Únos XXXVII.

Anotace: Pomalu se blížíme ke konci...

Zdálo se jim, že spali ani ne pět minut a Glen s Hansem je už budili.
„Vstávejte, musíme vyrazit,“ řekl jim potichu Hans. Glen zrovna budil Marianu. Všichni vyskočili na nohy.
„Skvěle,“ usmál se Glen, „Pojďte. A jen tak mimochodem, kdyby se za náma ten fracek chtěl vydat, bude to mít celkem těžký. V zámku jsme zlomili klíč a dveře zapřeli.“
„Dobře vy,“ zasmála se potichu Anna.
Pak se všichni potichu vydali ven z bunkru do chladného nočního vzduchu. Vyšli ven a museli chvilku počkat, až si jejich oči přivyknou tmě. Naštěstí svítil měsíc, i když ne v úplňku, takže to bylo rychlé. Glen si stoupl do čela skupiny a vedl je všechny směrem pryč, k lesu, který byl kousek od bunkru. Najisto je vedl mezi stromy, i přes to, že toho nemohl moc vidět. Les byl hustý a nebyl vidět měsíc. Glen je však naprosto jistě vedl nějakou neviditelnou cestičkou. Hans jejich skupinku uzavíral, aby se náhodou někdo z nich neztratil. Všichni se divili, jak Glen dokáže jít tak najisto.
„Glen dělal u tajný policie. Proto si dokáže zapamatovat trasu, i když po ní šel jen jednou,“ pošeptal Hans Anně. Anna přikývla. Tím se to vysvětlovalo.
Došli k nějakému podivnému křoví. Glen něco chvilku hledala a pak to nejspíš našel. Odhrnul jednu větev a všichni mohli vidět, jak za oknem leží tři malé svázané spící děti. Glen kývl na Hanse a rozbil okno. Děti se ránou probudili a koukli se k oknu. Když poznali svoje tatínky, očka se jim rozsvítila. Hans skočil dovnitř následován Glenem a oba dětem rychle rozvázali provazy. Zajatci stáli mezitím u okna. Oba vzali své děti do obětí. Byl na to nádherný pohled. Konečně byla skoro celá rodina zase pohromadě. Dětem i Glenovi s Hansem se v očích leskly slzy. Naše šestice přátel se taky slzám neubránila. Glen se pak rozhlédl po úkrytu, protože lézt rozbitým oknem zpátky s dětmi bylo nemožné. Nemohl ale žádný východ najít. Koukl se nahoru na přátele.
„Podáme vám je oknem a pak vylezeme taky, souhlasíte?“ zeptal se.
Lukáš za všechny přikývl. Anna se položila na břicho a natáhla se co nejdál do okna. Lukáš ji chytil za nohy, aby náhodou nespadla. Glen ji podal první dítě. Anna ho opatrně vzala a pak ho podala Milli, která ho posadila na zem. Tak se dostaly nahoru i další dvě děti. Potom vylezli nahoru Glen s Hansem. Vypadalo to, jako by tomu děti uvěřily až teď.
„Tati!“ vykřikly sborně dva, naprosto stejní, asi pětiletí chlapci, a vrhli se Glenovi kolem krku. Glen je k sobě přitiskl a v očích se mu znovu zaleskly slzy. Menší, asi tak čtyřletý mrňousek se vrhl kolem krku Hansovi. Ten ho vzal do náruče a přitiskl ho k sobě. Pak ho vyhodil do vzduchu. Chlapeček se, i přesto, co prožil, začal smát.
„Jsme tak rádi, že jsme vás našli,“ řekl se slzami Hans.
„Tati, a ten zlej kluk je kde?“ zeptal se jeden ze starších chlapečků.
„Ten už vám nikdy neublíží,“ slíbil jim Glen.
„Glene, abychom byli co nejdál od něj, budeme muset vyrazit,“ řekl mu Hans.
Dobře,“ řekl Glen, „Jenom chvilku počkej.“
Zalovil ve křoví kousek od okna a vytáhl dva napěchované batohy.
„Ty jsem sem dneska schoval,“ usmál se na ostatní a jeden hodil Hansovi, „Je tam všechno, co budeme asi potřebovat. Deky, jídlo, pití, lékárnička,…“
„Dobře. Tak vyrážíme,“ řekl Hans a vzal svého synka do náručí. Prcek během chvilky podřimoval. Glen vzal do náručí dvojčata. Ta taky během chvilky usnula.
Oba asi věděli, kterým směrem je nejbližší bezpečné místo, protože je najisto vedli jedním směrem. Přátelé měli na sobě oblečení od Lenyho a během chvilky jim mrzly nohy. Jejich, původně pozlacené, cvičky byly během chvilky promáčené. Nechtěli se ale vzdát a tak statečně drželi krok s Glenem a Hansem. Ale, aniž by si to uvědomili, začali přeci jen zpomalovat a nakonec šli pomalejším tempem. Glen se ohlédl a zjistil, že jsou pořádný kus za nima. Řekl něco Hansovi a zastavili. Jakmile k nim přátelé došli, koukli se na ně.