Společná pomsta 24

Anotace: Menší narušení... Či spíše narušitelka...

Oblékl se a připnul si k pasu meč a dýku. Vůbec se mu od Zoe nechtělo, ale nehodlal riskovat její bezpečí. Vyskočil na svého koně, kterého ani neosedlal a ani nenauzdil- věřil mu a doufal, že nespadne. Pomalu vyjel ze shluku stromů a kouknul se k cestě. Tušil, že ti lidé, co jedou nebudou nijak přívětiví, Pegas to dokázalo vycítit a určitě by nebyl tak rozrušený, kdyby byli hodní, ale nečekal to, co uviděl. Rychle zajel s Pegasem mezi stromy a nechal ho tam stát.
Připlížil se ke konci shluku sám a potichu. Viděl tam zlé mágy na koních. To by samo o sobě nebylo zas tak strašné, ale uprostřed vezli s sebou spoutanou dívku. Max i na tu dálku viděl, jak je krásná. Mágů bylo asi jenom pět, takže Max reálně uvažoval o tom, že by mohl dívku zachránit. Přemýšlel o tom, a asi by to, po zralé úvaze, nechal plavat, ale mágové si to namířili k nim. Max věděl, že by je nedokázal porazit v boji nablízko, a tak se rozhlížel po svém luku. Někdy si opravdu myslel, že je jeho kůň nějaký zakletý telepat nebo co, protože často vycítil, co Max potřebuje- teď mu donesl luk i šípy v tlamě. Max ho za odměnu poplácal po šíji a připravil se ke střelbě. Prvního mága trefil přímo mezi oči. Měl výhodu, že o něm nevěděli a doufal, že aspoň dva zabije, než přijdou na to, kde je. Druhého mága trefil do srdce, ale to už k němu letěla koule magie. Max se zaklením uskočil a vystřelil další šíp. Zasáhl mága jen do nohy, ale ten se lekl a spadl pod kopyta svého kolegy. Nebyl to hezký pohled, ale ve škole je učili, nenechat se tím rozhodit.
Najednou ucítil někoho vedle sebe a než stačil zareagovat, vyšlo odtamtud kouzlo na dalšího mága. Zbyl tedy už jenom jeden. Pořád držel otěže koně, na kterém jela spoutaná dívka a byl tedy oslabený o jednu ruku. Vyslal na místo, kde byl Max se Zoe kouzlo, ale oba naštěstí stihli včas uskočit. Max po něm hodil dýku a Zoe zároveň poslala kouzlo, takže si mohli být jisti, že to mág nepřežil. Koně mágů se rozplynuli na prach, jakmile jejich pán zemřel, takže tam zůstal jediný, který byl asi skutečný- ten s tou spoutanou dívkou. Dívala se kolem sebe dost vyplašeně a asi byla ráda, že se kůň nesplašil a neodcválal pryč.
Max vylezl z úkrytu a vydal se k ní. Všiml si, že si ho dívka prohlédla od hlavy až k patě, ale zlomyslného pohledu, který nasadila, když se za ním objevila Zoe si už nevšiml.
„Není ti nic?“ zeptal se jí, když jí pomáhal z koně. Cestou stihl z mága vytáhnout svou dýku, kterou jí nyní rozřízl provaz na rukou.
„Ne, jsem v pořádku, po tom, co jsi mě zachránil. Jsi jako rytíř na bílém koni.“ Odpověděla dívka vtíravě. Když to Zoe uslyšela, chtělo se jí zvracet. Maxovi ale věřila, a tak doufala, že se jí nenechá oblbnout.
„Hm, díky. To je tvůj kůň? Mohla by ses hned vrátit zpátky domů.“ Max se jí schválně nezeptal na jméno, nijak nechtěl, aby se k nim připojovala, i když byla celkem pěkná.
„Je to můj kůň, ale pochybuju, že bych teď trefila domů po tmě. Mimochodem, jmenuji se Alexandra. Ty se jmenuješ jak?“ zeptala se hláskem á la princeznička v nesnázích.
„Já jsem Max a to je Zoe.“ Představil je a natáhl k Zoe ruku. Ta přišla úplně k němu a dala mu ruku kolem pasu. Max jí dal také ruku kolem pasu a lehce jí prstama hladil po zadečku.
„Těší mě.“ Řekla Alexandra, ale na Zoe se přitom nepodívala. Nasadila nejsladší úsměv, který uměla a všimla si, že Max trochu roztál.
„Tak jestli chceš, můžeš zůstat přes noc u nás.“ Řekl Max a vůbec se nepozastavil nad tím, že jí tam původně nechtěl.
„To bych moc ráda. Moje vesnice je tamtím směrem, asi tři dny cesty.“ Ukázala směrem, kterým chtěli Max se Zoe jet.
„Tam máme namířeno taky, tak tě klidně doprovodíme.“ Nabídl Max, aniž by se zeptal Zoe na názor. Zoe se najednou cítila zneužitá, odstrčená a chtělo se jí křičet, brečet nebo aspoň kouzlem vystřelit tu fiflenu někam hodně daleko. Věděla ale, že to by neměla a tak tiše snášela, jak kluk, kterého milovala a se kterým prožívala nejkrásnější chvíle svého života, jako například před chvílí, koketuje s nějakou cizí holkou. Potichu si povzdechla a odešla směrem k jejich stanu. Smutně se podívala na dvě deky, které ležely na zemi a měla slzy na krajíčku. Představila si tu chvilku, kterou tu nedávno s Maxem prožili a pak je zvedla ze země a dala je zpátky do stanu. Měli jen dvě deky a ve stanu taky bylo místo jenom pro dva. Radši ani nepřemýšlela, kdo bude kde spát. Podívala se směrem k bojišti a všimla si, jak Max s Alexandrou jdou směrem ke stanu v rušném rozhovoru.