Překroč svůj stín - 14.část

Anotace: Útěk ze tmy...

Téhož odpoledne Vikram nepozorovaně vklouzl do obrovského vestibulu hotelu Savoy. Jakmile se mu zdálo vše v pořádku, zamával na Aviho, a po chvilce se oba nenápadně zamíchali mezi hotelové hosty. Náhle na recepci Avinash zahlédl Joshe a museli se na okamžik ukrýt ve výklenku vedle výtahů, přesto ho nespustili z očí. Všimli si, že zamířil k postrannímu schodišti. I když se dost často pátravě ohlížel, podařilo se jim tajně jej sledovat až do třetího patra, které bylo určeno víceméně pro personál. Došel dlouhou jen slabě osvětlenou chodbou až k zadním dveřím, prudce je otevřel a hlučně je zase za sebou zabouchl.
Připlížili se podél zdi až k nim a snažili se zaslechnout, co se uvnitř děje. Když Avinash slyšel rozhovor za nimi, měl jej Viki co držet, aby rozlíceně nevtrhl dovnitř, a snažil se jej trochu usměrnit.

„Uklidni se, musíme být velmi opatrní, mysli na její bezpečí! Mohl by jí třeba ublížit, nevíme, co je to vlastně zač. Ukryjeme se vedle v úklidové místnosti a počkáme, až odejde. Pak uvidíme, co se dá dělat dál.“
Po čtvrthodině se konečně dveře otevřely, ten podivný bledý muž ve starobylých šatech vyšel ven a zase je za sebou zamknul, což bylo nepříjemné.
Ve chvíli, kdy míjel místo, na němž se ukrývali, se na okamžik zastavil. Oba mladíci ustrnuli a snažili se nedýchat, aby ven nepronikl ani sebemenší zvuk. Naštěstí ale za chvilku pokračoval v chůzi a jeho kroky se pomalu vzdalovaly.
Otřeli si studený pot z čela, a jakmile si byli jistí, že už je pryč, tiše vyklouzli ven z úkrytu a přistoupili ke dveřím.
Najednou se zevnitř ozval zvuk tříštícího se skla. Pohlédli na sebe a pokusili se společnými silami dveře vyrazit. Nakonec se jim to podařilo, a právě včas, protože Shanti stála u stolu, v jedné ruce držela veliký střep a mířila jím ke svému druhému zápěstí...
Avinash k ní přiskočil, vytrhl jí ho z ruky a odhodil na zem, díky jeho rychlému zásahu si způsobila jen menší škrábnutí. Úžasem se nemohla ani pohnout a překvapeně na něj zírala. Najednou jako by její napětí povolilo a zapotácela se. Včas ji zachytil, objal jak nejpevněji to dokázal a zašeptal jí do vlasů.
„Jsem u tebe, lásko…teď už se nemusíš ničeho bát!“
Pak svůj stisk povolil, vzal její hlavu do svých dlaní a zadíval se na ni. Pod jejíma krásnýma medovýma očima viděl temně modré kruhy a po snědých tvářích jí začaly stékat nekonečné proudy slz.
„Proč jsi to chtěla udělat? Odpověz mi!“ zeptal se jí naléhavě a také vyčítavě.
Usedavě se rozplakala, tak, že měla problém se nadechnout a křečovitě svírala lem jeho bundy. Přesunul své dlaně na její útlá ramena, slabě je stiskl, malinko ji od sebe oddálil a řekl pomalu, ale velmi důrazně.
„Ššš, uklidni se, chci...vědět… proč!“ Zadívala se na něj přes závoj slz a zašeptala mezi vzlyky.
„Protože…protože už nemůžu dál! Chtěla jsem od všeho utéci, před svým hrozným břemenem, o němž vůbec nic nevíš, a které nemohu unést…“
„Každého břemene se dá zbavit, kvůli tomu přece nemůžeš utíkat ze života!“
„Ale můj život je prázdný, jako vyschlý džbán, tak jako celý svět kolem mne. Nemám matku, otce, vůbec nikoho a ani pro co žít!“
Otřel jí jemně slzy z tváří, něžně políbil na čelo a zašeptal.
„Co to povídáš, jsem tady přece já, miluji tě a chci tě chránit, musíš to pochopit! Tak mi to konečně dovol! Tvé myšlenky jsou jako vězeň, kterému se navzdory tvému osudu podařilo zbavit se okovů, a teď právě nastal čas, abys od nich osvobodila i své ruce, nohy a srdce. Zemřít je tak snadné, ale bojovat se životem mnohem těžší…musíš jen překročit svůj stín, a já ti v tom pomůžu!“

Opět ji k sobě pevně přivinul, pokryl její vlasy, tváře a rty snad stovkami polibků a snažil se nevnímat, jak se celá chvěje. Bezmocně pohlédl na Vikiho, který nervózně postával u dveří.
„Tak pojďte už, čas je náš velký nepřítel, každou chvíli by se třeba mohl někdo objevit. Našel jsem únikový východ, jímž se dostaneme až ven. A to nejlepší jsem pro vás nachystal nakonec, prozradím vám to, ale až v autě…“ usmál se a pokynul jim, aby šli rychle za ním.
Avinash vzal Shanti do náruče, a za chvilku se jako nějakým zázrakem přece jen ocitli v autě. Nemohl uvěřit, že vše proběhlo tak hladce, raději si ani nepřipouštěl, že by jejich útěk taky nemusel vyjít.
Shanti se k němu úzkostlivě přitiskla, možná trochu pevněji, než by od tak křehké dívky čekal, a po chvilce se konečně uklidnila. Pohodlně se s ní usadil na zadním sedadle a v příštím okamžiku se vůz rozjel. Jemně ji hladil a vískal ve vlasech, a když si všimnul, kudy jedou, zeptal se Vikiho.
„Kam nás to vezeš? Tudy jsme přece předtím nejeli!“
Vikram se na ně zazubil do zpětného zrcátka a odpověděl.
„Pár desítek mil odtud v horách je malé městečko Mysore, a v něm stojí opuštěný dům po mé tetě, která zemřela před půl rokem, a táta jej zatím nestačil pronajmout. Přece se nechcete ihned vrátit do Bombaje? To by bylo velmi nerozumné! Můžeš si být jistý, když přijde na to, že Shanti zmizela, první jeho kroky budou mířit právě tam. Prostě se na čas schováte, vše ostatní nech na mně.“
Avinash nevěřil svým uším. Tohohle kamaráda mu snad seslal sám Višnu.
„Jsi poklad, víš to? Doufám, že se ti jednou budu moci za vše odvděčit…“ řekl dojatě.
Všiml si, že mu Shanti vysílením usnula v náručí, políbil ji lehoučce do vlasů a mlčky pak sledoval ubíhající krajinu…nikdo z nich ale neměl tušení, že stejnou cestou, jako oni, se tajně vydal ještě jeden vůz, který se od nich na odbočce do Mysore oddělil a pak se vrátil zpět do Ooty…