Ange gardien (22.)

Anotace: na vodě, na vodě ;)

Pája měla pusu roztaženou do širokého úsměvu a pobaveně cupitala pár kroku za Ondrou. Ten se na místo toho tvářil neuvěřitelně namíchnutě.
„Kde byl?“ rozesmál se Marián.
„Ve vlaku,“ zavrčel bráška, odhodil zabalený stan, až tyčky uvnitř zachrastily a posadil se na zem.
„Dostal desetiminutový kázání od průvodčího na téma zodpovědnost a pak dalších deset minut na téma antikoncepce,“ uchychtla se Pája pobaveně.
„Proč antikoncepce?“
„Asi to vypadalo, že jdeme do toho vlaku dělat něco jinýho než hledat stan. Ten milý člověk se bál, aby mě tvůj bráška nezbouchnul,“ rozřehtala se.
„A co ti poradil?“ zajímal se Marián a nepokrytě se bavil na Ondrův účet. Ten jen tiše vrčel na zemi a vrhal vražedný pohledy na všechny strany.
„Asi pětkrát zopakoval slovo abstinence. Pak nám vyjmenoval strašně moc nemocí, který můžeme chytit a nakonec se dostal až k jeho manželce. Což bylo dost nechutný a věřte mi, že to nechcete slyšet."
S hlasitým smíchem jsem skočila Ondrovi na záda.
„Tak ty si chtěl ve vlaku obcovat s Pájou jo?“
S několika nadávkami mě setřásl na zem a s povzdechem se postavil, aby s Mariánem dali dohromady náš stan.
Pořád v záchvatech smíchu jsem naházeli dovnitř naše věci, rozbalily si spacáky a vyndaly večeři. Se vším jsme se přesunuly na kamenné schůdky k řece a zůstali tam dlouho do noci. Ondru naštěstí vztek rychle přešel a s Mariánem se předháněli v historkách, u kterých jsme s Pájou padaly smíchy.
Když jsem pozdě v noci zalézala do spacáku, bylo mi neuvěřitelně dobře a lehko. Těšila jsem se na další den.

