Lotosový květ - 35.část

Anotace: Osud a čas nezastavíš...

Severní Anglie 1816, dům Greenleyových ( o šest let později…)

Catherine zamyšleně míchala lžičkou vystydlou kávu a zvlhlýma očima pozorovala Adrianu, která si narychlo utřela slzy, nezadržitelně tekoucí po její tváři. Trvalo to dlouho, než se jí podařilo přimět tuto dívku, vlastně již mladou ženu, aby se jí svěřila se svým bezpochyby pohnutým osudem. Až teprve nyní. Vše bylo neuvěřitelné, ale bohužel pravdivé. Po krátké odmlce se jí odvážila zeptat.
„A co bylo pak? Jak jste proboha ve svém stavu zvládla tu další hroznou cestu?“
Adriana si krátce odkašlala a dopověděla tichým hlasem.
„Nebylo to vůbec snadné, musela jsem projet ještě kus Francie a pak cestovat další lodí až do Anglie.
V té době se to maličké již hodně hlásilo k životu, byla jsem každý den k smrti vyčerpaná.
Když jsem se konečně dostala do Brightonu, bohužel jsem Jeremyho přátele na té adrese nenašla, dávno prý se již odstěhovali. Těžko jsem se na něj mohla zlobit, protože díky tomu, že byl neustále na moři, nemohl to vědět. Zůstala jsem tedy odkázána jen sama na sebe. Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si to dříve představovala, chtěla jsem získat nějakou práci a bydlení, třeba jako služebná, ale všichni se při pohledu na můj stav tvářili rozpačitě a vždy mně poslali o dům dál. Peníze mi brzy došly, přespávala jsem u různých lidí, nebo na farách. Domů jsem nemohla, a ani nechtěla. Bylo by to pro mne nesmírně ponižující a také jsem měla hrozný strach z Maxe. Přesto jsem se na konci své cesty ze zoufalství snažila najít aspoň sestru mé chůvy Stephanii, která žila pár mil od Keswicku, protože nastala zima a dítě mělo přijít brzy na svět.
Zabloudila jsem však, a zbytek už znáte, nebýt vás, nebyla bych už naživu, a ani má dcera…“
Catherine vzala Adrianu za ruku a řekla dojatě.
„A já jsem ráda, že vás Arthur v tom lese našel, můj život dostal náhle nový smysl. Získala jsem dceru, a vlastně i vnučku. Máme vás obě moc rádi, jako byste byly naše vlastní…“
Po chvilce se rozletěly dveře dokořán a dovnitř vběhla šestiletá, černovlasá snědá dívenka a v umouněných dlaních svírala malé ptáče.
„Maminko, babičko, podívejte, co jsem našla v trávě! Určitě vypadl z hnízda, mohu si jej nechat? Musím se o něj postarat, jinak určitě zemře!“
„To víš, že ano, Míno. Zanes ho do stodoly a pak si okamžitě umyj ruce, vypadáš jako kominík.“ usmála se ni Adriana.

Když dívenka odběhla, zasněně se za ní zahleděla. Byl to její andílek, podobu měla po Amarovi, a svou láskou ke zvířatům jí zase velmi připomínala bratra Timyho…
„Mám z ní velkou radost, je moc šikovná, a na svůj věk obdivuhodně krásně maluje, tak jako její otec…mnohé po něm zdědila, skoro se toho někdy děsím…“ povzdechla Adriana. Vzpomněla si na ten splašený povoz koní ve městě a malou dětskou postavu, která se před něj neohroženě postavila a jediným pohledem a pokynutím ruky zastavila. Naštěstí ji ihned odtamtud odvedla, aniž si toho kdokoliv stačil všimnout. Nechtěla na ni příliš upozorňovat. Bylo to tak lepší. Pak se zadívala na Catherine a usmála se na ni.
„Zítra pojedeme zase na trh do Keswicku, náramků už mám spoustu, určitě zase půjdou na odbyt, až se tomu sama divím, minulý týden jsem prodala úplně všechny. Moc se líbí, za to vše vděčím Maye. Vezmu tam i pár obrázků, které malovala Mína, jsou opravdu povedené. Určitě si také najdou svého kupce.“
„Tak dobře, Arthur vás tam ráno zaveze…“odpověděla Catherine. Chvíli pak ještě seděla a mlčky se dívala na Adrianu, která nervózně cupovala vlhký kapesník. I po tolika letech bylo zřejmé, že na Amara stále nemůže zapomenout. Už pochopila ten lesk a něhu v jejích očích, vždy když v náručí svírala svou dcerku, jeho dar, věrný obraz a zhmotněnou vzpomínku...
……………………………………………………………………………………………………...............................................

