La France- Je T'Adore!

Anotace: dík za tipy :-)

Sbírka: Bonjour, Dita!

Kdysi dávno, no, zas tak dávno to nebylo, sotva před půl rokem, když jsem ještě chodila na gympl, patřila do mého rozvrhu i psychologie. Ať si říká kdo chce co chce, obor to zajímavý příliš nebyl, spíš o slovíčkaření, moc věcí na pochopení tam taky nebylo, přesto mě jednou věcí zaujala. Byl to význam snů od Sigmunda Freuda. Podle něj se obsah snu nedal vyložit heslovitě hledáním ve snáři či podobném nesmyslu, sen měl determinaci reality a jedna perlička mi zvlášť utkvěla v paměti.
,,Sny splňují naše přání, která by nás jinak probouzela a tedy je jejich základním úkolem umožnit spícímu nerušený spánek.‘‘
Ráno se mi však teorie milého pana Freuda pěkně vysmála. Nejenže jsem se ve svém osmihodinovém odpočinku proháněla rychlostí dalece přesahující sto třicet kilometrů v hodině po dálnici v černém Peugeotu, jako bonus byl řidičem ten špatně naložený borec, co mě včera vezl z letiště.
Samozřejmě, že jsem tomu nevěnovala žádnou velkou pozornost, byl to pouhý sen, náladu mi to však rozladilo. Oblékla jsem se do kraťasů a trička s želvou, světle hnědé, kudrnaté vlasy pod ramena si stáhla gumičkou do culíku a po návštěvě koupelny šla vzbudit Rowana.
Už nespal. Díky zataženým závěsům bylo v pokoji šero, kluk seděl u stavebnice a něco si tiše broukal.
,,Bonjour, chéri!‘‘
,,Bonjour, Dita,‘‘ oplatil mi vážně a vstal od stavebnice. Poslala jsem ho do koupelny a vytáhla mu oblečení, venku to vypadalo na další horký den.
Rowan stál na stoličce, aby dosáhl na umyvadlo a prstem namazaným zubní pastou si rejdil v puse.
,,Kde máš kartáček?‘‘
Mile se na mě obrátil. ,,Nemám.‘‘
,,Jak to, že nemáš?‘‘
Vyplivl pastu do umyvadla. ,,Paní Charouz ho vyhodila.‘‘
Spolknu otázku a do pomyslného deníčku ve své hlavě připíšu poznámku o zakoupení zubního kartáčku pro Rowana. Nechám ho se obléct a sejdu dolů, připravit snídani. Dvojčata už sedí na svých místech, rozcuchaná, zívající. Vyženu je nahoru se dát do kupy a jakkoliv jsem si myslela, že bude zapotřebí silnějšího tónu, poslechly mě bez mrknutí oka.
V ledničce a spíži je jako vykradeno. Marně si lámu hlavu, co připravit z tvrdého chleba a zbytků sýra pro pět lidí, sebe v tom nepočítaje, protože jsem neměla ve zvyku snídat, nápad ovšem přišel brzy. Tupou pilkou jsem nakrájela chléb na plátky, obalila je ve vajíčku a osmažila na pánvi. Když jsem byla v půlce, přišla dolů Madeilene a s ní oblak drahého parfému.
,,Bonjour.‘‘
Něco nehlasně zamumlala a otevřela ledničku.
,,Dělám chleby ve vajíčku,‘‘ upozornila jsem ji.
,,Nejím přepálený tuk na snídani,‘‘ odpálkovala mě, aniž by se otočila, vytáhla pomerančový džus a k tomu žitné suchary. Jakkoliv nad tím spousta lidí ohrnovala nos, tohle jídlo se mi také líbilo, i když jsem nic neřekla. A později se spokojeným úsměvem sledovala, jak si zbytek rodiny pomlaskává nad snídaní.

