Lotosový květ - 36.část

Anotace: Vrať se domů...

„Otče…otče! Jsem zpátky, a mimo toho, že jsem při jednání velmi dobře pořídil, mám pro tebe opravdu veliké překvapení!“ zvolal radostně Timothy, sotva otevřel dveře otcovy pracovny. Baron Johansson se na něj udiveně ohlédl, a pokynul mu, aby přišel blíže.
„Podívej, něco jsem ti přinesl…“ řekl syn s úsměvem a podal mu malý obrázek.
Když ho baron spatřil, zapotácel se a chytil se jednou rukou za hruď. Timothy k němu vyděšeně přiskočil.
„Jsi v pořádku, otče?“ zeptal se starostlivě. William mlčky přikývl a třesoucím se hlasem se jej zeptal.
„Odkud to máš? Kde jsi ho vzal?“
„Nebudeš tomu věřit, ale právě ve městě, kam jsi mne poslal.“ Pak mu krátce pověděl o jeho zvláštním setkání na trhu. V baronových očích se náhle objevily slzy.
„To není možné, nemohu tomu uvěřit! Už jsem přestal doufat, že svou drahou dceru ještě někdy uvidím…tak já mám tedy malou vnučku…a…jaká je, jak se jmenuje? Mluv přece!“ ptal se nedočkavě. Timy se pousmál a odvětil.
„Jmenuje se Rukminí, ale říkají ji Mína. Co ti mám povídat, je prostě úžasná, a celá po otci, s tím se budeš muset smířit. Ale jazyk má ostrý po své matce. Adrianu jsem však nezastihl. Slíbil jsem ale té maličké, že se tam zítra vrátím…“
„Pojedu s tebou, musím je obě vidět!“ zvolal baron a začal nervózně přecházet po místnosti.
„Myslím, že bys měl ještě počkat, bylo by to na ni příliš, ještě nevím, jak vůbec přijme mne. Uvědom si, že se určitě tolik let neukrývala nadarmo, nevíme, co se odehrává v jejím srdci. Možná to byla jen její hrdost, anebo obrovský strach z Maxe. Jenže ona neví, že už dávno nežije...“ odvětil Timy zasmušile a v mysli se mu vybavila dávná minulost, kdy jedné tmavé noci nastražil na lesní pěšině past v podobě tenkého lana. Když pak tudy v noci hrabě projížděl zpět z jednoho ze svých milostných záletů, zůstal tam ležet se zlomeným vazem. Všichni si mysleli, že jej nešťastně shodil kůň. Pravda ale byl úplně jiná…co Timy své sestře slíbil, to také splnil, vůbec toho ale nelitoval... Lehce si odkašlal a pohlédl na otce, který z něj nespustil oči, šeptajíc rozrušeně.
„Tak dobře, ale co nejdříve zařiď, abych se s nimi mohl také setkat. A před Sarah opatrně, víš, že má slabé srdce.“
„Jedna věc mne ale, otče, udivila, obě si myslí, že je Adam, vlastně Amar mrtev…“
„Cože? Ale to je přece nesmysl, mahárádža Chání Hassan je mým skvělým obchodním partnerem už bezmála dva roky, dokonce mi prozradil, že to byl on, kdo mi tenkrát tajně pomohl v mých obrovských finančních nesnázích!“
„Myslel jsem si to, bylo by vhodné se s ním spojit. Ale je třeba si to pořádně promyslet, musím nejdříve opatrně zjistit, co se vlastně tenkrát stalo. Něco mi říká, že určitě ani netuší, že má dceru...“

