Lotosový květ - 34.část

Anotace: Když je život velký boj...

O dvě hodiny později vyběhla Maya se zděšeným výkřikem z Adrianina pokoje.
Rakesh překvapeně zvedl oči od snídaně, až málem leknutím upustil šálek s čajem, Maya zalomila rukama a zavzlykala.
„Pooja je pryč! A zanechala nám jen nějaký dopis, kam mohla odejít? V jejím stavu?“
A podala mu třesoucí se rukou Adrianino psaní.
„To netuším, nic o tom nepíše, jen nám za vše moc děkuje a že odchází… co ji to napadlo? A zrovna, když má dnes přijet Rándžit…“ řekl zasmušile, jakmile si přečetl Adrianin vzkaz.
„Pořád jsem ti připomínala, abys jí vše řekl, ale ty ne, nahi…nahi…prý je stále čas, nebudeme ji rozrušovat! A tady máš výsledek! Co když se jí něco stane, ha?“ vykřikla vyčítavě Maya.
„Víš moc dobře, že si to můj přítel nepřál, dokud si nebude naprosto jistý! Tohle je ale velmi nemilé, protože to nikdo z nás nečekal, nějak mu to musím vysvětlit. Ani nevím, kde ji máme hledat...“povzdechl a nervózně si promnul oči. Spolu pak prohledali okolí domu a tržiště, ale bezvýsledně. Zklamaně se potom vrátili domů.

Odpoledne se konečně ozvalo zaklepání, byl to Rándžit. Srdečně se s ním přivítali, Rakesh na sobě zprvu nedal nic znát, ale stařec se rozhlédl kolem sebe a zeptal se.
„Jsem rád, že tě opět vidím, příteli, konečně si odpočinu, cesta byla dlouhá a únavná.
A kdepak je Adriana? Vy jste jí neřekli, že dnes přijedu?“
Maya se zmateně zadívala na svého muže, a pak rozpačitě odvětila.
„Víte, stalo se něco hrozně nepříjemného, když jsem ji chtěla ráno vzbudit, zjistila jsem, že zmizela. Nevíme, kam šla, ve svém dopise, který nám zanechala, se o tom nezmiňuje. Je mi to moc líto, že jsme vás zklamali a nedokázali ji uhlídat.“
Rándžit se zapotácel a ztěžka dosedl na židli, nemohl tomu uvěřit, pak ukryl svou tvář zoufale do dlaní, beznadějně zakroutil hlavou a zašeptal.
„Tohle se nemělo stát, měl jsem pro ni tolik nových zpráv…“
„Omlouvám se příteli, ale odešla časně zrána, když jsme ještě spali, nedalo se tomu zabránit, věřte mi.“ Rándžit chápavě pokýval rameny a sklopil hlavu.
„A co on, jak je na tom?“ zeptal se Rakesh opatrně, protože zpráva v dopise, který dostal před týdnem, nebyla příliš příznivá.
„Jeho život je nyní jeden veliký boj, vše ukáže jen čas…zkusil jsem použít ještě jeden způsob, snad se to podařilo…musíme věřit…“ řekl stařec tiše a pak se mlčky zadíval k oknu…
…………………………………………………………………………………………………......................................................

