Překroč svůj stín - 18.část

Anotace: Střetnutí...

Po prvním momentu překvapení se nejdříve vzpamatoval Avinash. Prudce se zvedl z pohovky, odhodil kytaru na zem, zaťal pěsti a zlostně na Joshe Wadhwana zakřičel.
„Co tady pohledáváte? Jakým právem se odvažujete takhle vniknout do cizího domu?“
Oba muži, kteří ho doprovázeli, se výhrůžně napřímili, ale Josh je jediným gestem zadržel. Pak znovu pohlédl na Aviho a odvětil skřípavým hlasem.
„Zrovna takovým, jakým jste se vy dva dostali do zamčeného pokoje v Ooty!“
„Děláte si ze mne legraci? Chcete mi snad namluvit, že se v něm Shanti ukrývala dobrovolně?“ syknul Avinash. Josh se jen pohrdavě uchechtl, pohlédl úkosem na Shanti, která se vyděšeně krčila za Vikramem, a odpověděl.
„Do toho ti nic není, a ti, kdo vám to prozradili, neujdou svému trestu! Přišel jsem si pro ni, protože patří mně, já ji vychoval a naložím s ní podle své vlastní vůle!“
Avinash nevěřícně zakroutil hlavou, měl se co držet, a snažil se ze všech sil ovládat. Nebyl si totiž jistý, čeho všeho by tento muž mohl být schopen. Překonal příval zlosti a suše konstatoval.
„Pokud ovšem pobyt v tom vašem ústavu lze nazvat výchovou…jenže milý pane, teď máme dvacáté století, jestli jste si neráčil všimnout, žádný středověk! Nikdo dnes není ničím majetkem!“
Josh si jej změřil ledovým pohledem a zavrčel.
„Středověk? Popravdě, mně osobně těch let zpátky postačí daleko méně. Řekněme takových…dvě stě?“
„Proboha, kdo nebo co jste vlastně zač?“ řekl nenávistně Avinash.
„Hm…pokud ti to ještě ona sama neřekla, jistě moc dobře ví proč, a ode mne se to nedozvíš! Už jsem vám věnoval až příliš ze svého drahocenného času. Shanti? Jdeme!“
Zavelel přísně a vztáhl k ní svoji bílou ruku.
„Tak pozor, sahibe, teď už na ni nemáte nejmenší právo! A tady je o tom jasný důkaz!“
Zvolal náhle Vikram, přiskočil ke stolu a zamával obálkou, z níž pak vytáhl doklad o opatrovnictví.
„Myslíš, že mne zastaví nějaký směšný kus papíru?“ zasmál se Josh skřípavě a v jeho mrtvě šedivých očích se nebezpečně zablesklo.
To už oba mladíci nevydrželi, pokynuli Shanti, aby zůstala na místě, krátce na sebe pohlédli a odvážně se k němu přiblížili.