Druhého dne vstávala Adriana dost časně, i když nemohla dlouho usnout. Bojovala se svým dřívějším rozhodnutím smazat svou minulost, včerejší událost ale vše změnila.
Nemohla uvěřit té náhodě, že se Timothy objevil ve městě, zrovna když prodávala na trhu.
Mína jím byla úplně nadšená, švitořila o něm celý večer, až z toho šla Catherine hlava kolem. Byla ale moc ráda, že snad Adriana odloží závoj hrdosti a setká se konečně se svou rodinou.
Tentokrát ale nejely prodávat, Artur je vysadil na náměstí. Vzala Mínu za ruku a váhavým krokem se vydala k tržišti. Po několika chvílích ji bodlo u srdce. Timothy už tam stál, opřený o zábradlí, poznala by ho mezi tisíci. Tmavě plavé vlasy se mu vlnily kolem tváře, kterou zdobil sotva viditelný světle kaštanový knírek. Byl tolik podobný jejich otci! Hodně zmužněl, už to nebyl ten hubený chlapec, který ji škádlivě štípal do tváře a neustále si ji dobíral.
Když se k němu blížily, Mína se jí najednou vytrhla a běžela přímo k němu, vzala jej nadšeně za ruku a spolu šli Adrianě naproti. Když se přiblížili, už to nevydržela, zrychlila svůj krok, aby u nich byla co nejdříve a padla mu radostně kolem krku. Místo slov se jí ale zpočátku z hrdla draly jen vzlyky. Pak se uklidnila a zblízka si jej prohlédla, mezi slzami se na něj usmála.
„Jsem moc ráda, že tě zase vidím, Timy, moc se mi stýskalo! Je z tebe úplný mužský!“
Řekla radostně a pohladila jej po tváři.
„Však ty už také nejsi ta hubatá žába, kterou jsem si pamatoval, sestřičko. Změnila ses…“ řekl tiše a zkoumavě si ji prohlížel. Nemohl přehlédnout bledost v pohublé tváři a stín v jejích chrpových očích.
„Možná je to tím, že pro mne život přichystal nejednu těžkou zkoušku. Ale to by bylo na docela dost dlouhé povídání. A co otec? Jak se mu daří?“ zeptala se opatrně.
„Je v pořádku, a stále na tebe myslí…musíš mi vše povědět, nemohu pochopit, proč jsi se tenkrát nevrátila domů, když jsi utekla z Indie?“
Na chvilku se zamyšleně zadívala do dálky a pak šeptla.
„Nemohla jsem, však moc dobře víš, proč…“
Pousmál se a odvětil tajemně.
„Možná vím, ale zato ty toho spoustu nevíš…“
Udiveně se na něj podívala, nechápala, co tím myslel. Všimla si, že se k nim blíží Arthur. Radostně jej Timymu představila, a ten později přijal Arthurovo pozvání. Společně se pak vydali se na cestu do hájenky.

Když se pak večer chystal odjet domů, už vše věděl, bylo to všechno neuvěřitelné, ale musel to přijmout. Rozhodně mu to usnadnilo to, co zamýšlel udělat. Jí ale prozradil jen tolik, že se již nemusí obávat Maxe. Viditelně se jí ulevilo, neprojevila ale nad jeho smrtí ani špetku lítosti.

„Takže, kdy vás obě mohu očekávat ve tvém rodném domě, drahá sestřičko?“ zeptal se jí při loučení.
Slabě povzdechla a chvilku mlčela. Mína ji netrpělivě zatahala za rukáv.
„Maminko, tak odpověz strýčkovi, říkal, že tam na mne čeká ještě jeden dědeček!“
„Dobře, tak…třeba pozítří…“ hlesla a vzala Mínu za ruku.
Timothy se radostně usmál, štípl svou neteř do snědé tvářičky, tak jako to kdysi dělával Adrianě, vyhoupl se na koně a za chvíli zmizel za lesem.
Ještě dlouho tam Adriana stála a dívala se za ním, pak se pousmála a spolu s Mínou se vrátily domů, kde už na ně čekala Catherine. V očích měla smutek, tušila, že se s nimi bude asi brzy muset rozloučit. Adriana to na ní poznala a konějšivě ji objala.
„Nebojte se, nikdy na vás nezapomenu, navždy vám budu vděčná za svoji záchranu, to si pamatujte...“
Pak se zaklaply dveře a po hodině se hájenka konečně ponořila do tmy…