Tereza 14

Anotace: Další díl, moc děkuju za komentáře - potěší :) Už se pomaloučku blížíme ke konci...

Byla jsem domluvená s Jakubem že mě ráno vyzvedne. Měla jsem strach tam jít. Nejradši bych si to všechno najednou rozmyslela a jela s tátou třeba na druhou stranu zeměkoule, ale nedala jsem na sobě nic znát. Ani jsem se nešla ráno dolů nasnídat, ale jako vždycky jsem šla "tajně" zadem čekat na Jakuba. Doprovázel mě Renji, který na mě zvláštně koukal. Nečekala jsem dlouho a jeho auto se objevilo v zatáčce. Neohrabaně jsem si nastoupila a oči zabořila do země. Kuba mě pohladil a dal mi pusu na čelo.
"Neboj to bude dobrý, musíme to zvládnout, než se to dořeší" chlácholil mě.
"Neboj jsem úplně v klidu, ale ty si dávej bacha aby si ostatní nemysleli, že seš na kluky" rýpla jsem si do něj. Objevil se mu na tváři úsměv od ucha k uchu.
"Tak ať" pošeptal a sklonil se ke mě a naše rty se přibližovaly, srdce mi bušilo o stošest. Nevydržela jsem to a vrhla jsem se mu kolem krku, objala ho a začala jemně líbat. Oplácel mi to, byly to tak něžné polibky až mi vehnaly slzy do očí. Pomalu jsem se odtáhla a zadívala se do těch studánek.
"Jakube já to nezvládnu..." začala jsem panikařit.
"No tak Terezko, nemusíme tam jít, ale když to budeš oddalovat bude to pro tebe ještě těžší" objal mě a celou dobu držel v náručí.
"Máš pravdu, nechci být srab" a začala jsem si utírat slzy z tváře "musím do toho jít."
Pomalu jsme se rozjeli ke škole. Cestou se mi všechno honilo v hlavě. Policejní výslech byl na mě taky dost náročný, alespoň jsem ho měla za sebou. Hlavně mě zajímalo co tu dělal Milan.. určitě ví že mě našli... a určitě tu musí být ještě něco proč tu je.... ale jakto že ho stále nechytili? Sakra tak hrozně ráda bych věděla jestli se tu někde potuluje...... Když jsme dojeli před školu, vylezli jsme z auta jak kdyby nám patřila celá škola. Najednou jsem přestala být z ničeho nic Terezou. Konec Terezko, sbohem, cítila si bolest a strach, ale teď se všechno změní, Patrik ti pomůže to zvládnout. Sedli jsme si s Kubou na zábradlí před školu jako dva největší frajeři. Vytáhl jsem cigaretu a měl stále nepřítomný výraz v obličeji. Kuba se na mě zaraženě podíval, když jsem ji podpálil. Viděl, že nejsem v pořádku. Kdo by taky byl v mé situaci.
"Paťo prosím nekuř, víš že si teďka nebyl moc ready..." když jsem se na něj podíval a viděl jak se na mě dívá, tak jsem tu cigaretu zahodil. Myslel to se mnou dobře, i když jsem byl uvnitř sebe sebevíc zmatený, jedno jsem věděl jistě, a to že Kubovi můžu věřit. Hlavně když byl blízko mě tak jsem se přestával bát. Bohužel jsem musel nastoupit do třídy za Markétou. Výmluva, že je Tereza v nemocnici v Praze všichni zbaštili a já jako její dvojče mám nastoupit místo ní a chvíli si tu pobýt. Nevadilo mi to, dokonce ani Markétina přítomnost. Celkem jsem se těšil jak na mě bude zírat. Doktor mi sice řekl, že po mým zážitku se mám hodně krotit se vším, ale já nedokážu takle žít, moc mě baví sport a boxu jsem se vzdát nechtěl. Doktor mi nakázal nepřetěžovat organismus, takže mi vlastně box zakázal. Díky Milanovi jsem přišel o to co mě v životě tak bavilo. Nehodlal jsem s tím přestat, první trénink jsem si domluvil s Kubou na středu, ale s tím, že tam budu jenom na rozcvičku a nebudu se přemáhat. Slíbila jsem mu to, ale hlavně to dělám kvůli sobě. Můžu být rád, že nemám trvalé následky, myslím fyzické samozdřejmě, ty psychický tu ještě chvíli pobudou se mnou. Docela mě udivilo když mi večer táta řekl, že o tom ví jen policie a učitelky mě budou brát za Patrika Novotného - tím líp. Naštěstí by mě těžko takle někdo poznal a nikdo jiný kromě Jakuba a Hor do toho neviděli. Procházely kolem nás davy lidí se znuděnými výrazy a vyloženě se těšili do nového školního týdne.
Byl jsem napjatý. Sledoval jsem Kubu a nejradši bych ho chytl za ruku jako malé dítě a nechal se odvést do třídy.
"Ahoj kluci!" vyděsila nás zezadu Hor.
