlížel při svém naplnění na zem v celé své chladné kráse.
„Nevíš, co děláš, musíš mne nechat odejít, uvědom si, že dnes je velmi nebezpečné, abych se zdržel…“ zašeptal odevzdaně téměř u jejích rtů. Obdařila jej tím nejsvůdnějším úsměvem, jaký vůbec dokázala, a naznačila mu, že ve své hře míní dále pokračovat. Dal ji ale příležitost se pouze jednou nadechnout a pak se zmocnil jejích rtů s tak prudkou žádostivostí, až ji to polekalo. Jako šílený z ní strhal šaty a vzal si ji přímo tam, na zemi u dveří, ani nestačili dojít k posteli. Bylo to sice nádherné, fascinující, ale dnes z jejich milování neměla vůbec žádnou radost. Stále musela myslet na meč, který měla ukrytý pod postelí, a také ji tížilo svědomí, že na něj přichystala navzdory jejich lásce takovou podlou lest.

Těsně před půlnocí se Amar rychle zvedl a tentokrát nekompromisně zamířil ke dveřím.
Když zjistil, že jsou zamčené, zprudka se na Adrianu otočil. Polekaně sledovala, jak se náhle v jeho očích objevil zvláštní divoký výraz, který ji k smrti vyděsil.
„Dej mi klíč, Poojo…nechtěj po mně, abych použil svou moc, těch dveří by bylo opravdu škoda…“ zasípal a natáhl k ní dlaň. Ustrašeně zavrtěla hlavou a o pár kroků ucouvla směrem k posteli. Najednou k ní přiskočil a svůj příkaz rázně opakoval. Když i tentokrát odmítla, z jeho úst se vydral zvláštní hluboký vzdech a chytil se za hruď. Zavřela na okamžik hrůzou oči, věděla, co nyní přijde.
Když se jeho rysy začaly měnit, louč na zdi divoce zaplápolala. Adriana se prudce sehnula a vytáhla zpod postele meč.
Jakmile jej uchopila do svých dlaní, jasně na okamžik zazářil, naopak louč zhasla a rozšířila kolem sebe štiplavý dým. V pokoji nastalo šero, zjasňované poouze svitem měsíce. Ruce se Adrianě třásly a očí tekly slzy zoufalství. Amar ustrnul na místě, jako by mu něco bránilo pohnout se, a v jeho nyní cizím pohledu se zobrazil strach. Bolestivě ji chytil za zápěstí a zachraptěl úplně změněným hlasem, který jako by nepatřil jemu.
„Nahi…Tohle nesmíš, mere jaane…varuji tě! Jsi přece moje Pooja, patříš mně, myslel jsem, že mne miluješ, tak moc, jako já tebe, tak proč to děláš…?" Povolil svůj stisk a jemně se svými horkými prsty dotkl její tváře a rtů. Na okamžik zavřela oči a najednou se v ní něco zlomilo, meč jí vypadl z ruky, sesunula se k zemi na kolena a zavzlykala.
„Nedokážu to!…nemohu!...miluji tě, ať jsi kdokoliv…bůh mi to odpusť!...“
Pak mu třesoucí se rukou podala klíč. Opatrně k němu zvedla oči, ale ihned je raději sklopila, ten děsivý pohled, který se jí naskytl, si přála navždy vymazat z paměti.

Zasmál se nelidským smíchem, vytrhl jí klíč z ruky a okamžitě zmizel do nočního ticha. Zoufale toužila, aby tohle byl pouze nějaký hrozný sen, ze kterého se ráno probudí, ale mýlila se. Po chvilce jako by zvenku uslyšela hlasité tygří zamručení.
Pokusila se zvednout, ale najednou ucítila, jak se s ní houpá zem a obestřely ji milosrdné mdloby…