Střípky snů 36

Anotace: pokračování...děkuji alespoň těm 5 čtenářkám za věrnost.

Když vstanu je deset. Schválně jsem si naplnila den prací abych se neukousala čekáním. I tak mi to připadalo jako věčnost. V pokoji jsem seděla za svým psacím stolem a dívala se jak se ručičky hodin loudají. Pohled na hodiny střídá pohled z okna. Na ulici se nic ani nepohne. V šest přijde mamka.
,,Jdeš za Romčou?" Optá se když se chystám k dochodu.
,,Jdu se projít." Vykoktám ze sebe a u srdce mě píchne. Najednou se vrátím do pokoje. Dojde mi že scházní se se Samem není dobré. Sednu si na postel a pomalu si omotávám šátek kolem krku. Opět tupě civím do protější poličky. Dokážu stím přestat? Ptám se sama sebe. Dokážu. Dokážu to kdy budu chtít. Řeknu si a rázně vstanu. Noha mě zase zabolí ale vydám se na cestu. O berlích to mám na sedmou akorát. Dneska už tam čeká. Přišel dřív. Třeba jsem mu chyběla napadne mě. Nemá sebou psa. Ještě než k němu dojdu uplně se těším na jeho tvář. Na jeho rysy v obličeji. Na to jak se svýmy uzkými rty usměje. A mě zase polije tak rozněžnělí pocit jako vždycky.
,,Ahoj." Pozdravíme se a já se hnedka zeptám.
,,Kde máš psa?" Podivým se. On se tak podivně ušklíbne. Potom si přešlápne a podrbe se na bradě.
,,Nevzal jsem ho." prohodí.
,,Jo ták." Usměju se a jakoby se dovtípím.
,,Víš myslel jsem že bychom někam mohli zajít." Pohlédne na mě neurčitým pohledem a já se dostávám do rozpaků. Trochu doufám že zpoza keře třeba pes vyběhne. Nebo to prostě obrátí v legraci. Jenže dneska se nic takového nekoná. Jestli jsme se teďka pohybovala po tenkém ledě tak teď se po něm rozbíhám. Jen čekám kdy do toho spadnu. Ať tu odpověď jakkoliv převaluji vypadne ze mě.
,,To je fajn nápad ale..." Zaseknu se. Vlastně ani nevím co chci říct. Na mysl se mi krade jediná otázka a to co asi řekl doma. Jenže na druhou stranu tohle není moje věc.
,,Ale?" Optá se a dodá sebejistý úsměv.
,,ale nic. Tak kam?" Mrknu na něj.
,,Raději bych někam na tu vaši stranu." Ukáže prstem směrem k městu. A hlas mu podivně přeskočí. Dnes jsem z něj trochu zmatená. Cítím že se něco stane.
,,Co třeba sklípek u Loudů." Navrhnu.
,,No super. Ty to tam znáš? Mám to tam strašně rád." Prohodí a vydáme se na cestu. Já přemýšlím nad slovíčkem strašně. V jeho podání je zvláštní. Pořád mluví skoro bezchybně a spisovně. Docela mi to imponuje. Po cestě si povídáme a smějeme se. Často se musím chytat za tvář když se směju. Stále to bolí.