Síla lásky (5 část)

Anotace: ..........

„Konečně pátek co?“ sedne si na lavici Erika a Kristýnka hned dojde za ní.
„Ještě že jako, tak blbej den jsem dlouho neměla“ povzdychnu si.
„Blbej? Řekla bych spíš že dobrej ne?“ mrkne Erika na Radima a zpátky na mě.
„Pšt!“ syknu hned, ale na tváři mi furt hraje úsměv. Tohle je jako ve snu, opravdu. „co brácha Eri?“
„Nevím o nim nic,“ zakroutí hlavou, ale mě je jasné že určitě něco ví. Beztak už jsou domluvení kdy půjdou ven. Ale já jim to přeju, oba si zaslouží štěstí.
„Co budete dělat přes víkend?“ zajímá se Aneta a já jen pokrčím rameny, zatím co všichni se nějak rozkecají o jejich plánech.
Takže Radim je z trojčat, jsou to ty trojčata, na které se všichni ze třídy a hlavně ze školy těší. Ty, které plánují že sbalí. Už teď moc kluky lituju, protože když jsem slyšela který slepice se o to budou pokoušet, no prostě nemám na to slova. Stejně jsem zvědavá jak se jim to podaří, kluci nevypadají na to, že by je klofla každá. Ale co, uvidíme no.
„Kájo!!“ uslyším známý hlas a otočím se ke dveřím, kde stojí můj milovaný bratr a určitě zase má něco důležitýho na srdci, když přišel se zvoněním.
„Copak? Chceš půjčit cachy?“ tipuju si, ale brácha jen zakroutí hlavou.
„Dej to Erice“ řekne a podá mí papírek.
„Proč?“ nechápu. Přece si píšou ne? Tak proč ji mám dávat nějakej papírek?
„Neptej se a prostě ji to dej“
„Jste jak malý děcka fakt, vždyť si píšete tak jako proč ji mám dávat nějakej papír?“
„Nepíšeme, nemám její číslo. Ségra dej ji ho a neměl kolem toho tak blbý komentáře. Valím na hodinu, po škole tě čekám venku, jedeme s mamkou“
„Malý děcko fakt“ zašeptám a bez dalších řečí za sebou zavřu dveře od třídy a zamířím si to rovnou k Erice, která o něčem diskutuje s Kristýnkou.
„Tohle ti posílá brácha“ skočím jim do rozhovoru, kterej se beztak zase točil kolem nějakýho kluka. Ostatně jako vždycky no..
„Díky“ řekne a převezme si ode mě papírek, který hned rozbalí, aby si přečetla do měl tak důležitýho brácha na srdci. Beztak ji tam napsal svoje telefonní číslo, pomyslím si a vyklidím pole. Posadím se za Anetou, ale ještě před tím se podívám na Radima a naše oči se střetnou. Jen se na mě hezky usměje, já mu úsměv oplatím a znovu ho mám plnou hlavu. Sakra, sakra, sakra..co se to děje?
Všechny vyučovací hodiny jsem nějak mimo. Nevím vůbec čím to je, ale nemůžu se na nic soustředit, nemůžu ani pořádně myslet, nemůžu nic.. divné, tohle jsem před tím nikdy nezažívala, ale co, nevadí.
„Nic já musím valit, přijede pro nás zase mamka, uvidíme se v pondělí, nezapomeň, že se jde až na deset, měj se Anet“ rozloučím se se svou spolusedící.
„Ahoj Eriko, Kristy“ mávnu ještě těm dvou na pozdrav a vyběhnu ze třídy ven, kde už na mě čeká netrpělivý brácha.
„Dala jsi ji to?“ zajímá se jen co mě uvidí.
„Jo dala, klídek bráško. Kde máme mamku?“
„Nevím, volala, že bude mít chvilku zpoždění.“ pokrčí Kuba a já se posadím vedle něj, ale první mu musím hodit tašku do klína, abych si vůbec měla kam sednout. Jak znám mamku, tak to její zpoždění nebude jen chvilkové.
