Únos XXXII.

Anotace: Pokračujeme...

Anna ale neodpovídala. Všichni se na ni podívali a pochopili- usnula Lukášovi v náručí. Lukáš se něžně usmál, vstal a donesl jí na jejich kupku. Anna se ve spánku zachumlala do slámy. Holky si taky šly lehnout. Milli si odtáhla Lukáše kousek stranou.
„Tak co, lituješ, že jsme se je vydali hledat?“ zeptala se ho.
Lukáš se ušklíbl.
„To se ptáš brzo. Ale ne, nelituju toho a udělal bych to znova,“ podíval se na Annu, která ležela zachumlaná ve slámě, „Jenom bych pár věcí změnil.“
Milli přikývla.
„Anna se teď chová trochu jinak, než ve škole, viď?“ zeptala se s úsměvem.
„Úplně jinak,“ přikývl Lukáš.
„Je na ní vidět, že i přes to, jak se snaží být silná, potřebuje oporu. Bez tebe by to tu nezvládla,“ mrkla Milli na Lukáše.
„Myslíš? Vždyť nějakou chvíli tam byly bez nás,“ pochyboval Lukáš.
„To jo, ale holky říkaly, že od doby, co jsme tu s nima je Anna silnější a živější. A myslím, že kvůli mně to není,“ usmála se Milli.
Lukáše to ohromilo.
„Když to říkáš… Nebudu odporovat,“ usmál se.
„Tak běž k ní. Zdá se mi, že se nějak nespokojené vrtí,“ řekla Milli se smíchem. Lukáš se zasmál s ní a šel si lehnout k Anně.
Jakmile si k ní lehl, otočila se k němu.
„Co se stalo?“ zeptala se ho rozespale.
„Usnulas mi v náručí,“ usmál se na ní Lukáš.
„Fakt? Tak to pardon.“
„Mě to nevadilo,“ usmál se láskyplně Lukáš a odhrnul jí vlasy z obličeje. Anna se ušklíbla.
„Tomu věřím,“ řekla mu.
„No teda, co si to o mně myslíš?“
„O tobě? Jenom to nejhorší,“ zasmála se Anna.
Lukáš ji zkusmo polechtal na bocích. Anna vypískla a ruce mu se smíchem odstrčila.
„Nelochtej mně. Jsem hrozně lochtivá,“ řekla mu, „nemáš důvod mě lochtat.“
„Když budeš zlobit, polochtám tě,“ poškádlil ji Lukáš.
„Jakto zlobit? Já jsem hodná,“ bránila se Anna.
„No jo, ale abys hodná zůstala, nemůžeš si dovolit všechno,“ argumentoval Lukáš. Anna už se naplno smála a k tomu přispělo, že ji Lukáš zase začal lochtat.
„Počkej! Nech toho! Vzbudíme holky,“ uklidňovala ho se smíchem. Lukáš ji tedy nechal.
„No jen počkej, to ti oplatím,“ slibovala mu Anna.
„A jak bys mi to chtěla oplatit? Já nejsem lochtivej a taky nejsem drzej,“ vyplázl na Annu Lukáš jazyk.
„Já už něco vymyslím, jen se těš,“ slibovala Anna.
„Tak to chci vidět,“ provokoval ji dál Lukáš.
Anna se k němu otočila zády a dělala, že se urazila.
„Ne, promiň. Omlouvám se,“ prosil Lukáš a vzal ji za pas. Anna se k němu otočila a zasmála se.
„Tak už vím, co na tebe platí,“ zasmála se.
„Tohle mi ale, prosím tě, nedělej.“
„Dobře. Ty bys mě pak za trest zlochtal, viď?“
„Taky bych mohl.“
„Dobře, vymyslím si na tebe něco jinýho.“
„Tak až si opravdu něco vymyslíš, tak mi dej vědět.“
„No, to ne, protože pak bych neměla žádnej trumf.“
„Tak ne, no.“
Anna ho zkusmo polechtala a zjistila potěšující věc: byl taky lochtivej.
„Neříkal jsi, že nejsi lochtivej?“
„Nemůžu ti přece na sebe všechno vyzradit.“
„Tak vidíš, už proti tobě něco mám.“
„Dobře, vzdávám se.“
„Tak vidíš. Na mě nevyzraješ.“
„Ale nic jiného než lochtání bych ti opravdu neprovedl.“
„Vždyť‘ já vím. Už hodně dlouho. V podstatě od doby, co jsi na mě poprvý promluvil. Je ti to vidět na očích. Jsi naprostej opak Lenyho. Jsi na mě hodnej, nikdy bys mi neublížil, jsi pozornej, něžnej a milej. Prostě kluk snů,“ usmála se trochu ostýchavě Anna.
„To si o mě myslíš?“ zeptal se Lukáš udiveně.
„No…“ odpověděla Anna a začervenala se.
Lukáš se usmál.
„Ty jsi moje zlatíčko, viď.“ Usmál se na ni a přitáhl si jí k sobě.
Anna neodpověděla a Lukášovi se zdálo, že se začervenala ještě víc.