Dvojí život (10. díl)

Anotace: Uvidí se Sandra ještě s Filipem? || Díky za komentáře i tipy.

Od odjezdu domů už uběhl skoro celý měsíc, měla jsem za sebou všech pět zkoušek, ale Filip neposlal ani jednu jedinou zprávu, ve městě jsem ho také ani jednou nepotkala. Dělal mrtvého brouka. A já jsem se mu vnucovat nechtěla.
Do začátku semestru zbývalo ještě patnáct dní, doma už mě to nebavilo, všechny knížky jsem už měla minimálně dvakrát přečtené, s holkami jsem se vídala každý den, a tak mě jednou napadlo, že bych se mohla podívat na Xchat, kde jsem už přes rok nebyla. Vlezla jsem do místnosti Plzeň, projela jsem seznam uživatelů, kteří jsou v místnosti, ale nikoho jsem tam neznala. Zrovna jsem se chystala zmáčknout tlačítko ‚Odejít‘, když do místnosti vešel mně tolik známý nick. Píchlo mě u srdce a vyčkávala jsem, co se bude dít. Všimne si mě? Najednou se mi otevřelo šeptací okno a já jsem zírala na čtyři písmenka.
Lipfi: Ahoj.
Dobře, tak budeme hrát jeho hru. Odpovím obratem:
Starfish: Čau.
Čekám minutu, dvě... už mám pomalu pocit, že od počítače odešel, když se objeví další zpráva.
Lipfi: Konečně tě napadlo sem přijít. Psal jsem ti asi milion zpráv, ale pokaždý mi přišlo, že zpráva nebyla doručena. Tys ztratila telefon?
Starfish: Ne, telefon mám zapnutej 24 hodin denně. A žádná zpráva od tebe mi nepřišla.
Lipfi: Ne?! To je divný. Doufám, že mám správný číslo, jinak jsem psal všechny smsky zbytečně!
Trošku mu napovím:
Starfish: Poslední trojčíslí je 152. ;)
Lipfi: Fakt?! No, tak to jsem teda pěknej vůl. Když jsem si ukládal tvoje číslo, tak jsem se asi přemáčknul a mám uloženo 151. :D No, tak nevadí. Hlavně, že tě napadlo sem přijít. Chodim sem na tebe čekat už dva týdny.
Prokecáme společně přes dvě hodiny. Dozvím se, že už má taky všechny zkoušky hotové a že ještě neviděl film Avatar.
Lipfi: Nechceš na něj zajít se mnou?
Starfish: Já už jsem to viděla...
Lipfi: Aha, to je škoda, zrovna takovou společnost bych si nechal líbit. :(
Starfish: ... ale klidně se na ten film půjdu podívat znovu. ;)
Lipfi: Tak fajn! :) Zvu tě! Zítra v 17:45 před Plazou. Výmluvy neberu! Zatím ahoj!
A pak se rychle odhlásí z místnosti a já tam zase zůstanu sama mezi neznámými nicky.

***

Přesně v 17:45 vystoupím u Plazy z tramvaje, Filip už nervózně přešlapuje u vchodu a kouří cigaretu. Když mě spatří, usměje se, vykročí mi vstříc a lípne mi lehkou motýlí pusu na tvář: „Ahoj, hvězdičko!“
Nervózně přešlápnu z nohy na nohu a plaše se usměji: „Ahoj, Filipe.“ Proboha! Proč jsem z něj tak nervózní?! Z kapsy bundy vytáhnu krabičku cigaret a jednu si zapálím. Filip asi vytuší, že z mojí strany se nějaké delší konverzace nedočká, a tak ji začne obstarávat sám. Vypráví mi, jak na mě chodil posledních čtrnáct dní čekat na Xchat, kde všude mě sháněl, s kým vším mluvil, a já se musím smát. Je to tak roztomilé!
Vydáme se do horního patra nákupního centra, abychom mohli koupit lístky na film. Před vstupem do kina si koupíme velký popcorn, obdržíme speciální brýle na 3D projekci a užíváme si dvě a půl hodiny v měkkých sedačkách sálu Cinema City. Jelikož jsem film už jednou viděla, zabývám se spíš pozorováním Filipa a jeho reakcí, vypadá to, že se mu film opravdu líbí. Jake v těle Avatára konečně otevře oči a je konec.
„Nooo, musím říct, že jsem se bál, aby to nebyla kravina. Ale film byl super!“ odvětí Filip, když se po plátně rozeběhnou závěrečné titulky.
„Přesně to jsem říkala, když jsem Avatar viděla poprvé.“ mrknu na něj a posbírám si svoje věci.
Zabráni do hovoru o filmu vyjdeme z kina, sjedeme eskalátorem dolů a vyjdeme před hlavní vchod. Venku je pěkná zima, zapálíme si cigaretu a zapředeme rozhovor na téma ‚Škola‘. Dozvím se, že Filip šel po elektrotechnické průmyslovce studovat aplikovanou elektrotechniku a že letos by měl končit bakalářské studium. A navíc studuje tady v Plzni, protože se mu nechtělo nikam dojíždět.
„Tak se měj! A třeba zase někdy...“ loučím se s ním a chci se vydat na tramvaj, ale chytne mě za ruku, podívá se na mě těma svýma psíma očima a zeptá se mě: „Nechceš se mnou ještě zajít někam na jídlo? Vždyť je teprve devět a určitě jsi neměla nic k večeři.“
„Vždyť jsme měli kýbl popcornu!“ zasměji se.
„No, tak to promiň, ale zobla sis tak třikrát! Nedělej Zagorku, zajdem do Mekáče.“
A tak se vydáme společně pěšky do McDonald’s na Americké. Já si objednám McChicken menu, Filip si dá Big Mac menu, usadíme se ke stolu a prokecáme společně další hodinu. Jelikož je už celkem pozdě, Filip se nabídne, že mě doprovodí domů. Jsem mu velmi vděčná a musím říct, že tu noc usínám s úsměvem na tváři.

***

S Filipem se vídám pravidelně a musím říct, že jsem konečně zase šťastná. Chodíme na bruslení, chodí mě podporovat na tréninky streetu a hip-hopu, kde jsou z něj paf holky z našeho týmu, o víkendu jsme společně strávili na Špičáku den na prknech. Všechno se zdá ideální. Snad až moc.
Zkouškové období už je tatam a nám zase začala škola. Ve škole jsem až do večera, s Filipem jsem se domluvila, že mě vyzvedne v sedm večer na Chodském náměstí. Zajdeme si společně na pizzu a pak mě odveze domů. Ještě chvíli si před barákem v autě povídáme, občas se políbíme a pak na mě Filip začne toužebně sahat. Slyším jeho zrychlený dech a vybavím si to monstrum, které se mě dotýkalo před pár měsíci.
„Nech mě být! Nech mě být!“ začnu křičet jako smyslů zbavená a sápu se ven z auta. Zabouchnu za sebou dveře a vyrazím do tmy. Slyším jen Filipův hlas, jak za mnou volá: „Sandro, vrať se! Neblázni!“