Únos LI.

Anotace: Blížíme se ke konci...

„Tady zastavíme a já udělám něco k jídlu, ale co s ní,“ řekl a ukázal na Marianu. Glen se chvilku přehraboval v batohu a pak vytáhl horolezecké lano. Svázal Marianě ruce ze záda a nohy.
„Dělám to nerad, ale nemůžeme riskovat, že nám uteče a řekne všechno Lenymu.“ Vysvětlil.
Ostatní přikývli. Názor na Marianu se jim během pěti minut změnil a teď jim bylo naprosto jedno, co s ní udělají. Byla to pro ně zrádkyně.
Hans tedy začal vařit. Ani nevěděli, kolik je hodin. Tušili, že asi před deseti hodinama zmizeli z toho původního místa. Už nějakou dobu bylo světlo, takže mohlo být třeba kolem jedný odpoledne. Hans udělal oběd, ale nikdo nevnímal, co to je, ani jak to chutná. Všichni byli pořád skleslí z toho, co je vlastně Mariana zač. Snědli to, Mariana přeci jen taky trochu dostala a vydali se znovu na cestu.
„Už to odtud není daleko,“ řekl jim Glen, když viděl, jak jsou utrmácení, „Asi tak dvě hodiny chůze stejným tempem.“
Ostatní sotva vnímali, co říká a už naprosto automaticky kladli nohu před nohu. Všichni byli unavení, ale už jenom kousek, říkali si. Anna se ale třásla zimou. Měla potrhané oblečení, a bolavé jizvy jí moc na pocitu tepla nepřidávaly. Hans si toho všiml a podal ji deku. Anna se do ní vděčně zabalila, a postupovala dál.
Trvalo jim to asi dvě a půl hodiny a pak, k večeru, konečně uviděli nějaká světla, která vypadala, jako světla z lidských obydlí. Došli do města a podívali se na Glena a Hanse.
„Co tady?“ zeptala se Milli.
„Víme, že už je po vás dávno vyhlášené pátrání. Takže jdeme na policii.“ Řekl Hans.
„Počkejte!“ řekl Lukáš, „Nebudou stíhat i vás za to, že jste Lenymu pomáhali?“
„Možný to je, ale tak ať.“ Řekl Glen.
„A nechtěli byste teď zmizet?“ Nabídla jim Milli.
„Ne. Udělali jsme chybu a musíme za ní holt zaplatit.“ Řekl Hans.
„Uděláme všechno pro to, abyste z toho vyvázli co nejlíp.“ Řekla Anna a koukla se po ostatních. Ti nadšeně přikyvovali, jenom Mariana se tvářila jako kakabus.
Viděli policejní stanici a vydali se k ní. Sedm přátel, tři malé děti a jedna zrádkyně vešli dovnitř a rozhlédli se. Za pultem seděla policistka a podívala se po nich. Pohled na ně ji asi hodně ohromil.
„Přejete si?“ zeptala se, když se konečně vzpamatovala.
„No, myslím, že tyhle děti jsou na seznamu hledaných osob.“ Ujal se slova Hans.
„A jak se jmenují?“ Zeptala se policistka.
„Anna Stádenská, Milli Leiová,…“ Hans ani nestačil dopovědět, když policistka vykřikla.
„Ano, máme je tu. Pět holek a jeden kluk. Pak tu máme ještě dva dospělé,“ koukla na Hanse a Glena, „tři malé děti,“ koukla na malé v náručí jejich otců, „a ještě jednoho kluka. Toho tu ale nevidím.“
„Ten se objeví v městě asi nějakých sto kilometrů odtud.“ Řekl Glen se škodolibým úsměvem.
„Máte nám toho asi hodně co vyprávět,“ řekla policistka a vedla je do nějaké místnosti, „pojďte sem, dáme vám nějaké jiné oblečení a sepíšeme s váma, co se stalo.“
Dovedla holky do jedné místnosti a Lukáše s Glenem, Hansem a jejich dětmi do jiné. Marianu vzala někam úplně jinam. Podala jim nějaké oblečení a každému igelitový pytel.
