Překroč svůj stín - 23.část

Anotace: V zajetí snů...

…Polohlasně znějící monotónní zpěv, připomínající nějakou starou modlitbu, a opět ten známý cinkot stříbrných zvonků, se Shanti neúprosně zarývaly do uší. Kráčela opět tou tmavou kamennou chodbou, osvětlovanou jen mihotavým světlem loučí, až došla ke dveřím, ukrytým ve výklenku z černé žuly.
Sanskrtem zde bylo napsáno několik nápisů. Než se dveře s lehkým vrznutím otevřely, stačila si přečíst jeden z nich…„na konci tvé cesty čeká tě nový život“…
Maličko se otřásla a vstoupila do obrovské šerem zahalené místnosti, provoněné kouřem doutnajících santalových tyčinek. Bylo zde sice šero, ale v dálce zaregistrovala něco, jako kamenný trůn a na něm
nějakou podivnou bytost, s černou tváří a celou zahalenou v temně fialovém sárí, z něhož vyčnívaly dva páry rukou. U jejích nohou ležela malá, bohatě tepaná skříňka. Shanti se s obavou na chvilku zastavila a tu k ní přistoupil nějaký starý muž, jehož tvář pokrývala spousta hrozných jizev a jedno jeho oko bylo slepé. V třesoucích se vrásčitých rukou držel kamennou misku a v ní se leskla temně rudá tekutina. Hluboce se Shanti uklonil, podal jí misku a pobídl ji, aby se napila, jen tak prý ji bude moci jeho paní přijmout. Když ji jako omámená přiblížila ke svým ústům, ucítila známý nasládlý pach krve. Udělalo se jí mdlo, miska jí vypadla z ruky a její rudý obsah se rozlil na jejích dlouhých barevných šatech…silně vykřikla a zhroutila se v mdlobách k zemi…

„Shanti, miláčku, copak se děje?“ uslyšela jako zdálky něčí známý hlas, probrala se a otřela si hřbetem ruky zpocené čelo, sotva popadajíc dech. S úlevou zjistila, že leží v posteli, sklání se nad ní Avinash a hladí ji po vlasech. Rozrušeně zamrkala a otevřela doširoka oči.
„Něco hrozného se ti asi zase zdálo, lásko…“ zašeptal a usmál se na ni. Přesto nešlo v jeho tmavě čokoládových očích přehlédnout ustaraný výraz, který se tam v posledních dnech usídlil. Ty děsivé sny přicházely stále častěji a byly čím dál tím více skutečnější.
Avinash ji starostlivě přikryl až po bradu, něžně políbil, a když opět zavřela oči, vycouval tiše směrem ke dveřím. Tam se polekaně otočil, protože na svém ramenní ucítil dotek něčí dlaně. Byla to jeho máma.
„Už zase křičela ze spaní? Darávana…ubohé děvče. Nelíbí se mi to, je den ode dne bledší a ani jí nechutná jíst. Neměli bychom zavolat lékaře?“ zeptala se ho Maria tiše. Slabě povzdechl, zavrtěl nesouhlasně hlavou a zavřel opatrně dveře pokoje.
„Na tohle žádný lékař nestačí, mami…“
Zkoumavě se na něj zadívala a pak odvětila.
„A nechtěl bys mi o ní něco říct? Vidím, že tě to velmi tíží. Možná bych ti mohla také nějak pomoci, vždyť jsem tvoje máma…“
Chvilku zaváhal a pak odpověděl.
„Jednou ti vše řeknu, promiň mi to, ale nyní nemám sílu ani odvahu. Jen bych chtěl vědět, zda-li ještě žije ten starý mnich Narájan, dědečkův přítel. Je to pro mne velmi důležité.“
Udiveně se na něj zadívala.
„Myslím že ano, můj otec o něm nedávno hovořil. Proč to chceš vědět?“
„Musíme ho se Shanti navštívit, týká se to jí samotné a také její budoucnosti. Na nic se mne zatím neptej, prosím, a nachystej nám na cestu nějaké jídlo.
Mistr Gushar mi ještě povolil pár dní volna, naše věci už mám sbalené, a zítra časně ráno odjíždíme do Kalkaty…“
Maria Naasheb jen slabě povzdechla a pohladila Avinashe po vlasech. V poslední době se velmi změnil, zřejmě díky té dívce. Naučil se sice smyslu pro zodpovědnost, ale jeho tvrdohlavost mu zůstala. Nechápala, proč jí nechce nic prozradit. Vikram jí sice nedávno něco naznačil, ale zdálo se jí to neskutečné. Nyní ale pochopila, že zřejmě mluvil pravdu. Nedala však před Avim nic najevo, souhlasně přikývla a tiše odešla dolů do kuchyně…

