Navždy smolařkou?

Anotace: 1. díl Uvidíme, jak se vám to bude líbit. Budu ráda za každý komentář :) Do něčeho takového se pouštím poprvé. Je to o úplně normální holce, co si myslí, že má v životě smůlu.

Už je to tu zas, ten děsivý pocit, co mě poslední dobou neustále pronásleduje. „Jdi pryč!“ Tuto větu mohu opakovat stále dokola, ale že by to bylo co platné, to se říci nedá. A o jaký pocit, že se jedná? Samozřejmě, že jde o pocit samoty. Už je to dva roky, co jsem sama. No sama, jestli se to dá takto nazývat. Je to dva roky, co jsem bez partnera. A rok, co jsem bez úletů a tak. Ale stejně, řekněte mi, kdo to má celý rok vydržet? Ke všemu, když vám táhne na 21? Ano, to normální člověk prostě nemůže zvládat. Všude plno zamilovaných párů, krásných chlapů, téměř všechny kamarádky zadané,…. no prostě fuj, jediné citoslovce, co mi na to pasuje.

Ptáte se, kdo že je ten zoufalec, co si tu stěžuje? Tak začnu od začátku. Jmenuji se Karolína, ovšem nikdo mi neřekne jinak, než Kájo, je mi 20 let a jsem studentkou pedagogické fakulty v Plzni. Jinak jsem se narodila v děsném zapadákově v jižních Čechách, kde chodily dávat lišky dobrou noc, takže tam člověk o normálního chlapa těžko zakopl. Tak jsem prostě zdrhla sem do Plzně, ale že by to byla nějaká sláva, to se říci nedá.

„Kájo, pojď mi pomoct a nezewli neustále u toho facebooku!“ Volá na mě moje pravá ruka Nikol. Je to moje spolužačka a zároveň jedna ze dvou nejlepších kamarádek, co mám. Abych pravdu řekla, je to jediný člověk, co mi to tu v Plzni pomáhá přežít, abych se tu, jak se říká u nás doma „nezvencla.“
„Letím!“ Zavolám a už jsem v kuchyni, kde Nikče pomohu s přípravou oběda. Obvykle se ve vaření střídáme, když máme čas. Buď vaříme u Nikči nebo u mě. Máme totiž jednu výhodu, bydlíme vedle sebe. Byla to mega náhoda, když jsem se se spolubydlícíma stěhovala do nového bytu, zjistila jsem, že jde o panelák hned vedle, kde bydlí Nika. Jsem za to dost ráda, alespoň to k sobě máme hodně blízko.

„No mamuš, musím uznat, že tenhle oběd se nám dosti povedl.“ Chválím Nice naši specialitu, kterou není nic jiného, než těstoviny s kořeněným masem.
„Musíme vařit tak dobře? Zase se přežeru jak čuně,“ rozčiluje se Nika. „Zase půjdu na rande s Radkem celá nafouklá jak žok.“
„A kam dneska razíte?“ Jsem jako obvykle zvědavá.
„Prý pro mě má nějaké překvápko, ale nevím, začínám se toho děsit, bojím se, že ten vztah zase nějak pokazím, znáš mě.“ Ano, znám, Nika a její vztahy, vždycky se to nějak pokazí. Ovšem doufám, že tenhle jí vydrží. Radek je fajn kluk, abych pravdu řekla, dost jí ho závidím. Taky bych chtěla někoho takového, ale co se dá dělat? Nic!
„Prosím tě, nesejčkuj, nic se nepokazí, všechno bude ok,“ utěšuji jí a jen se modlím, aby to tak vážně bylo. Přála bych jí, aby byla šťastná.
„A co máš v plánu ty?“ Zeptá se, i když dopředu ví, co.
„Co by. Jako každý víkend, co trávím v Plzni. Budu na bytě, dám si skleničku vína a kouknu na nějaký nehorázný slaďák, abych pak zas mohla depkařit, že zůstanu na ocet.“
„Ty jsi trdlo viď!“ Rozčiluje se se mnou Nika. „Víš co, domluvím s Radkem nějakou akci, řeknu, ať sebou vezme nějaký kamarády a vyrazíme všichni.“
„Nezlob se zlato, ale fakt ne, nemám náladu na chlapy.“
„On tě ještě nepustil! Proč se na něj nevyprdneš? Nestojí za to, když neví, o jak skvělou babu přichází.“ Nika se mě snaží uklidnit, i když ví, že je to marný. Prostě jsem se zamilovala a nemůžu si pomoct, kdyby byla alespoň nějaká šance…
„Tak já letím, ju. Musím se ještě připravit. Tak zatím páčko,“ loučí se Nikča.
„Ahoj a užijte si to,“ řeknu jí a už jsem zase sama, sama jak kůl v plotě. Ach jo, proč je ten život tak složitý….

