Černý odlesk 7

Anotace: Díky za všechny komentáře ať už u tohoto dílka nebo jiných, mnou napsaných. :) A musím nutně upozornit, v tomto dílu se prakticky nic neděje. Je to spíš takový úvod k kapitole následující.

Agnes nejistě uždibovala z topinky namazané marmeládou.
Všechno se jí zdálo nesvé. Sekundární ručička hodinek udávala pravidelný rytmus, neomylný. Tichý. Dívce to připadalo všechno jako zlý sen. Ještě neměla dost času se s tím vším vyrovnat. Na jedny prázdniny toho bylo ažaž a ona bude muset už zítra nastoupit do školy. Mezi lidi co jí nikdy neusnadňovali život, co jí nikdy nebyli blízcí.
Musela si zároveň, ale i přiznat, že když půjde do školy, možná na to vše zapomene. Zakrytá za hradbami knih, pozorně poslouchajíc blekotání učitelů...kdo ví? Třeba jí to pomůže?
"Uu, Ag, prober se. Na něco jsem se tě ptal." ozval se najednou vysoký muž naproti starostlivě.
"Promiň Martine, cos chtěl?" zašeptala Agnes nevšímavě.
"No...víš...co máme udělat s tím -----?!" zavrčel na ni bratr a ona si až nyní uvědomila o čem se vede konverzace. S zamračením zakousla toust.
"Co jinýho? Musíte ho pustit. Stejně mi nic neudělá a mohl by na vás podat oznámení. Divím se, že jste si to nevědomili dřív. Nechci ho mít pod střechou."
"To víš, včera to byl šramoc. Všechni jsme nemohli vzteky přemýšlet...Jdu to s ním skončit, ať už padá. Pak vymyslíme nějakej hezkej plán na odpoledne, co ty na to?" usmál se na ni vlídně bratr.
Agnes se na něj vděčně, ale více pochybovačně podívala. V očích se jí zračila něžnost, taková schovívavost nad člověkem, kterému něco očividného nedochází.
"Žádná akce, výlet ani prohlídka zámku mi nepomůže Martine. Prostě na to zapomeň. Půjdem do stájí. Uděláme nějakou práci. Vezmu si od země Hugha a chtěla bych se mrknout na toho Černýho krasavce, jak mu říká máma."
Martin se rozpačitě podrbal na nose.
"Ok." přikývl a zmizel ze dveří.
Agnes dál pokojně chroustala topinku.

Chýlilo se k poledni, když si konečně nabula holínky, staré rajtky a ušmudlanou košili. Vydala se k Hughovu boxu. Na dvorku i jezdeckém obdélníku nikdo nebyl.
"Martin zmizl ráno..., mamka kove koně v Podolí, hosti se starají o výstavbu domu a Ondra jel nakoupit krmivo." vypočítávala si v duchu všechny obyvatele statku. Usmála se. Zase má pro jednou volnost.
Provedla koníka na vodítku a pustila ho do měkké trávy ve výběhu. Vždycky raději pracovala od země v trávě než na pracáku. Pustila se do práce a nemyslela na nic jiného. Už pro ni byla zase jenom práce s koňmi.
Ve dvě hodiny odpoledne už se unaveně belhala ke stájím. Za sebou ochotně klusajícího koně.
Vysušila Hugha hrstí slámy a vydala se k zadnímu boxu, kdysi jedinému, který ji zajímal.
Po dlouhé době z okýnka vystrčil hlavu kůň. Ne, krásná, ryzavá hlava. Ale uhlovitě černá a nepoddajná. Hleděla do černočerné tmy očí zvláštnímu stvoření, u kterého by nikdy neřekla, že je to kůň.
Vykulila oči. Tohle nemohl být kůň. Vypadal spíš jako bájná, mystická bytost připomínají zčernalého jednorožce bez kouzlaschopného rohu.
Mírně se k němu natáhla.
Necítila strach, i když věděla, že ne každý kůň k ní bude přívětivý.
"Ahoj, Černej krasavče." poškrabkala to nádherné zvíře po čele. Váhavě otevřela vrata od stání. Přešlapovalo tam tělo podobné atletovi. Nádherné, svalnaté s zářící černou srstí bez jediného odznáčku. Od slunce se na barvě tvořily odlesky.

"Krásnej co?" zašeptal hlas za ní.
Agnes s sebou málem praštila. Prudce se otočila a vrazila do stejně atletické postavy Ondry.
"Kurnik, neděs." zasyčela a vyplázla na něj jazyk. Mírně se ušklíbl. Protáhl se kolem ní a přistoupil ke koni. Majetnicky ho poplácal po plecích.
"Je nádherný." přikývla Agnes.
"Jo, to je. Dalo mi dřinu ho dostat. Poprvé jsem ho uviděl na závodech, takový běh se prostě nedá naučit. Je jako...to musíš vidět, ani popsat se to nedá. Naši mají pár koní, ale závoďáka si nemohli dovolit. Začal jsem pracovat a nakonec ho dostal. Prostě láska na první pohled." usmál se Ondra zářivě.
Agnes viděla podivný odlesk i v jeho očích. Tak zaujatého koněm si ho nedovedla představit. Ne, že by nedával miláčkům od jejich statku tu nejlepší péči, ale nikdy se na ně nedíval takhle. Tak oddaně, láskyplně, hrdě a zároveň i nějak ješitně.
"Někdy mi ho musíš předvést při práci. Ale já už letim, proběhla jsem Hugha a dal mi zabrat." usmála se na něj dívka a otočila se. V hlavě jí hučelo. Nemohla se na nic soustředit. Ve vzpomínkách měla tvář líbajícího Ondry, toho co jí včera večer ještě utěšoval a pak tohohle kluka co se téměř nábožně kouká na zvíře a toho co jí odmítl. Zamračila se a zakroutila hlavou. Potřebuje se z toho dostat. Co nejrychleji. Chtěla se vydat k seníku, ale nakonec se zarazila. S vražednými myšlenkami na Hooda, který ji znemožnil to místo nyní považovat za svoji svatyni se vydala poníženě ke krávám.