Loď Brittania, o čtrnáct dní později…

Přibývající čas Adrianu znepokojoval. Naštěstí se cítila velmi dobře a v kuchyni ji příliš nezatěžovali, většinu času se starala o nádobí. Kapitánovi se snažila co nejvíce vyhýbat, nemohla snést jeho úlisný pohled, jímž ji navzdory jejímu stavu jakoby svlékal. Připadalo jí to zvrácené a odporné.
Jen se jí zdálo, že plují příliš dlouho, a úplně jiným směrem, než by očekávala. Rozhodla se zeptat Jeremyho. Po večeři jej vyhledala.
Stál na zádi lodi a zamyšleně bafal z fajfky. Byl velmi milý, připadal jí jako nějaký její strýček. Z mořským větrem ošlehané tváře se na ni vždy dívaly dobrácké šedivé oči. Nebýt jeho, cestu by snášela daleko hůř.
Když k němu přistoupila, otočil se na ni a usmál se.
„Dobrý večer, děje se něco?“ zeptal se.
„Ne, vše je v pořádku. Jen se chci zeptat, kdy dorazíme do přístavu? Je to už čtrnáct dní, a pevnina stále nikde.“ Sotva to dořekla, ozvaly se blízko nich těžké kroky. Byl to kapitán.
„Milá děvenko, na Anglii si ještě dva měsíce počkáte, pokud jste si ráčila všimnout, jsme obchodní loď, a ne cestovní, než obeplujeme africký kontinent, pěkně to potrvá. A pokud vím, jste zde zatím zaměstnaná, tak kam ten spěch? A vůbec, už máte vše hotovo, že zde jen tak lelkujete?“
Zamračila se na něj, a když se k ní přiblížil a chtěl se jí dotknout, Jeremy jej zadržel.
„Nechte ji být, sire, dnes již pracovala až dost, musí si odpočinout, a vy moc dobře víte proč!…“
Kapitán se jen uchechtl a odvětil.
„Vidím, že získala ochránce. Máte štěstí, Jeremy, že jsem zavázán vašemu otci, jiného na vašem místě bych dal za tato slova zbičovat…“ Pak se znovu obrátil na Adrianu.
„Jak už jsem řekl, ještě minimálně dva měsíce se domů nepodíváte, a kdo ví, třeba si tam ten svůj indický outěžek donesete rovnou v povijanu!“ Pak s chraplavým smíchem odešel. Adriana povzdechla a obrátila se na Jeremyho.
„Děkuji vám, že jste se mne zastal. Proč mne vůbec pořád chráníte?“
Chvilku se zamyslel, zadíval se do dálky na širé moře, a řekl tiše.
„Protože mi připomínáte mou dceru Elisu. Staral jsem se o ni, neboť mi žena zemřela při porodu. Má drahá dcera pro mne byla vším…“
„Byla? A kde je teď? “ zeptala se Adriana udiveně.
„Zemřela také, před dvěma lety, na záškrt… ještě jí nebylo ani šestnáct let…nejdříve jsem chtěl vše vzdát, ale nakonec se mi útěchou stala tato loď, která patří mému otci, a moře…“
„Promiňte, že jsem se tak hloupě ptala, ale tohle jsem opravdu netušila…“
„To je v pořádku. A co vy? Kdepak je otec vašeho dítěte? Proč vás nechal jet v tomhle stavu samotnou a takovou dálku?“
Adriana se zhluboka nadechla.
„Je mrtev…“špitla bolestně a zachvěla se. Přistoupil k ní a pohladil konějšivě po rameni.
„Aha, omlouvám se za svou neomalenost. Musíte být silná, takový je osud, někdy nás dokáže pořádně skřípnout. A teď běžte spát, je už pozdě a začíná být chladno…“
……………………………………………………………………………………………………..................................................

Dva měsíce…připadaly jí jako tisíc let. Neustále musela čelit kapitánovým nechutným pokusům o sblížení, dělalo se jí z toho nanic. Jednoho dne s zčistajasna objevil v její kajutě. Viditelně byl opilý a když se k ní přiblížil, otřásla s hrůzou. Couvala před ním, jak jen to šlo, až se ocitla u zdi. Zvedal se jí žaludek, cítila z něj zápach potu a alkoholu a oči se mu podivně leskly. Když k ní natáhl svou odporně zarostlou ruku, neměla už kam utéci.
„Ták děvenko, nastal čas si trošinku zašpásovat. Tak buďte hodná a po vůli, a nic se vám nestane, myslete na toho svého pancharta, kterého v sobě nosíte!“
Zasípal výhružně, srazil ji na kolena a začal si rozepínat opasek. Zděšením se nezmohla ani na slovo.
Najednou se s třeskotem rozletěly dveře kajuty a v nich se objevil Jeremy, ve tváři rozzlobený a nenávistný výraz, svírajíc v ruce pistoli.
„Tak dost, okamžitě ji pusťte! Rozumíte? Jinak za sebe neručím! A vsadím se, že nejmíň půlka posádky se mnou bude souhlasit!“ zakřičel a namířil na něj.
„Vy jste mi tu chyběl, jste jako duch, objevíte se vždy, když vás nepotřebuji!…“ zasyčel kapitán zlostně a zapnul si kalhoty. Jeremy po něm zlověstně blesknul pohledem a pokynul směrem k východu.
„Ech, dobrá, ale jednou ji stejně dostanu, to si pamatujte…já mám času dost…“ zasyčel a za chvíli zmizel za dveřmi.
Adriana se choulila v koutě a celá se třásla. Jeremy k ní přistoupil, pomohl jí vstát a řekl šeptem.
„Uklidněte se, už je to dobré. Zítra připlouváme k území Francie do přístavu La Rochelle, měla byste vědět, že kapitán vás stále nehodlá jen tak pustit, protože se mu líbíte, což jste už bohužel poznala na vlastní kůži. Chci vám proto pomoci. Sbalte si své věci, bude tam rušno, čeká nás velká překládka zboží.
Pokusím se vás tajně dostat ven z lodi. Dál už se musíte postarat sama. Dám vám i nějaké peníze, a jednu adresu, až se dostanete na území Anglie. Je to v Brightonu, odkud pocházím. Jsou to mí přátelé, snad vám pomůžou. A dávejte na sebe pozor.“
Horlivě mu poděkovala a pak si ihned začala chystat své zavazadlo.
Druhého dne se skutečně nějakým zázrakem ocitla na pevnině.
Byla před ní ale další strastiplná cesta, protože její země byla pořád ještě daleko. Už ale nebyla vězněm, byla
svobodná.
Sílu jí dodávala myšlenka na Amarovo dítě, které pro ni bylo jedinou světlou nadějí a které musela za každou cenu ochránit…