Avinash chvilku zaváhal, ale pak se přece vrátil ke dveřím pokoje. I když si máma díky svým předsudkům nepřála, aby byli v noci spolu, přesto nechtěl dnes nechat Shanti o samotě. Opatrně se rozhlédl, jestli je sám, tiše otevřel dveře a vešel dovnitř. Když pohlédl k posteli, Shanti už spala úplně klidně, pravidelně oddychovala a její ebenové vlasy se rozprostíraly po polštáři, jako mořské řasy, vyvržené v písku. Její krása nyní měla zvláštní kouzlo, trochu mu svým půvabem připomínala sošku z alabastru. Neodolal a políbil ji lehoučce na čelo. Po tom něžném dotyku se ale náhle probrala a usmála se na něj.
„To jsi ty? Jsem ráda, že jsi u mne, s tebou se cítím tak bezpečně, stýskalo se mi…“ špitla a najednou jej za tričko přitáhla k sobě, maličko je vyhrnula a dlaněmi začala pod ním žádostivě přejíždět po jeho břiše a hrudi. Při pohledu do jejích jiskřivě se lesknoucích očí se jej zmocnila prudká touha. Snažil se ji ale ze všech sil ovládnout, ztěžka polknul a řekl tiše.
„Spi dál, lásko. Nechtěl jsem tě vzbudit, ale když už se to stalo, musím ti sdělit, že zítra odjíždíme do Kalkaty. Už mám vše nachystané, tak si hezky odpočiň, ať jsi ráno svěží. Já si ustelu v křesle a budu tě celou noc hlídat, aby ses už ničeho nebála…“
Rozpustile zavrtěla hlavou, smyslně si olízla rty a pootevřela ústa, zajela mu rukama do vlasů a sevřela je v prstech. Pevně semknul rty a na okamžik zavřel vzrušením oči, tohle už se nedalo vydržet. Chovala se v poslední době tak podivně, ale jemu se to kupodivu moc líbilo a přitahovalo ho to, jako světlo nočního motýla.
Těch pár dnů, kdy u nich bydlela, jeho touha po její blízkosti stále narůstala.
Něco zvláštního z ní vyzařovalo, co sám nechápal, určitě to ale souviselo s tajemstvím, které ji obestíralo. Skutečnost, že museli spát odděleně, touhu ještě závratně zvyšovala.
Jedna ruka jí najednou sjela dolů k zipu jeho džínů, aby se přesvědčila, jak moc po ní touží.
Její dotek na něj zapůsobil, jako silný elektrický výboj. Bezmocně zasténal a když se svůdným úsměvem odhrnula přikrývku, ani chvilku nezaváhal, bleskurychle se svlékl a vklouzl k ní do postele.
Byla tak hebká a teploučká, jako malé medvídě, a pevně se k němu přitulila. Dál už na nic nečekali. Její stále se stupňující projevy vášně jej přiváděly k šílenství. Bolest, kterou mu způsobovala nehty, zarývajícími se do jeho ramenou, stejně jako skutečnost, když krvácející ranky roztouženě mapovala svými rty, jej zvláštně vzrušovala. Jen pak musel trochu tlumit její hlasité projevy, aby je máma neslyšela. Nechtěl si vůbec připouštět, co je toho všeho příčinou, a plnými doušky se napil z toho jiskřivého pramene, který mu Shanti nabízela.
„Jsi tak sladká, miluji tě…“ vydechl pak vysíleně v její náruči. Postupně se jejich zrychlený dech a tlukot srdcí utišoval, až je konečně přikryl svými perutěmi uklidňující spánek...