Společná pomsta 15

Anotace: Na Maxe se usmálo štěstí...

Probudil se asi dvě hodiny později, protože se mu zdálo, že se něco vplížilo k němu do stanu a teď to na něj kouká. Probral se, chytil do ruky dýku a otočil se. Díval se do krásných hnědých očí. Ruka s dýkou mu spadla. Zoe vypadala pořád smutně, ale taky i trochu šťastně, že ho našla.
„Zoe.“ Zašeptal. Zoe přikývla a podívala se mu do očí. Odhrnula mu pramen vlasů, který měl v obličeji.
„Promiň, že jsem váhala tak dlouho.“ Zašeptala omluvně.
„Já se divím, že ses vůbec rozhodla pro mě. Nebo ne?“ zeptal se opatrně Max. Zoe přikývla, ale Max nevěděl, jak to má brát. A taky mu bylo trochu trapně. Spal jenom v kalhotách a jakmile uslyšel Zoe, posadil se. Takže mu bylo vidět všechno od pasu nahoru.
„Rozhodla jsem se pro tebe. Hned, jak jsi odjel, začal Viktor mluvit o tom, jak jseš strašnej a tak… Pak najednou řekl, že když jsem se rozhodla pro něj, tak proč jsem už dřív nedala najevo, že ho mám ráda. Já mu neodpovídala, pořád jsem koukala na hrob mojí mamky. Jemu ale došla trpělivost a zatřásl se mnou. Já mu ale i přesto neodpovídala. Tak mě tam nechal stát, prý ať si teda čumím do blba. Že prý ho pak najdu v tý jeho skrýši. Že prý mě bude očekávat v posteli! Já ho nechala jít a pak jsem si sedla k máminýmu hrobu. Vzpomínala jsem, jak jsme byli spolu, jak jsme byli šťastný. A taky se mi pořád před očima vybavoval ten tvůj smutnej výraz, když jsi odjížděl. No, a pak jsem se rozhodla. Doběhla jsem k Vilémovi a rozjela jsem se za tebou. Nevěděla jsem, kam jsi jel a tak jsem nechala Viléma, ať běží kam chce a doufala jsem, že mě k tobě dovede. A opravdu, povedlo se mu to.“ Skončila Zoe své vyprávění.
„Ale PROČ jsi se rozhodla pro mně?" zeptal se Max. Pak uslyšel tři nejkrásnější slova. Ta, která chtěl slyšet od Zoe od chvíle, kdy ji poprvé uviděl.
„Protože... Protože tě miluju.“ Řekla a dívala se mu přitom do očí. Maxem projela vlna štěstí. Než se Zoe vzpamatovala, byla v jeho obětí. Ale místo aby se mu vymanila, přitiskla se k němu ještě víc.
„Taky tě miluju. Už od chvíle, co jsem tě poprvé uviděl.“ Pošeptal jí do ucha. Zoe se od něj odtáhla a podívala se u do očí.
„Opravdu?“ zeptala se ho. Max přikývl a na důkaz, že nelže, jí políbil.
„Myslím, že jsem se rozhodla správně... A že by byla mamka šťastná.“ Řekla potichu Zoe.
„Ale teď mi řekni, co chceš dělat. To chceš jezdit se mnou? A Viktor nás bude pronásledovat. Nezapomene to ani mě, ani tobě.“
„No a co? Kašlu na něj. A klidně pojedu s tebou, nemyslela jsem si ani, že bych někde zůstávala. Budu se ti hodit.“ mrkla na něj. Max se zasmál.
„A... Můžu si lehnout k tobě? Sama bych se bála.“ řekla potichu Zoe a zrudla. Max se na ni překvapeně podíval.
„Opravdu chceš?“ zeptal se překvapeně. Zoe jen přikývla. Max se usmál, znovu si lehl a posunul se, aby jí udělal místo. Zoe se vedle něj lehla zády přitiskla se k němu. Max byl překvapený, ale mile. Všiml si, že se Zoe třese.
„Zoe? Děje se něco?“ zeptal se jí. Otočila se k němu a on si všiml, že se jí po tvářích kutálí slzy.
„Strašně mi mamka chybí. Ty taky nemáš rodiče, jakto, že ti nechybí?“ řekla smutně.
„Zoe, moji rodiče zemřeli před šestnácti lety, když mě byl jeden rok. Moc si na ně nepamatuju. Vím, že na mě byli strašně hodní a měli mě rádi. Pár vzpomínek mám, ale moc si na ně prostě nepamatuju. Jako malýmu se mi prý moc stýskalo. Hodně často jsem brečel. Ale postupem času ten smutek přešel v truchlení a to jen ve vzpomínání. Ale jak jsem rostl, zapomněl jsem na ně. Upnul jsem se na ty adoptivní rodiče a vzpomínky se odsunuly do pozadí. Všechno se mi vybavilo znovu v jedenácti letech, když mi to připomněli. Samozřejmě, že se mi stýská jak po biologických, tak i po adoptivních, ale mám určitý úkol a na ten se musím soustředit. Vzal jsem to tak, že když se mi toho draka podaří zlikvidovat, pomstím tím smrt svých vlastních rodičů. Snažím se na ně moc nemyslet.“ vysvětlil jí, „Ale když tvá mamka zemřela dneska, nedivím se, že pláčeš, že ti chybí. Klidně se vyplakej, pomůže ti to.“ Zoe přikývla. Pak se na něj podívala.
„Když jsem přijela, a vzbudila tě, zdálo se mi, že máš taky rudý oči.“ řekla zvědavě. V jejím hlase byl ale pořád znát pořádný smutek.
„No,... Chceš to opravdu vědět?“ zeptal se. Doufal, že to nebude chtít vědět. Bohužel ale chtěla. Max se zhluboka nadechl.
„Dobře, když to tak nutně chceš vědět... Mrzelo mě, že se Viktorovi podařilo poštvat tě proti mě. A že jedu dál bez tebe... Prostě mi bylo strašně líto, že jsem tě ztratil.“ řekl Max a zíral do zem, i když v leže to šlo těžko.
„Ale neztratils mě.“
„A myslíš, že jsem to v tu chvíli věděl?“
„Pravda, tos vědět nemohl... Promiň...“
„Za co se omlouváš?“
„Za to, že jsem ti způsobila takový smutek.“
„Ale prosím tě, za to se mi omlouvat nemusíš. A k tomu jsi mi to vynahradila.“ Řekl a šibalsky se na ní usmál. Zoe se ušklíbla.
„Opravdu? A jak?“
„Tak, že ses mi vrátila.“
„Aha... Ale chci ti vynahradit, žes kvůli mně brečel.“ Řekla Zoe, a než se Max nadál, políbila ho. Pak se k němu znovu otočila zády a přitiskla se k němu stejně, jak byla před tím. Max už ani neváhal a položil jí ruku kolem pasu. Přitáhl si jí k sobě co nejblíž. Přičichl k jejím vlasům. Nádherně voněly. Za chvilku uslyšel, jak Zoe spokojeně oddychuje. Usnula. Max chtěl chvilku přemýšlet, ale její dech byl ukolébávající, a tak za chvilku spali oba.