"Fuj to sem se lekl" zahlásil jsem když ze mě opadl šok a Hor se jen smála.
"No nic bude zvonit, měli bychom jít" řekl Kuba, a tak jsme se vydali do školy.
"Doprovodím tě do třídy abys věděl kam teď budeš chodit"
"Dík" mrkl jsem na Kubu. Když mě doprovodil do třídy a já se rozhlížel po lidech, o které jsem neměl nikdy zájem ani jako Tereza, zrovna zazvonilo.
"Takže držím palce a po škole tě počkám, zatím čus" a já natáhl ruku abych si s ním mohl plácnout na pozdrav, usmál se a plácl si se mnou, i když na něm bylo vidět, že by mi dal nejraději pusu. Pak už jsem jen vešel do třídy a Markétě málem spadla brada až na zem. To už se za mnou zavíraly dveře a v nich stála naše třídní učitelka.
"Ty musíš být Patrik Novotný? Bratr od Terezky?"
"Ano" vyloudil jsem ze sebe.
"Můžeš si sednout místo ní, seděla tamhle vzadu. Jak je jí?" zeptala se a já neměl chuť jí nic říct.
"Už je jí dobře" řekl jsem skoro šepotem a zároveň se otočil abych si šel sednout do té prokleté lavice za Markétu, která po mě házela nehezký pohledy. V hodinách jsem udělal velký kulový, ale aspoň jsem se zabavil psaním nových sešitů a pozorováním Markéty, která ze mě byla trochu nervózní. O přestávce když většina lidí vypadla ze třídy se ke mě otočila. Chvíli si mě prohlížela a pak už to asi nemohla vydržet..
"Si pěknej hajzlík a ještě se odporoučíš místo té své povedené sestřičky k nám. Hele nic z toho co se jí stalo bych jí nepřála, i když ji nemusím, ale to že si tady ty... po tom všem..." hodila na mě nenávistný pohled a raději se otočila. Už jsem to neřešil. Začal jsem se těšit jak vypadnu ze školy a půjdem se s Kubou někam provětrat. Jenže ta posraná škola se táhla a všichni se chtěli seznamovat. Možná jsem nemusel být tak arogantní nebo projevovat takový nezájem, ale nemohl jsem si pomoct, tak mě všichni nechali být a přičítali to tomu co se děje u nás doma. Protože tohle město je menší než malý a nic se tu samozdřejmě neutají. Už jenom proto jsem o velké přestávce vypadl za děckama na dvůr, těšil jsem se na Jakuba, na Hor a na ostatní. První kdo se ozval byl Řízek.
"No nekecej! On je fakt tady! Zdarec chlapé!" a s napřaženou rukou jsme si plácli.
"Tak co Terka jak jí je? a co ty tady??" přidal se Ivoš a já jim musel "něco" říct chtě - nechtě.
"Čau kluci, už je to v pohodě, Terka je mimo nebezpečí, ale dokud ho nechytnou, tak se tu neukáže. Já tu vlastně budu s něčím pomáhat otci a slíbil jsem mu že když pojede za Terkou tak se tu o to postarám. V podstatě.. Co bych pro svoji sestřičku a tátu neudělal?" a natáhl jsem si gatě, který mi padali skoro pod zadek.
"Paráda! Takže bude párty!!" začal skotačit jak malý dítě a já se usmál nad tou ironií.
Příjemně foukal vítr. Začínal být pořádný podzim a město se topilo v barvách. Sedl jsem si bokem a díval jsem se kolem sebe. Přemýšlel jsem se nad tím, jak tohle všechno dopadne.
"Baf!" jemně mě pohladila záda Hor.
"Straníš se nám Páťo" a sedla si přede mě a dělala na mě psí oči. Byla takle roztomilá a já se alespoň pousmál, což ji zdřejmě potěšilo.
"Já vím Hor, asi potřebuju víc času, dnešek je na mě příliš" svěsil jsem hlavu.
"Dáme ti času tolik, kolik budeš chtít..." nahla se ke mě a zašeptala "...Terezko..." v tu ránu jako by tu nebylo něco v pořádku, ale nechápal jsem o co jde. Raději jsem vstal a rychlejším krokem opouštěl partu i s Jakubem. Když si všiml, že jdu pryč, rozběhl se za mnou.
"Počkej Paťo!" volal na mě z dálky a já zastavil a počkal na něj.
"Jsi z toho dneska asi mimo co? Hele jestli chceš tak se na to dneska klidně vykašlem, vezmeme káru a pojedem se někam projet.. Co ty na to?" čekal až odpovím, ale já vůbec nevěděl co chci.
"Je mi to jedno, vydržím tu, stejně zbývají jenom dvě hodiny, to už tady nějak přežiju a pak pojedem kam budeš chtít" usmál jsem se na něj a nechal se doprovodit do třídy. Sám jsem se divil, že jsme jak dva puberťáci a celou cestu dělali skopičiny. S Jakubem je všechno tak fajn... Miluju ho.
