Společná pomsta 20

Anotace: Jedeme dál...

Když se Max vrátil, sbalili stan a vydali se na cestu. Max zjistil, že na koni ho noha moc nebolí, takže budou moct jet stejně dlouho, jako předešlý den. Všiml si, že se po něm Zoe starostlivě kouká. Usmál se na ní na znamení, že je všechno v pořádku. Zoe přikývla a věnovala se svým myšlenkám. Max ani nezkoušel hádat, na co myslí. Nevědomky si sáhl na krk, na místo, kde měl další zranění ze souboje s Viktorem. Jizva nebyla velká, bylo to spíš povrchové. Na dohled nikde nebyla žádná vesnice a Max tušil, že do večera žádnou nepotkají. Jeli po prašné cestě už asi pět hodin bez odpočinku a Pegas začínal protestovat. Spoustu prachu se mu dostávalo do nozder a do očí. Max si všiml, že ani Vilém na tom není líp. Podíval se vzhůru a zjistil, že se jejich směrem žene pořádná bouřka.
„Zoe, asi bychom měli někde zastavit, žene se sem pořádná průtrž.“ Zoe se podívala vzhůru na mraky.
„Pravda. Ale kde? Nikde nevidím žádnou vesnici.“
„Uděláme stan jako na noc a koním něco ze dřeva.“
„Dobře. Ale měli bychom si pohnout. Hýbe se to rychle.“ Upozornila ho Zoe. Max přikývl, pobídl Pegase do cvalu a hnali se směrem ke skupince stromů, která se vyjímala asi půl kilometru od nich. Zoe se hnala za ním. Vypadalo to, že ji rychlá jízda baví, ale taky se Maxovi zdálo, že se něčeho bojí.
Dojeli tam. Max seskočil a málem spadl na zem. Na svou raněnou nohu úplně zapomněl a ta se mu teď pěkně bolestivě ozvala. Začal horečně sbírat velké kusy dřeva na přístřešek pro koně a Zoe se úspěšně povedlo postavit jejich stan. Max z nasbíraného dřeva postavil provizorní přístřešek, odstrojil koně, zavedl je dovnitř a přivázal je ke stromu, o který se přístřešek opíral. Sedla a uzdečky schoval také ke koním do přístřešku. Šel k jejich stanu a už na něj dopadaly první kapky. Jakmile zalezl do stanu, už se z malých kapek stal ohromný liják. Zoe už seděla ve stanu a vyhlížela ho. Jakmile vlezl dovnitř a sedl si k ní, schoulila se mu do náruče. Celá se třásla.
„Co se děje?“ lekl se Max.
„Nemám bouřky moc ráda. Bojím se jich.“ Vysvětlila mu Zoe.
„Aha. Ale teď se bát nemusíš, snad se to rychle přežene.“
„Snad.“
„Určitě.“ Uklidňoval ji Max, jednou rukou ji držel kolem pasu a druhou ji jemně hladil po vlasech. Ozval se ale první hrom a Zoe se roztřásla ještě víc.
„Klid Zoe, jsem tu s tebou.“ Řekl jí a něžně ji políbil. Zoe byla schoulená v jeho náručí, a, jak ji hladil, se pomalu přestávala třást. S dalším hromem se ale roztřásla znovu. Maxovi se zdálo, že se třese míň. Opakovalo se to asi dalších deset hromů, až se Zoe přestala třást úplně. Sice sebou při každém hromu mírně trhla, ale už se netřásla. Max ji automaticky hladil, koukal ven a poslouchal, jestli neuslyší něco, co k bouřce nepatří.
Po chvilce si všiml, že mu Zoe v náručí usnula. Opatrně ji položil a přikryl dekou. Potom vyšel ven před stan- přestávalo pršet, opravdu to byla jen přeháňka. Vítr rozfoukal mraky. *Už dál nepojedeme. Zoe usnula a den odpočinku nás nezabije.* Otočil se k Zoe a musel se usmát. Vypadala strašně roztomile a nádherně. Vydal se ke koním, aby je překontroloval. Stáli poklidně vedle sebe a chroustali trávu. Max zjistil, že nemá co dělat a začal se nudit. Pak mu došlo, že by mohl udělat oheň, když sežene nějaké suché dřevo. Shluk stromů nebyl moc veliký, takže ho za chvíli prošel. Posbíral kusy dřeva, které vypadaly suché a zapálil oheň. Vyndal ze sedlových brašen zbytky srnce, které vypadaly, že se ještě dají jíst a dal je nad oheň. Zaslechl, že Zoe vylézá ze stanu.
„Nespala jsi moc dlouho.“ Řekl jí s úsměvem. Zoe se unaveně usmála.
„To víš, nějak jsem vycítila, že nejsi u mě a lekla jsem se, kde jsi. Tak jsem se šla podívat.“ Řekla.
„Tak pokud jsi ještě unavená, tak si běž lehnout, já ti nikam neuteču.“ Mrknul na ni Max a políbil ji. Zoe se usmála a sedla si vedle něj.
„Už se mi spát nechce. Kdybych teď spala, co bych dělala v noci?“ odpověděla mu.
„No, to nevím, i když pár nápadů bych měl. Ale nebudu ti je radši říkat, ještě by sis o mně myslela, že jsem nějaký úchyl.“ Odpověděl a hlavou mu proběhlo, jak se na ni chtěl jít podívat, když se koupala.
„Radši ani nechci vědět, na co myslíš.“ Řekla Zoe se smíchem. Max ji chytil kolem pasu a přitáhl si ji k sobě.
„Co bys řekla večernímu závodu?“ navrhl.
„Tak jo, aspoň se trochu probudím. Ještě je dobře vidět.“ Souhlasila Zoe a vydala se nastrojit Viléma. Max šel za ní a připravil si Pegase. Zoe se vyšvihla na svého koně. Max viděl, že veškerá únava z ní spadla.
„Tak kam?“ zeptala se Zoe.
„K místu, kde jsme sjeli z cesty, tam se otočit a zase zpátky.“ Řekl.
„Dobře… Teď!“ odstartovala Zoe a vystřelila dopředu. Pegas nepotřeboval pobízet a hned se rozběhl za Vilémem. Vilém měl dobrý náskok, ale Pegas ho každým skokem zkracoval. Max ale znal Pegasovu slabinu a věděl, kde ztratí nejvíc času- na otočce. Předehnali Zoe a řítili se k místu, kde se mají otočit. Pegasovi opravdu trvalo hrozně dlouho, než se otočil a to už je Zoe dojela a dokonce znovu získala náskok. Pegasovi se to nelíbilo, rychle dokončil otočku a vystřelil za Zoe a Vilémem. Rychle ho dohnali, ale to už se blížil hájek, kde měli stan a věci. Pegas nechtěl nechat Viléma vyhrát, takže nasadil maximální tempo, předběhl ho a doběhli tam jako první. Zoe s Vilémem přiběhla chvilku po nich.