„Co máš v plánu na víkend?“ zajímám se zvědavě.
„Hm, to ještě nevím. Záleží jak bude druhá polovička chtít“ řekne tajemně. Takže jsem měla pravdu, když jsem si myslela, že už ti dva mají něco domluveného.
„Erika je tvá druhá polovička?“ hádám a když mě brácha probodne pohledem je mi to hned jasné. Trefa. Ach jo tak brácha se nám zabouchnul. A ještě ke všemu do mé nejlepší kamarádky..no musím říct, že ji lituju, pokud spolu začnou chodit, tak neví do čeho jde.
Mamka se objeví asi po půl hodině, už jen z toho jak vypadá se dá usoudit, že vůbec nemá dobrou náladu. Určitě se stalo něco v práci a teď bude naštvaná celej den. Ostatně jako vždycky, když se tam něco stane.
„No ta bude mít náladu“ řekne Kuba a ochotně mě dneska pustí dopředu, jako by se snad mamky bál, což mi připadá hodně směšné.
„Ahoj mami“ pozdravím ji a Kuba hned po mě.
„Ahoj“ odpoví jen a my jsme už radši s bráchou potichu a nic neříkáme, protože když je v takové náladě, dokáže ji naštvat cokoliv..
Zadívám se z okna ven a hned mi padnou do oka tři naprosto stejní kluci, jak jdou ze školy a o něčem si povídaní a smějí se u toho. Ach jo, já se Radima asi nezbavím. Budu ho vidět stále a všude ne? To mi ještě scházelo.
„Dneska večer jdeme s tatínkem do divadla, takže budete doma sami, ne že zboříte dům!!“
„Mami, vždyť nás znáš“ řekne Kuba, který určitě přemýšlí nad tím, koho buďto pozvat k nám, nebo kam vyrazí s Erikou či kámošema. Vsadila bych, že plánuje něco s Erikou, jak jinak taky. Takže zase zůstanu doma sama, Kuba si vyrazí někam s Erikou, což beztak bude na celou noc, nebo s kámoši, což dopadne stejně a já to vidím tak, že buď půjdu brzo spát nebo napíšu někomu, aby mi dělal společnost.
Po příjezdu domů se hned mamka zavře v ložnici, kde se určitě připravuje na večer, Kuba zaleze do svýho pokoje a mě nezbyde nic jinýho než taky. Tohle bude večer na dvě věci, pomyslím si a odhodím tašku na zem ke stolu. Vytáhnu si mobil z kapse, abych se ujistila, že mi opět žádná smska nepřišla, ale teď je opak pravdou. Mobil mi hlásí nějakou smsku a ještě ke všemu, pro mě s úplně neznámým číslem. Že by Erice došel kredit a psala mi od někoho?, pomyslím si, ale hned po přečtení je mi jasné, že tohle od Eriky není.
NECHTĚLA BY JSI DOJÍT V 6 HODIN DO PARKU? Hlásí mi smska.
ZÁLEŽÍ ZA KÝM odepíšu neznámému. Položím mobil na stolek s tím, že se převléknu než mi dotyčný odepíše, ale jen stihnu otevřít skříň, už mi mobil oznamuje příchod další smsky.
MÁM TŘI PODOBY, KTERÉ MAJÍ RŮZNÉ JMÉNA. DOJDI A UVIDÍŠ, BUDU TAM ČEKAT. No, to mi toho teda ten někdo řekl, pomyslím si, ale zvědavost je silnější, takže už za vteřinku jsem rozhodnutá či jít nebo ne. Moje odpověď, kterou odešlu na dotyčným je snad jasné.
BUDU TAM.
Jsou teprve tři hodiny, takže mám ještě další tři čas na přípravu. Jsem docela zvědavá kdo to bude, když se mi ani nepodepsal, ale tak snad to nebude nějaký hloupý vtip..
