Tereza 13

Anotace: Další díleček..

O dva dny později asi Mirek s Ivanou nečekali, že jim doktor zavolá s tím, že už se Tereza vzbudila. Mirkovi spadl přímo balvan ze srdce. Hned chtěli jet do nemocnice a vidět ji, ale naštěstí zakročil.
"Dejte jí čas, stejně spí, je hodně unavená a je velmi důležité aby odpočívala po tom co se jí stalo" Mirek štěstím brečel, jeho holčička se mu vrátila. Hned druhý den ráno ji šli navštívit, Byla ještě trochu mimo, ale mimo nebezpečí. Jen se objímali a byli rádi, že můžou být zase spolu, dokonce i Ivana vypadala, že to myslí upřímě.
"Holčičko, tak strašně moc jsme se o tebe báli, kdyby tě Jakub nenašel včas tak už tu nejsi.." hlesl a já málem dostala další infatkt.
"Cože Jakub? On mě našel?" dívala jsem se nevěřícně na tátu.
"Ano on, jakmile se dozvěděl že si zmizela, tak neváhali s Hor ani minutu a hned tě jeli hledat. Záleží mu na tobě Terezko, byl z toho všeho moc smutnej" řekl upřímně a mě vyhrkly opět slzy do očí "už jsem mu dal vědět že si se probudila a nejspíš tě tu co nejdřív navštíví" jen jsem se usmála a táta s Ivanou mě opustili, viděli, že jsem moc unavená a potřebuju ještě hodně spánku. Doktor řekl, že příští týden budu moci jít domů, takže si tady chtě nechtě budu muset odpočinout.

"Holka tys nám teda dala.." objevil se ve dveřích Jakub a za zády vytáhl velkou kyticí růží. Jeho úsměv mluvil za vše. Už se na mě nezlobil a byl očividně rád, že jsem v pořádku.
"Ahoj" špitla jsem a opatrně si sedala na kraj postele.
"Počkej neblázni nemůžeš se namáhat!" skočil ke mě, ale to už jsem byla na nohách.
"To je v pohodě, už jsem celá přeležená, musím se protáhnout" vstala jsem a šla kolíbavým krokem k oknu. Konečně jsem po dlouhé době stála na nohách a mohla se kochat pohledem po zelené krajině, která obepínala nemocnici. Jakub si stoupl za mě a chvíli jsme jen mlčky koukali ven. Po chvíli Jakub prorazil to ticho.
"Měl jsem o tebe takovej strach!" objal mě zezadu a pevně stiskl "je mi jedno, že máš dvojí život.. hlavně že si tady." A já pomalu cítila jak mi něco vlhkého dopadá za límec košile. Neudržela jsem se a začala brečet jak malá holka. Otočila jsem se na něj, pohladila ho po tváři a padla mu do náručí.
"Jakube, tys mi zachránil život! Já.. ee.. ehm.." začala jsem zase koktat "tohle ti asi nikdy nezapomenu, nevím jak ti mám poděkovat?!"
"Terezko já jsem tak rád, že jsi tady a v pořádku, takže stačí třeba jen děkuji. Teď už tě neopustím ani na chvilku. Kdybych se tehdy nezachoval jak blbec tak se tohle vůbec nemuselo stát!" stírala jsem mu slzy z tváří.
"Děkuji a nechci aby sis to dával za vinu. Jedinej kdo by se tady měl stydět jsem já. Kdybych to všechno vybalila narovinu, tak se tohle nemuselo vůbec stát" podívala jsem se mu do očí, usmáli jsme se na sebe a jeho rty se pomalu přibližovaly k mým, když v tom někdo zaťukal. Sakra zrovna teď!
"Ahoj ty náš paciente!"
"Hor!" rozběhla jsem se k ní, ale zesláblá jsem jí spíše padla do náruče.
"No tak šetři se trochu!" koukala na mě vysmátá a v ruce držela mě a čokoládu "na tady máš něco na zub, jak je?"
"Už jsem v pohodě, trochu zesláblá, ale v pohodě. Už se těším do školy a pryč z tady toho prostředí. Milana pokud vím tak zatím nechytli" řekla jsem smutně "stejně mám po tom všem strach."
"Už nemusíš, jsem tady já a tvůj otec abysme se o tebe postarali" ale pak svěsil hlavu, jako by dával najevo že zklamal.
"Říkali jste tátovi něco o Patrikovi?" zeptala jsem se opatrně.
"Ne nic, tvoje tajemství je v bezpečí.
"Ani nevím jestli je to dobře nebo špatně, přece jenom je to další lež" sklopila jsem hlavu "v pondělí mě pustí domů, už se těším" nechtěla jsem na sobě dát znát, že mám strach. Takový jaký jsem nikdy necítila, připada jsem si najednou tak bezmocná. Mám štěstí, našli mě a já mohla být ráda, že jsem vůbec tu.
"Tomu parchantovi to nedaruju..." sykla jsem z ničeho nic podrážděně.
"To mu nikdo nedaruje... to mi věř" a pohladil mě po tváři.
Ten týden mě všichni navštěvovali každý den, vůbec jsem se necítila sama, ale vůbec jsem se necítila v bezpečí, neustále mě nocí provázely noční můry o Milanovi, jak na mě pokládá poslední parketu a já vidím tmu a panikařím. Asi se to bude nějakou dobu trvat než si zvyknu a ten šok opadne....