…Mladý baron Timothy Johansson zamyšleně seskočil z koně. Do Keswicku se mu příliš nechtělo, ještě tady nikdy nebyl, ale dnešní obchodní jednání, které musel absolvovat místo otce, se celkem úspěšně podařilo, měl ještě v úmyslu prohlédnout si ze zvědavosti zdejší trh. Chvilku se procházel mezi stánky, když tu mu oči zabloudily k jednomu z nich, pobíhalo kolem něj malé černovlasé děvčátko. Na pultě byly rozložené nějaké barevné cizokrajné náramky a také několik obrázků. Když přišel blíže, ustrnul, z jednoho se na něj dívala známá ženská tvář, pak se zahleděl na dítě, které mu tolik někoho připomínalo, koho znal už hodně dávno…dívenka k němu pohotově přiskočila a zeptala se.
„Budete si něco přát, pane?“ Sklonil se k ní a ustrnul podruhé. Na krku měla malý kamenný amulet ve tvaru lotosového kvítku, který také znal. Třesoucí rukou ji pohladil po černých vláscích. Udiveně se na něj zadívala svýma jantarovýma očima.
„Kdepak máš maminku? To tady prodáváš sama?“
„Ale ne, šla jen nakoupit, ale nevím, kdy se vrátí. Proč se ptáte? A babička mi zakázala mluvit s cizími lidmi.“ Usmál se na ni a vzal ze stolku ten obrázek.
„Tohle je maminka? A kdopak to maloval?“ Zazubila se a udiveně špitla.
„No přece já, a jak víte, že je to ona?…“
Zakroutil hlavou, už nebylo nejmenších pochyb. Opět se na ni zadíval a řekl rozechvělým hlasem.
„Prostě to vím, asi to bude tím, že nejsem tak docela cizí…jakpak se jmenuješ?“
„Rukminí, a všichni mi říkají Míno. A kdo jste vy?“
„Třeba…třeba tvůj strýček.“ Odpověděl a hlas se mu zlomil dojetím.
O krůček ucouvla a zlostně dupla nožkou.
„Ale jděte, tohle vám nevěřím, nemůžete být můj strýček, to byste musel přece bydlet s námi!“ Zamračila se a dala si ruce v bok.
Zasmál se tomu, někoho mu to hodně připomnělo… Pak si sundal z krku maličký medailonek na zlatém řetízku.
„Třeba nemusel…tohle dej mamince, až se vrátí, bude překvapená, uvidíš, a já si za to vezmu ten obrázek…A kdepak máš otce?“
Mírně sklonila hlavu na stranu a řekla smutně.
„Tatínka nemám, ani jsem ho nikdy neviděla. Maminka říká, že je v nebi, ale že mne každý den hlídá.“
Timothy povzdechl a odpověděl.
„To je mi moc líto. Tak já už budu muset jít, a vyřiď mamince, že se sem zítra vrátím…“

Na okamžik se zamyslel. Jak může být mrtvý? To je přece nesmysl, vždyť před týdnem zahlédl na otcově stole směnku s jeho jménem a podpisem. Určitě se nemohl mýlit. Bylo to velmi podivné, rozhodl se zjistit o tom co nejvíce.
Také si vzpomněl na dopis od toho starce, v němž se před šesti lety ptal, zda se Adriana vrátila domů. S těžkým srdcem mu odepsal, že o ní bohužel nikdo nic neví, musel před otcem s pravdou ven a všichni ji tenkrát už oplakali…ani ve snu by ho nenapadlo, jaká šťastná náhoda ho k ní opět přivede.
Pak děvčátko ještě jednou pohladil, rozloučil se a spěšně odešel. Zdálo se, že mu srdce vyskočí samou radostí z hrudi…těšil se jako malý chlapec, až ukáže otci a chůvě Sarah ten obrázek…

Když se Adriana vrátila, Mína jí už běžela naproti a okamžitě na ni vyhrkla.
„Maminko, představ si, byl tady nějaký pán, vzal si tvůj obrázek a posílá ti tohle. Říkal, že je můj strýček a přijde zase zítra. Určitě mi lhal, viď? Že to není pravda?“ a podala matce zlatý medailonek.
Adriana se k ní sklonila a ihned se jí rozbušilo srdce. Otevřela jej a pak jí vyhrkly z očí slzy, když tam spatřila maličké podobizny svých rodičů.
„Maminko, pročpak pláčeš?“ zeptala se Mína tiše a přiložila jemně svou snědou ručku na její vlhkou tvář. Adrianu vůbec nepřekvapilo, jak se z té maličké dlaně na její kůži rozlévá známé uklidňující teplo.
„Pláču, protože…protože ten pán ti opravdu nelhal…“
Pak svou dceru radostně objala a už v té chvíli se nemohla dočkat zítřejšího dne…