Čekal na mě před školou a seděl na zábradlí jako obvykle. Když mě uviděl usmál se a já mu úsměv opětoval.
"Tak co vyrazíme?" vypadal natěšeně.
"Jasný a hned" vyhrkl jsem zrovna když nás míjela Markéta a oba si nás dost ošklivě změřila. Ignorovali jsme ji a vyrazili na náš malý výlet a cestou se nezapoměli stavit pro Renjiho. Zastavil na známém místě, kde už jsme byli jednou spolu. Nádherný výhled do okolí, sedli jsme si do trávy a nechali to malé štěně aby běhalo mezi náma.
"Chtěl jsem se tě zeptat jak se cítíš? Vypadáš z toho všeho tak ustaraně a vyplašeně" pohladil mě po zádech a přitáhl k sobě. Moje tělo zalilo teplo, najednou jsem se cítil naprosto úžasně a vzpoměl jsem si na mámu. Z toho všeho mi začaly téct slzy, cítil jsem se jako malej kluk.
"Máma ... mi strašně moc chybí.. pamatuju si jak mě vždycky lechtala na nohách, až to přestalo lechtat.. byla na mě tak moc milá a hodná.. nedávno jsem ji viděl ve snu.. zachránila mě když jsem se topil.. jako by tam fakt byla a pomohla mi se vzchopit a žít.." po těchto slovech jsem vypustil a hrozně moc brečel. Jakub mě objímal a mlčel. Byl jsem za to rád, protože jakákoliv slova by v té chvíli byla zbytečná. Když jsem se uklidnil tak mě vzal domů. Celou cestu až domů jsem objímal Renjiho. Nechápu jak to mohlo Ivanu napadnout, Renji. Byl jsem jí v tu chvíli vděčnej, jako by jsme už konečně měli zakopat válečnou sekyru.
"Děkuju" natáhl jsem se ke Kubovi, ale on byl rychlejší a políbil mě. Z jeho polibků mi běhal mráz po zádech.
"Už musím jít" vysmekl jsme se z jeho objetí a utíkal s Renjim zadem domů. Vyskákal jsem schody do mého pokoje, lehl jsem si do postele a zíral do stropu. Byl jsem mimo.
"Večeřé!" zvolal táta. Měl jsem hlad, takže mě tohle slovo zalarmovalo. Seběhl jsem po schodech dolů a sedl si ke stolu. Táta s Ivanou se na mě zvláštně dívali.
"Jsi v pořádku?" zeptal se a zkoumavě si mě prohlížel.
"Jasně proč?" nechápal jsem na co naráží.
"Nechceš si to doma sundat? Tady jsi v bezpečí Terko..." bylo slyšet jak se mu pomalu ztišuje hlas.
"Stále nechápu na co narážíš tati... Proč jste všichni dneska tak divní? Celej den se na mě všichni dívají jak kdybych byl nějakej duch" sedl jsem si ke stolu, s tím že to nebudu dál řešit a naložil si tátovy skvělý makaróny. Ani jsem si nevšiml tátova a Ivaniny nechápavého, možná trošku vyděšeného pohledu. Večeře proběhla klidně, možná až moc klidně - nikdo nic neříkal.
"Půjdu s Renjim ven" oznámil jsem suše když jsem dojedl a chystal jsem se vyrazit.
"Půjdeš sama?" zeptal se táta.
"Jo, co pak sem malý děcko?" nechápavě jsem se na něj podíval, ale táta mlčel, Neřešil jsem to, vzal vodítko, psa a šel si opět zadem pročistit hlavu ven. Co to s nima je? Celej den se chovají divně. Kdyby tady byl alespoň Jakub... Mohl bych si s ním pokecat a přijít na jiný myšlenky. Dlouho jsem se procházel něž jsem dorazil domů kde jsem se zabořil do peřin a usnul.
Druhý den ráno jsem na snídani došel, táta s Ivanou už vypadali normálně. Šel jsem na naše místo trochu dřív a když Jakub nejel tak jsem si řekl že mu půjdu naproti a třeba ho chytnu před mostem aby si nemusel zajíždět. Jdu si zapadlýma uličkama když za sebou uslyším odkašlání. Otočil jsem se, byl za mnou nějakej divně vypadající chlápek s kloboukem. Nevšímal jsem si ho a šel dál. Když si odkašlal podruhé mnohem blíž, zarazil jsem se. Znovu jsem se otočil a zadíval jsem se na něj. Zastavil se a pomalu si sundal kloubouk a brýle.
"Ahoj Patriku..... nebo mám říct Terezko?" stál tam Milan a usmíval se na mě "dlouho jsme se neviděli" a rychlejším krokem směřoval ke mě. Málem se mi zastavilo srdce. Najednou mi adrenalin vystoupl až k nebi a já neváhal ani vteřinu. Rozběhl jsem se přímo proti němu a první dobře mířená rána šla přímo tomu parchantovi do ksichtu...