,,Monsieur Simon, můžu si půjčit auto?‘‘
Rozhodla jsem se totiž k návštěvě supermarketu či něčeho obdobného, stav jídla byl na kritické hranici a panu Simonovi se to nemuselo připomínat. Klíče od zelené Hondy CR-V mi předal víc než ochotně a mě to trochu zastrašilo. Dosud jsem jezdila pouze s naší malinkou Kiou, už obyčejný sedan by byl oříšek, natož obrovské SUV. Nezbylo mi než doufat, že o co víc je větší, o to jednodušeji ovladatelnější a nainstalovala jsem Rowana do dětské sedačky.
,,Jede ještě někdo?‘‘
Dvojčata se zatvářila, že by raději zůstala doma, zato Madeilene zajela na sedadlo spolujezdce dříve, než bys řekl švec.
,,Hodíš mě do města,‘‘ poručila si.
,,Naviguješ mě k supermarketu,‘‘ vybalila jsem na ni stejným tónem a jí nezbylo, než souhlasit.
Na první pokus nastartování auto zakašlalo a zdechlo. Madeilene si mě potměšile přeměřila. ,,Musíš to držet dýl.‘‘
,,Ty jsi mi nějaká chytrá,‘‘ podivila jsem se jízlivě, o to víc mi však potom sklaplo, protože měla pravdu. Odpíchla jsem nás z místa zaparkovaného a vytočila to k příjezdové cestě.
,,Mezi výběhy jeď pomalu,‘‘ přidala Madeilene.
,,Já vím,‘‘ zavrčela jsem a trochu poposedla, sedadlo bylo moc daleko. Moje spolujezdkyně stáhla okénko a někomu zamávala, komu jsem si už nestihla všimnout, neboť jsme vjeli na silnici.
,,Je mi horko,‘‘ ozval se Rowan zezadu.
,,Kudy mám jet?‘‘ obrátila jsem se na Madeilene.
,,Já ti řeknu, kde máš odbočit,‘‘ ušklíbla se a pustila klimatizaci. Studený vzduch mě praštil přímo mezi oči a roztočila se mi hlava. ,,Trochu to ztlum.‘‘
Madeilene si však nasadila sluchátka od empétrojky.
,,Madeilene!‘‘
,,Co je?‘‘
,,Ztlum to!‘‘
Nakvašeně mi vyhověla. ,,Myslíš si, že mi budeš rozkazovat?‘‘
,,Samozřejmě, že ne-‘‘
,,Tak to nedělej!‘‘ vyletěla prudce, až jsem se lekla a trhla volantem. S lehkým mrazením v zátylku jsem srovnala Hondu do původního směru. ,,Proč po mě ječíš?‘‘
,,Protože nejsi moje máma a ani si na ni hrát nebudeš,‘‘ doporučil mi ten čtrnáctiletý andílek a zase si nasadil sluchátka.
Nenašla jsem nic, co bych jí měla říct a když jsem zatáčela k parkovišti u Tesca (které bylo naštěstí vidět ze silnice) mrzelo mě to, neměla jsem ji nechat vyhrát. Sotva jsem zastavila, Madeilene vyskočila z auta a rázovala pryč.
,,Ve dvanáct bude oběd!‘‘ křikla jsem za ní.
Rowan se dral ze sedačky ven. ,,Kam šla Madei?‘‘
,,Za kamarádkami,‘‘ odpověděla jsem a doufala, že mám pravdu. ,,A my půjdeme nakupovat. Co by sis dal na oběd?‘‘
Nakonec jsem byla ráda, že má Simonovic auto tak velký kufr a stejně tak, když mi dvojčata přišla pomoct odnosit nákup do kuchyně. Vrátila jsem ,,potravinovou‘‘ kreditku zpátky do piksle od sušenek, stojící na kredenci a dobrou půlhodinu mi trvalo, než jsem vše uklidila na své místo.
Na oběd, tedy zeleninové palačinky s kuřecím masem přišla opět jen dvojčata, pokud nepočítám ještě Rowana.
,,Váš taťka na oběd nechodí?‘‘ zeptala jsem se nejistě, vyhlížejíc monsieur Simona na cestě.
Obě zavrtěly hlavou.
,,Tak já mu to schovám,‘‘ zajistila jsem dva talíře průhledným poklopem. ,,Chutná vám to?‘‘
Přikývly.
,,Co je Rowane? Proč nejíš?‘‘
,,Už nemůžu,‘‘ odhodil vidličku a opřel se do židle.
,,Vždyť máš už jenom kousek,‘‘ shrábla jsem mu jídlo na jednu malinkou hromadu. ,,To zvládneš, ať je z tebe velkej kluk.‘‘
,,Už nemůžu.‘‘
Jedna z nich na mě upřela velké tmavé oči. ,,Ty nebudeš jíst?‘‘
,,Až potom,‘‘ zalhala jsem, ale dvojče se jen tak nedalo. ,,Pojď jíst s námi.‘‘
,,Nejdřív musím uklidit.‘‘
,,Maminka taky jedla s námi.‘‘
Maminka. Tohle téma bude zřejmě ještě problém. Nechtěla jsem se v tom déle vrtat a proto si na talíř položila půlku omelety. Toho se ovšem chytl Rowan a vida, že jím, spráskal svůj zbytek omelety do posledního drobečku, mě to ovšem trvalo mnohem déle. Dvojčata seděla před prázdnými talíři a pozorovala mě. Začalo mi to být nepříjemné. ,,Máte nějaké plány na odpoledne?‘‘
Zase jen přikývly.
,,A my budeme dělat co?‘‘ pohlédla jsem na Rowana.
Rozzářeně mi oplatil pohled. ,,Půjdeme jezdit.‘‘