Navždy smolařkou?

Anotace: 2. díl ......... Tak, jsem tu s dalším dílem, tak snad se to bude líbit :) Budu ráda za komentáře, abych věděla, jestli mám vůbec pokračovat či ne :)

A je tu další osamocené ráno. Už jsem si na ně nějak zvykla. Ale měla bych konečně začít od začátku. Jak se ze mě vůbec stal smolař?
Začalo to asi před šesti lety. Už od osmé třídy jsem byla zamilovaná do svého nejlepšího kamaráda. Samozřejmě, že o tom nevěděl. Trvalo to dva roky, a pak se to dozvěděl, od té doby to bylo peklo. Přestal se se mnou bavit a bylo to. Choval se ke mně jak k největšímu blbcovi. No děs. Pak se jednoho dne ozval a ptal se, jestli máme někdy šanci. No co si o sobě jen myslel. Tohle byla poslední rána, co mi ten kluk zasadil. A tím to vlastně začalo.

Na střední jsem to nějak překonala a zakoukala jsem se do spolužáka. Ve třetím ročníku jsem se z ničeho nic dočkala, a tak jsme to spolu zkusili. Bylo to na oslavě narozenin naší kamarádky a asi za to mohl taky tak trochu alkohol. Ale znáte kluky, dal na své kamarády a po 14 dnech se se mnou rozešel. A tak to šlo pořád dál, žádný můj vztah nevydržel déle jak měsíc. A těch úletů, co bylo, a všechny se zkazily. Na každé diskotéce jsem potkala nějakého blba, ale jakmile přijel svoz, a jelo se dom, tak byl konec, už jsem ty týpky v životě neviděla. Prostě smolař na entou.
Jediný vztah, co za to stál, byl ve čtvrtém ročníku na střední. Dala jsem to dohromady s kamarádem, který bydlel se mnou na intru, a i by nám to možná klapalo, co já vím, jenomže mně to v tu chvíli prostě nepřišlo a asi jsem byla pořád zamilovaná do toho spolužáka, kdo ví. Po chvíli jsem se s ním rozešla. Strašně ho to tenkrát ranilo. Honza se mnou téměř nekomunikoval a trvalo dlouho, než zase začal. Asi mě měl tenkrát vážně rád a i vlastně stále má. Teď jsou z nás kamarádi, ale ne už takový, jako dřív. Vím, že by mě chtěl zase zpátky, ale já prostě nevím, nemůžu to s ním dát dohromady, prostě ne. Asi k sobě potřebuju nějakého zmetka. Kdykoliv se s ním vidím, tak se ke mně chová, že by mě na rukou nosil, ale já prostě nemůžu. Nic k němu necítím, jsme prostě jen kamarádi.

A tak jsem skončila tady v Plzni, trávím tu už rok a půl a je to stále stejné. Kdykoliv potkám někoho, kdo by za to i stál, nějak se to pokazí. Občas si vážně myslím, že za to můžu já, že je ve mně něco, co kluky odrazuje. Tak a jsem zas u toho, zase mám špatnou náladu. Už aby byly tři.

…

Odpoledne mám vyrazit s Terkou na vánoční nákupy. Sraz máme ve tři v Solní. Zase nakupuji dárky na poslední chvíli, ale nevadí, stejně mě to ani nebaví, stále je to, to samé. Nakoupit dárky rodině, pár kamarádům. Ach jo, chtěla bych taky jako ostatní nakupovat dárky pro přítele, ale to by bohužel musel nějaký být.
„Tak šup, šup, popoháním se a zase už tancuji po bytě na svoji oblíbenou písničku Komplikovaná od Polemiců. Jo, jo, ska je moje srdeční záležitost a tahle písnička mi vždy spraví náladu. Poslední úpravy a už letím na bus, který mě vyplivne po 10 minutách na Sadech, ještě že už, zase to tam páchlo jak ve chlívku, občas ty lidi nechápu, je to hrůza, smrdí, jako by se nemyli nejmíň rok. Ještě mám 10 minut čas, no teda, to tu asi zmrznu. Došmajdám se do Solní a nakonec čekám minut 15 a Terka stále nikde. No to snad není možný. Kde vězí?

„Ahoj,“ slyším najednou za zády, až nadskočím, jak se leknu. „Ježíš, promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.“
To se mi snad jen zdá, řekni, že jo, to nemůže být ten, kdo si myslím. Pomalu se otočím a ....