„Převlékněte se a tohle oblečení dejte do pytle. Zavolám vašim rodičům a vzbudím pár svých kolegů.“
Všichni se s radostí převlékli do normálního oblečení a naházeli oblečení od Lenyho do pytlů. Policistka je pak dovedla do jedné místnosti, oni si sedli na lavice, podala jim čaj a Glenovi s Hansem kafe.
„Vaši rodiče a vaše manželky už jsou na cestě,“ řekla jim, „Nebudou tu ale dřív, než ráno. Moji kolegové už dorazili a rádi bychom s každým z vás samostatně sepsali co se stalo.“
Policistka si vzala Marianu. Přišli další čtyři policisté a vzali si Glena, Hanse a Lukáše. Anna s Milli si sedli k malým, aby nebyli smutní. Poslední policista vyrazil ven a během chvilky bylo slyšet zavrčení motoru. Policista se asi jel podívat do toho dalšího města.
Během hodiny vyšel ven Lukáš, Hans i Glen. Mariana se ale nikde neobjevila. Policistka ji nejspíš někam zavřela. Potom si vzala Mariettu a ti tři policisté si vzali děti. Zbyly už jen Anna, Hanka a Milli.
Lukáš si sedl k Anně, objal ji kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Anna mu položila hlavu na rameno.
„Snad už to skončilo.“ Řekla.
„Už jo. Už jsme v bezpečí.“ Odpověděl jí Lukáš a pohladil ji po vlasech.
Po asi třičtvrtě hodiny vyšli i Marietta a děti. Děcka doběhla k tatínkům a vylezla jim na klín. Policistka vykoukla a zavolala si Annu. Dva policisté si vzali Milli a Hanku. Poslední měl volno. Anna vešla k policistce.
„Posaď se,“ řekla jí policistka, „a řekni mi, co se stalo. Všechno a ničeho se neboj.“
Anna tedy začala vyprávět. Od toho, jak šla s Lenym do kina, jak se pak probrala někde úplně jinde, jak se k ní dostala Marietta, jak se tam dostal Lukáš s Milli, jak je převáželi. Snažila se říct všechno. Když se dostala k tomu, jak ji Leny zmlátil bičem, policistka se na ní podívala.
„Tohle mi říkala už ta holka před tebou, Marietta. Mariana se se mnou nehodlala bavit. Můžeš mi ukázat nějaký důkaz?“ Anna si tedy vyhrnula tričko, které dostala a ukázala své jizvy. Policistka vykulila oči.
„Musím si to vyfotit, nebude ti to vadit?“
„Ne, klidně.“
„Máš to ještě někde jinde?“
„Po celém těle.“
„Tak se prosím tě svlékni, ať si to můžu vyfotit všechno.“
Anna tedy policistce vyhověla a svlékla se. Policistka si vyfotila její jizvy. Anna se oblékla a pokračovala ve vyprávění. Když skončila, policistka se na ní podívala.
„Děkuji ti. Máme tu psychologa, můžeš si s ním promluvit.“
„Děkuji, to je v pořádku. Jenom bych se chtěla zeptat, stane se něco Hansovi a Glenovi? Sice Lenymu pomáhali, ale to kvůli tomu, že je vydíral. A taky nám potom pomohli utéct a pomohli nám dostat se až sem.“
„Nevím. To si musíš promluvit s rodičema, jestli na ně budou chtít podat žalobu. Na Lenyho podají žalobu určitě.“
Anna kývla a řekla si, že za žádnou cenu nedovolí rodičům zahrnout do žaloby i Hanse a Glena. Vyšla zpátky k ostatním a podívala se na Hanse a Glena, kteří spali se svými dětmi v náručí. Usmála se a sedla si k Lukášovi, který taky podřimoval. Jakmile dosedla k němu, probral se.
„Tak co? Už věříš tomu, že se nám to opravdu povedlo?“ Zeptala se ho. Lukáš přikývl. Anna se k němu přitulila a co nejpohodlněji se schoulila na lavici. Lukáš měl přes sebe přehozenou deku. Teď vzal cíp u Anny a zabalil ji do ní taky. Anna ji vděčně přijala a přitulila se k němu. Vzal ji kolem pasu a ona si zase položila hlavu k němu na rameno. Oba během chvilky usnuli. Ale poprvé po měsíci s pocitem bezpečí.