Zasednu zpátky k počítači a koukám, na icq mi bliká nějaká zpráva: „Ahoj, co ten zamračený smajl?“
Nééééé, proč mi píše, copak neví, že mě akorát ničí? Nebo je snad tak slepej, co na to říct, je to prostě chlap a ke všemu tupej! Už několikrát jsem mu dost jasně naznačila, že se mi dost líbí a on? Buď je vážně tak hloupej, nebo to ví a dělá, že nic. No, ale stejně, to bych nebyla já, abych mu neodepsala, jsem prostě srab a měkota.
„Nic, jen špatná nálada.“ Zní moje odpověď.
„Poslední dobou jí máš dost často, co? A co tě trápí? Teda pokud si o tom chceš pokecat, nutit tě samozřejmě nebudu :)“ Přijde vzápětí další zpráva.
Ale copak, to je poprvé, co se zajímá o to, co mi je. Jenže, co mu napsat? Nejradši bych mu napsala, že mě trápí on, ale na to nemám dost odvahy.
„To víš, mám trápení s mužskou populací, je to s vámi těžké.“ Tak a teď se chlapče, ukaž. Mimochodem ten hoch se jmenuje Petr a seznámili jsme se přes internet a díky jednomu srazu z chatu. U mě to bylo zaujetí na první pohled, jen co jsem ho viděla, něco z něho prostě vyzařovalo.
„Jo to víš, s námi je kříž. Jsme zmetkové a neumíme si vás vážit. :( Ale vy nám dáváte taky občas zabrat. ;) A kdo ti co vlastně udělal?“ Já ti dám zmetkové, pěkný sv… jste! Ne, nebudu sprostá, nestojí mi za to.
„To víš, znáš to, někdo se ti moc líbí a ze začátku to vypadá i nadějně a pak najednou bum, konec a ty můžeš tak akorát mlátit hlavou do zdi,“ reaguji okamžitě.
Chvíli mu trvá, než odepíše, to zas beztak hraje nějaké hry po netu, je na nich závislý.
„Kašli na něj, je to blb, když neví, o co přichází. Taková fajn holka jako ty, máš na lepšího.“
Dělá si ze mě ten kluk legraci? To není možný tohle. „Nemusíš mě utěšovat, nestojím o soucit, ke všemu, když se musí někdo přetvařovat!“
Tak tímhle mě opravdu vytočil.
„Já se přece nepřetvařuji a nevymýšlím si. Mluvím vážně.“
„Hm, to je jedno. Nechci se o tom bavit, stejně se to nevyřeší, to by si ten dotyčný musel něco uvědomit, ale to asi nehrozí.“
„ :( Mrzí mi to za tebe. A jak jsi se vůbec celý den měla? A ve škole dobrý?“
…. a takhle pokračuje naše už opět nudná konverzace až do půl druhé ráno, kdy se s ním rozloučím a jdu spát. Musím říct, že dnes jsem si s ním opravdu popovídala pěkně, alespoň na začátku, ale stejně nevím, byl až moc milý a pak to zas pokazil. Úplně jako na začátku, kdy jsem od něho dostala kytku a i se mnou flirtoval a pak sotva napsal. Nechápu, o co mu jde. Ale nebudu to teď řešit. Jdu raději spát, než se vážně zblázním.