Shanti chvíli bez dechu pozorovala změť mužských těl, zápasících u dveří. Srdce jí tlouklo, jako splašené, protože nezvaní hosté byli viditelně v přesile.
V okamžiku, kdy Josh chytil Avinashe za tričko, zvedl do výšky a nadlidskou silou jej odhodil k oknu, kde se udeřil do hlavy a zůstal ležet bez hnutí, opět to pocítila. Ztěžka polkla, zavřela na chvilku oči a zhluboka se nadechla. Bylo to tady…příliv téměř omračující síly, nepříjemné trnutí v konečcích prstů a tiché naléhavé hlasy v hlavě. Zřejmě to vždy souviselo se silnými emocemi, rodícími se v jejím nitru, a spojenými s pocitem velkého strachu a nebezpečí, kterým byl pro ni bezpochyby právě Josh. Zaťala zuby a pěsti a pomalým plynulým krokem se s odvahou vydala směrem k oknu, připadalo jí, že se téměř nedotýká podlahy. Josh se zrovna sklonil k Avimu, sápajíc se lačně po jeho krku, a jí si všiml až v okamžiku, kdy jednou rukou silně sevřela jeho ledovou paži a druhou jej chytila za vlasy a nasměrovala jeho hlavu tak, aby se mu mohla dívat přímo do očí. Neměl už čas vyhnout se jejímu pohledu. Co se pak stalo, vůbec nečekala a Josh určitě také ne. Najednou se zhroutil k zemi, roztřásl se a sípavě dýchal.
Svůj pevný stisk však nepovolila, a jen nenávistně zašeptala.
„To by stačilo, nyní váš čas, strávený na tomto místě, právě skončil! Nenávidím vás, tak hluboce, že ztrácím soudnost, a vždy tomu tak bylo. Totéž k vám cítila i moje máma, jenže na rozdíl ode mne v sobě tenkrát nenašla tuhle sílu se vám bránit! Něco podivného se se mnou děje, souvisí to s mým původem, a vy to víte! Slyším hlasy, které žalují a dodávají mi odvahu postavit se vám! Nebojím se vás, a pokud jste to stále ještě nepochopil, nemáte už na mne vůbec žádné právo! Mám již svoji rodinu, která se o mne postará, a teď rychle zmizte, nebo zavolám policii!“
Odplížil se ke dveřím, jako raněné zvíře, oba muži je zprvu nevěřícně pozorovali a pak rychle utekli ven k autu.
Josh se namáhavě zvedl, a ještě než se vypotácel ze dveří, stačil zasípat.
„Jednou si tě najdu! A svému osudu stejně neutečeš, tím si buď jistá!“
Pohrdavě pohodila hlavou a sebevědomě se usmála. Nyní už z něj neměla žádný strach, i kdyby jí jakkoliv vyhrožoval.
Pak se konečně za ním zabouchly dveře, snad už opravdu naposledy.
Když zvenku zaslechla svištivý zvuk kol rozjíždějícího se vozu, úlevou vydechla a snažila se překonat nával slabosti, který na ni dolehl.
Roztřásly se jí ruce a přerývaně dýchala. Náhle se jí rozvířily mžitky před očima, podlomily se jí nohy a sesunula se na kolena na podlahu.
Nevšimla si, že Avinash se mezitím probral, utřel si hřebetem ruky pramínek krve, tekoucí mu z koutku úst, a zmateně vše pozoroval. To co viděl, jej velmi překvapilo, skoro mu až naskočila husí kůže. Chtěl ji ochránit, ale zatím zachránila ona jeho. Nemohl uvěřit, že tohle všechno bylo dílem téže křehké dívky, která se ještě včera bezmocně choulila v jeho náruči. Pochopil, že o Shanti opravdu neví úplně všechno…

Pak se oba obrátili ke stolu a společně vyděšeně vykřikli. Na zemi v tratolišti krve ležel Vikram, nehýbal se a na pravém boku se mu rozlévala obrovská rudá skvrna. Okamžitě k němu přiskočili. Při pohledu na krev ale Shanti o krok ucouvla a zmocnil se jí podivný pocit. Avinash k němu poklekl, snažil se jej opatrně nadzvednout a zoufale šeptal.
„Co je s tebou? Prober se, kamaráde! Tohle mi nesmíš udělat! Prosím! Ty ne!“
Pak se prosebně ohlédl na Shanti, která ustrašeně stála opodál.
„Pomoz mi s ním do auta! Musíme jej ihned odvézt dolů do města, potřebuje ihned lékařskou pomoc!“

O dvě hodiny později již seděli v objetí zamlkle na nemocniční chodbě. Čas plynul nesmírně pomalu, neúprosně odměřován tikotem velkých hodin, visících u stropu. Konečně se otevřely dveře operačního sálu, vyšel lékař a zamířil přímo k nim.
„Dobrý večer, to vy jste jej sem přivezli? Jsem doktor Ravi Bhatt. Váš kamarád měl namále, protože ztratil příliš mnoho krve, ale bude žít. Zranění je sice hluboké, ale čepel nože naštěstí nezasáhla žádný životně důležitý orgán. Myslím, že byste měli co nejdříve informovat policii.“
Avi rozrušeně přikývl a odpověděl.
„Samozřejmě, a děkuji vám za jeho záchranu. Jak dlouho si jej tady necháte? Byl bych moc rád, kdybych ho pak mohl mít nablízku, v Bombaji.“
„Myslím, že zhruba za týden by již měl být schopen převozu. Ještě se potom o všem domluvíme.“ Odpověděl lékař a pak se s nimi rozloučil.
Avinash přistoupil k Shanti, na kterou zřejmě jako obrovský balvan dolehla tíha posledních událostí, a opět se rozplakala. Ukryl ji konějšivě ve své náruči a zašeptal, jemně se dotýkajíc svými rty jejích vlasů.
„Pšš, neplač miláčku…už je to za námi, jsi v bezpečí a Viki snad také. Vyjde to úplně skvěle, za týden odtud odjedeme a vezmeme jej s sebou. Mysli teď jen na to, že tvůj osud ti právě dal novou šanci, už nejsi na světě úplně sama. Máš mne a teď i také svoji rodinu, a čeká tě lepší život. Tak zapomeň na své slzy a pojď, vrátíme se nyní zpátky do domu. Ale připrav se, musíš mi toho spoustu vysvětlit..“
Pohlédla na něj uslzenýma očima a mlčky přikývla…protože právě nastal čas říct mu o sobě celou tu děsivou pravdu, i když mnohá její úskalí dosud sama neznala…