Překroč svůj stín - 6.část

Anotace: Najdu tě?...

Domů se Avinash dostal až pozdě v noci. Jejich dům byl ztemnělý, máma už určitě spala. Nevadí, omluví se jí tedy až ráno. Tiše otevřel dveře a opatrně našlapoval po schodech, vedoucích do jeho pokoje. Zavřel za sebou a usedl na postel. Stále na tu dívku musel myslet, byla tak zvláštní, jako by sem zabloudila z jiného světa, jiné doby, ty její šaty, účes…a taky ty nádherné oči, v nichž se sice odrážel smutek, ale jako by v nich zahlédl i jiskřivý výraz rebela. Každá sebemenší myšlenka na ni mu způsobovala sladce příjemné mrazení v podbřišku. Měl už sice za sebou spoustu milostných dobrodružství, víceméně na pár nocí, v lepším případě i týdnů. Ale nikdy necítil to, co dnes. Obrovskou touhu chránit ji, ukrýt ve své náruči, hladit a líbat tak dlouho a něžně, jak by to jen dokázal, aby už nemusela nikdy plakat a stále se jen smála. Sáhl mimoděk do kapsy své košile a vytáhl její sponku. Všiml si, že mezi zoubky uvízl jeden tmavý dlouhý vlas, položil si ho na dlaň a pak jej s úsměvem sfoukl. Rozhodl se, že o všem řekne Vikimu, a s jeho pomocí se ji pokusí najít. Neměl vůbec tušení, kam ji ten podivný muž odvezl. Měl pocit, jako by chtěl hledat kapku vody na dně vyschlé studny.
Ale neměl v úmyslu to vzdát. Musí ji najít, ať jej to stojí cokoliv!
Po chvilce se otočil a očima zabloudil ke své kytaře. Možná díky předešlým událostem se mu v hlavě zrodil nápad…vzal ji do rukou a začal tiše vybrnkávat a pobroukávat melodii, která mu zněla v myšlenkách, pokusí se ji zítra hodit na papír, ještě zbývá nějaký název, pak text a… najednou se s lehkým vrznutím otevřely dveře.
Byla to jeho máma…

Odložil kytaru, roztržitě se poškrábal na hlavě a provinile se na ni usmál. Přišla až k němu a posadila se na postel vedle něj. Chvíli oba mlčeli, vypadala už mnohem klidnější, než když od ní večer odcházel s tátovým kufrem. Zkoumavě jej pozorovala a pak řekla tichým hlasem.
„Co se dnes stalo, stalo se. Jsem ochotná ti vše odpustit, ale pod jednou podmínkou, že už se nic podobného nebude opakovat, rozuměl jsi?
Tvůj otec je pryč, musíme se s tím smířit, nemá cenu plivat kolem sebe oheň.
Má láska dnes zemřela zároveň s mou minulostí, ale mám tebe, svého syna, který mi sice může pomoci zapomenout, ale také musí myslet na sebe, svou budoucnost, a nešlapat si po štěstí. Mahesh mi vše řekl, jsem mu moc vděčná, a ty bys měl být taky. Lidí, jako on, není mnoho, musíme si jich vážit. A teď už nechej toho brnkání, svlékni si ty mokré šaty, nebo nastydneš, a jdi spát, ať tě zítra v dílně krejčovský mistr nemusí budit…“ Pokrčil rameny a usmál se na ni.
„Mám tě rád, mami…“ řekl tiše a objal ji, pak sáhl do kapsy a vytáhl řetízek se safírovým srdíčkem, zdobeným drobnou kresbou mandaly.
„Omlouvám se, ale v tom návalu zlosti jsem mu jej nestihl vrátit…“
„Tak si ho nechej, já už ho nechci…“ řekla a slabě se usmála, pak mu dlaní lehce uhladila jeho rozčepýřené vlhké vlasy a nechala jej o samotě.

Druhého dne odpoledne již s Vikramem pečlivě studovali mapu města Bombaje. Ústavy podobného typu se nacházely na pěti místech. Naplánovali si, že je budou spolu postupně všechny objíždět, každý den jeden.
Zprvu to vypadalo beznadějně, ale třetí den se jim podařilo zjistit, že pouze pro osiřelé dívky byl jen jediný, a sice ve Veer Mahalu. Muž, který jim to sdělil, se na ně ale zadíval s určitými rozpaky, možná i obavou.

K večeru se konečně ocitli před obrovským starým domem, obehnaným vysokým plotem, obrostlým hustými keři. Zdi byly našedlé a na mnoha místech oprýskané a některé stromy v zahradě vůbec neměly listy. Vůz nechali raději opodál a když došli až k domu, najednou Vikram ukázal před sebe a udiveně zvolal.
„Podívej se, tamhle…“
V prvním patře v jednom z otevřených oken, zabezpečených silnou mříží, visela na ramínku Avinashova bunda. Ten když ji uviděl, celý se rozzářil, že konečně Shanti našel, ne tak jeho kamarád Viki, který starostlivě zabručel.
„To jsem zvědavý, Romeo, co teď míníš dělat. Jak se za ní chceš dostat? Vypadá to tady dost divně, skoro jako ve vězení, až mně z toho mrazí! Připomíná mi to nějaký divný jiný svět.“
Avinash nic neodpověděl, jen pokývl rameny a očima změřil vysoký plot, pak se na něj zavěsil ve snaze jej přelézt. Po chvilce již seskočil na zem na druhé straně a opatrně se rozhlížel kolem sebe. Sotva udělal pár kroků, najednou se zdálky ozval něčí ostrý hlas.
„Co tady děláš? Tohle je dívčí ústav, neumíš číst? Ať jsi okamžitě odtud pryč!“ vzápětí se k nim přiblížil robustní strážný v béžové uniformě a s baterkou v ruce.
„Já…ehm…hledám jen svého psa, kousek odtud se podhrabal pod plotem a zmizel někde u vás v zahradě, mohu se po něm podívat?“ zeptal se Avinash.
Vikram na něj tiše syknul.
„Co to povídáš? Od kdy máme psa?“
„Buď zticha, něco jsem si musel rychle vymyslet, nech to na mně…a počkej v autě.“ zamumlal Avinash a otočil se na strážného.
„Dobrá, máš na to ale jen čtvrt hodiny, pak ať tě tady už nevidím!“ zavrčel strážný a poté se obrátil k odchodu.
Avinash ani chvíli neváhal a za okamžik už zmizel ve zšeřelé zahradě…