„Ségra?“ strčí mi do pokoje hlavu brácha a já se po něm otočím.
„Copak potřebuješ?“
„No víš jak mamka říkala, že jedou do divadla a že tu budeme sami?“ ujišťuje se a já jen přikývnu „tak tu sami nebudeme, přijde Erika a tak nějak bych tě chtěl poprosit, abys zůstala v pokoji, pokud to půjde“
„V pokoji nebudu, dokonce ani doma, takže se neboj že bych vám tu nějak zacláněla“ ušklíbnu se jen.
„Kde budeš?“
„Venku, odcházím před šestou, snad ti to stačí?“
„Bohatě“ usměje se jen a hned vyklidí pole. Super, takže podle toho jak se brácha ptal vidím, že má fakt s Erikou nějaký plány a myslí to s ní vážně, což je super. I když fakt Eriku lituju, protože chodit s ním, to musí být šílené, ale třeba jim to bude klapat.
„Tak my jedeme děti!“ ozve se mamčin hlásek z chodby. Super, bylo na čase, pomyslím si a spolu s bráchou seběhneme schody, abychom se s rodiči rozloučili, ujistili je, že budeme v pořádku doma a hodní, že se nám vůbec nic nestane a dáme na sebe pozor. Po tomhle se za nimi zavřou dveře, ovšem ještě nezapomenou říct, jak jsou rádi, že mají takové hodné dětičky a pak už jsou pryč.
„No konečně, tyhle jejich řeči fakt miluju“ ušklíbne se brácha a zamkne.
„To jsme dva“ povzdychnu si a podívám se na hodinky na ruce, které hlásí, že mám nejvyšší čas, abych zvedla kotvy. Bez vysvětlení se rozběhnu do pokoje, kde popadnu jen mikinu, mobil narvu do kapsy, klíče od domu, peněženku, i když pochybuju, že mi na něco bude.
„Už valíš?“ diví se Kuba, když se srazíme na schodech.
„Jo už jdu. Hele ne že ten barák zničíte to by tě naši zabili. Tak se mějte hezky, pozdravuj ji a nečekej na mě“
„Neboj, čekat nebudu, protože bych se nedočkal. Nejpozději v jedenáct ať jsi doma, nebo si mě nepřej!“ pohrozí mi.
„Pápá bratře“ zasměju se a seběhnu schody.
„Pořádně si to uží a nedělejte blbosti“ zavolá za mnou, a já už za sebou zavírám dveře. Jak to myslel nedělejte blbosti?, napadne mě, ale při pohledu na hodinky mě ihned tyhle myšlenky přejdou, protože se musím dát do běhu, abych to do těch šesti stihla. Naštěstí máme park kousek za domem, takže jsem tam hned, ale nějak nevím kde mám čekat. Mám jít dovnitř nebo čekat tu? Je tu už nebo ne? Nakonec se rozhodnu proto, že se půjdu kousek projít a pak se když tak vrátím nebo pošlu smsku.
Projdu bránou a vydám se rovno. Park není osvětlený, takže si musím docela dávat pozor na nohy, abych snad nespadla jak je mým zvykem. Ani nevím jak, ale ocitnu se u mého oblíbeného místa. U lavičky, která je snad jediná v parku celá, u stromu, který je nejvyšší a snad nejkrásnější odtud. Dlouho jsem tu nebyla, to si musím přiznat, ale vůbec se tu za tu dobu nic nezměnilo. Je to pořád stejné. Lavička je celá, stále taková jak si ji pamatuju a strom? Ten se snad nikdy nezmění.
„Díky, že jsi přišla“ ozve se za mnou tichý hlásek a já div leknutím nenadskočím. Pomalu se otočím, abych se podívala do těch nejkrásnějších očích, které jsem kdy mohla vidět..