V pondělí jsem samozdřejmě do školy nešla, měla jsem se doma ještě léčit, ale znáte to = nuda, Hor za mnou přišla po škole s úkoly. Prodrbali jsme co je ve škole novýho a hned jak odešla tak se za mnou stavil Jakub. Srdce mi bušilo jak o život.
"Ahoj" nakoukl do mého pokoje a vypadal překvapeně "teda ty máš ale hezkej pokojíček" ležela jsem v posteli s notebookem a s úsměvem ho pozorovala.
"Ahoj" odpověděla jsem mu na pozdrav "jo já vím, dárek od táty" přišel ke mě a sedl si za mnou na postel. Odložila jsem hned notebook a zadívala jsem se do jeho krásných očí.
"Jakube, chtěla bych ti ještě jednou poděkovat" objala jsem ho a on mě taky a pevně mě sevřel "chci abys věděl, že už od první" zarazila jsem se a usmála "dobře od druhé chvíle jsem z tebe byla hotová a zamilovala jsem se do tebe" těžce jsem polkla "i jako Patrik."
"Víš najednou to do sebe všechno zapadá, jako puzzle. Teď už všechno chápu" hladil mě po vláskách.
"A já už nikdy neudělám takovou blbost.." vzal moji tvář do dlaní a jeho rty se začaly přibližovat k mým, když v tom někdo zaťukal. Sakra zrovna teď! Už zase!
Táta vešel dovnitř pozdravil Jakuba, bylo vidět že po tom všem si ho hodně oblíbil a to mi udělalo snad největší radost.
"Víš, po tom všem co se teď stalo, jsem ti pro jistotu něco malého koupil" otočil se a ve dveřích stála Ivana a držela v náručí malé štěně vlčáka.
"Ježiš ten je krásnej!" vykřikla jsem radostí a v tu ránu jsem byla na nohách abych se s tím malým ťutínkem mohla pomazlit. Táta byl rád, že mi udělal radost, konečně mě od té události viděli úpřímně se smát a trošku toho života.
"Jméno mu vymysli sama" vložila se do toho Ivana.
"Vlastně to byl Ivanin nápad" podotkl táta.
"Mým známým porodila fenka, tak jsem si říkala, že by ti mohl udělat radost, a hlídat tě, když mi nebudeme moct"
"Děkuju, opravdu bych tohle za nic na světě nečekala, mám hroznou radost" odnesla jsem si ho do postele a začala ho škádlit.
"Dobře, tak ho hlavně neutahej a k večeru ho ještě vyvenči na zahradě" nakázal mi než se za nimi zavřely dveře. Bylo vidět, že i Jakub byl z toho štěnátka hotovej, pořád si ho hladil a díval se na něj s hvězdičkama v očích jak malé dítě.
"Jak mu budeš říkat?"
"Budu mu říkat... ee..." zamyslela jsem se a pak mě to napadlo "budu mu říkat Renji, jako z toho anime" ještě dlouho jsme si povídali zatím co utahaný Renji mi chrupkal na klíně.
"Už pomalu půjdu Terko, ale zastavím se za tebou zítra i s Hor." Probudila jsem toho malýho nezbedníka a šla Jakuba doprovodit k bráně. Renji se pěkně vyčůral a pořád za mnou chodil jak ocásek.
"Tak ahoj, ať se ti zdají nějaký hezký sny.. třeba o mě" dodal a pak už se jenom sehl a políbil mě. Stuhla jsem na místě a rozbušilo se mi srdce, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Polibek jsem mu opětovala. Byl něžný a letmí, ale naprosto ten nejkrásnější polibek jaký jsem kdy dostala. Takle krásně jsem se rozloučili a já se vyškrábala s Renjim do svého pokoje a zabořila se do peřin. Bohužel i přes Jakubovo přání se mi stejně zdáli noční můry, ale tentokrát jak jsem se z nich probudila ležela vedle mě taková malá kulička, která mi hned začala olizovat obličej.

Druhý den jsem si skoro celý hrála venku se psem. Dokonce i táta si vzal kvůli mě z práce volno a bavil se venku se mnou, byla jsem pro něj důležitější než práce a já byla vděčná, že mám tak báječnýho tátu. Zrovna jsem si hrála s Renjim venku, když mě dorazili navštívit Hor s Jakubem. Hor se hnedka začala nad Renjim rozplývat, ale komu by nezměklo srdce, když vidí takovýho slaďouška?
"Pojďte dovnitř na džus" usmála jsem se na ně a pak jsem došla k Jakubovi a dala jsem mu pusu na tvář.
"Óó takže teď už je to ofiko jo?" usmála se na nás hor až jsme oba zčervenali.
"Ehm.. ee....e.. dem" zakoktala jsem se a vešli jsme dovnitř. Táta zrovna telefonoval a bohužel ho nešlo přeslechnout.
"To snad není možný! Jakto že ho tady viděli?! Pokusí se mi zabít dceru a ještě navíc se tady potlouká po okolí! Jestli já ho někde uvidím dřív tak si to s ním vyřídím po svým! Kdyby jste cokoliv potřebovali tak zavolejte, naschledanou" nebyl to pro mě příjemný hovor co jsem uslyšela jakmile jsme dorazili s Jakubem a s Hor ke mě domů.
"Tati co se děje?!" vlítla jsem za ním do pokoje ani jsem nezaklepala jak je to u nás zvykem.
"Ale nic holčičko, uděláme si výlet? Na pár dní vypustíme a pojedeme třeba do Prahy co?" zírala jsem na něj s otevřenou pusou.
"Takle bojujem?!" neudržela jsem se a rozkřičela jsem se na celý barák. Dokonce i Ivana udiveně došla do pokoje co se děje.
"Nekřič Terezo tohle je vážná věc!" spražil mě, ale já se nemínila vzdát tak snadno.
"Na to zapomeň nikam nejedu, před nikým a před ničím nebudu utíkat!"
"Ty to nechápeš Terezo?! Ten hajzl se potuluje tady po okolí a já nebudu riskovat že ti něco provede!"
"Jenže já se schovávat nebudu! Rozumíš! Už sem si užila dost! Potřebuju taky chodit do školy a vést normální život!" složila jsem se na křeslo a nevěděla kudy kam.
"Možná by tady prozatímní řešení bylo" začala pomalu Hor "a myslím, že ho máme přímo před nosem" podívala se na mě a zablýsklo se jí v očích.
"O čem to mluví?" podíval se na mě tázavě táta.
"Je na čase tati abych ti někoho představila" vstala jsem a šla pomalu do svého pokoje. Táta za mnou házel nechápavé pohledy.
Vešla jsem do pokoje a ze skříně vytáhla už tak mi známé oblečení. Stáhla jsem si prsa a pomalu se začala soukat do gatí, pak už jen tričko, stáhnout vlasy a paruku. Byla jsem opět Paťa. Pohled do zrdcadla mě zarazil. Usmála jsem se na toho pohledného kluka, ale v zápětí jsem neměla odvahu jít se takle ukázat tátovi. Vždyť si bude myslet že sem trefená na palici! Sedla jsem si na postel a přemýšlela. Když jsem konečně přišla na to že nic nevymyslím, vstala jsem a pomalu sestupovala po schodech dolů.
Z pokoje jsem uslyšela jak se baví táta s Jakubem a ten mě plně ve všem podpořil. "Ve škole bude neustále na očích, pořád kolem ní někdo bude..." najednou ztichl a mě došlo, že se dívají mým směrem. Nasadila sem svůj alt a promluvila.
"Ahoj tati" usmála jsem se na něj jako jeho nový syn.
"Terezo?!" zíral na mě nevěřícně.
"Víš jak sem ti říkala že tu mají box? nebyl pro holky a já se s tím nemohla smířit tak jsme si vymysleli Patrika" podívala jsem se na něj provinile.
"Proto tehdy ten monokl?!"
"A já si ho budu vyčítat do konce života, nepoznal jsem ji, všechno mi došlo až už bylo pozdě" táta na Jakuba vykulil oči.
"Není to jeho chyba, ale moje. A já už si to vyžrala do dna, to mi věř" táta asi těžko vstřebával tuhle informaci a Ivana se snad dobře bavila.
"Všichni mě znají jako Paťu, ale neví že jsem to já" stála jsem u táty, který si mě stále nevěřícně prohlížel.
"Sice se svým způsobem schovávat budu" usmála jsem se "ale takle to bude pro všechny jednodušší, kdyby se někde objevil tak mě nepozná. Můžu takle nastoupit do školy, do té doby dokud Milana nechytí" sjela sem do pohovky a čekala co mi na to táta řekne.
"Ty si opravdu holka za všechny prachy. Abych ti řekl pravdu tak se mi to moc nelíbí, ale co mám s tebou dělat. A máš pravdu, je to rozhodně lepší než se schovávat, tím by se nic nevyřešilo, takle alespoň můžeme být uprostřed děje" skočila jsem tátovi kolem krku a dala mu pusu na tvář.
"Seznámím s tím policii i učitelky"
"Děkuju tati, takle se nebudu bát" konečně přestanu stihovat. Jako Patrik jsem se cítila mnohem líp. Vyhovovalo mi to. Ten večer už jsem ho ze sebe nesundala...