Probudila jsem se kolem půl šestý ráno. Všude už řvali ptáci, ale sluníčko ještě nevylezlo. Aktivně jsem se vyhrabala ze spacáku, a co nejtišeji vykoukla ven. Na trávě byla čerstvě napadaná rosa, všude se povalovala ranní mlha a každou chvilku mělo svítat.
Pája byla zakuklená ve spacáku, ale když jsem začala štrachat v krosně, převalila se a vyčítavě na mě zabrejlila.
„Co blbneš?“
„Jdu fotit,“ sykla jsem a konečně nahmatala popruh od foťáku.
„Magore!“ zamumlala a otočila se na druhou stranu.
S úsměvem jsem po čtyřech vylezla ze stanu a nazula se do sandálů.
Na chvilku jsem nerozhodně zůstala stát. Měla bych vzbudit Mariána? Nakonec jsem se neodhodlala a vydala se po cestičce pryč od našeho stanu.
Táta by měl ze mě radost. Miloval focení a já si ho oblíbila díky němu. Co umřel, neměla jsem na focení náladu, ale ta nechuť byla najednou pryč. Procházela jsem kempem a fotila vše, co se mi zdálo jen trochu zajímavé.
Sluníčko už bylo vysoko nad obzorem, když jsem sešla pár schodů k řece a posadila se. Voda příjemně plynula a já se zhluboka nadechla svěžího vzduchu. Byla to nádhera. Nádhera do té doby, než jsem zaslechla tiché kroky, které tlumila tráva. Škrtnutí zapalovače mě donutilo víc se přikrčit a opatrně zvrátit hlavu. Kousek od schodů stál Marián. Na sobě měl jen černé kalhoty, což mi na malou chvilku vzalo dech. Stál sice natočený bokem, ale neušel mi mohutný oblak kouře, který vyfoukl. Opatrně jsem sundala krytku foťáku, zaostřila a významně si odkašlala.
S úšklebkem jsem si prohlédla fotku. Měl na ní zkoumavý výraz a cigaretu nedbale zasunutou v koutku úst. Z fotografického hlediska to byla vlastně strašně bezva fotka, ale z toho osobního, bych ho nejradši několikrát udeřila kovovým zapalovačem do hlavy.
„Co tu děláš?“ zamumlal překvapeně a trochu opožděně odhodil cigaretu na zem a začal se tvářit nenápadně, což mě rozesmálo.
„Teď už nic,“ pokrčila jsem rameny a nechala ho, aby si sedl vedle mě.
„Ty ses rozhodla, že mě to fakt odnaučíš, co?“
„Jojo s Pájou jsme celou noc hlídkovaly jestli si nejdeš zapálit a vidíš? Vyplatilo se to. Jen doufám, že nemáš nějaký ošklivý absťáky. Cholerický záchvaty zuřivosti, nebo trapný svíjení v agonii.“
Pobaveně zavrtěl hlavou a zalovil v kapse, odkud vyndal žvýkačky. S povzdechem si jednu hodil do pusy a začal zuřivě přežvykovat.
To, že byl polonahý, mě znervózňovalo. On, to očividně nijak neřešil. Ve mně ovšem rostlo přesvědčení, že bez trička vypadá nebezpečně dobře, což mě trochu děsilo.
„Můžu se podívat na ty fotky?“
Mlčky jsem mu podala foťák a prohlížela si svoje výtvory s ním. Byl to mnohem lepší nápad, než zírat na jeho vypracovaný paže a vystupující klíční kosti.
„Musim je ještě trošku upravit, ale některý budou hezký,“ poznamenala jsem trochu rozpačitě.
„Jsou moc hezký a…tvýmu tátovi by se určitě moc líbily,“ zamumlal po chvilce a mě se bolestivě sevřel hrudník.
S mírným úsměvem mi jemně zajel prsty do vlasů. Přitáhl si mou hlavu trochu blíž a zlehka políbil na spánek. Pak přitiskl své čelo k mému a spokojeně vydechl.
„V kiosku už bude otevřeno. Zajdeme si na snídani?“
Neurčitě jsem přikývla a nechala se dovést za ruku k jejich stanu. Marián se konečně nasoukal do trička, nazul si kecky a s peněženkou v ruce zavřel stan, kde polohlasně chrápal bráška.
U kiosku jsme byli první. Marián nám vzal šest koblih a dva čaje a posadili jsme se na jednu z laviček, na kterou už svítilo sluníčko.
Líbilo se mi povídat si s ním. Došlo mi, že tohle je snad poprvé, kdy si spolu povídáme jen tak, bez toho, abych se ho k smrti bála, měla rozbitou hlavu, nebo mě málem znásilnil nějaký idiot. Všechno bylo podivně v pořádku, což bylo dobře, ale neurčitě mě to znepokojovalo.
Ondra s Pájou se k nám přidali teprve kolem půl desátý ráno. Ondra musel Páju vytáhnout ze stanu násilím, takže mu asi další půl hodinu nadávala do tupců, ignorantů a magorů, což jsme s Mariánem komentovali jen záchvaty smíchu.
Teprve před jedenáctou jsme měli všechno zabalené a mohli se vydat do půjčovny raftů. Bohužel jsme se nevyhnuli středoškolský tlupě. Všude bylo strašně lidí, tudíž jsme se s pomocí loktů prodrali do zaplněné garáže. Rychle jsme si vybrali pádla a vesty a počkali, než odjede pár raftů, abych mohli přinést ty naše. Kluci nám půjčily jakési úzké nafukovací cosi, což se zákonitě muselo hned převrhnout!
„Háček nebo kormidelník?“ vyhrkla na mě Pája.
„Háček…jasnej háček.“
„Sakra!“ trhla hlavou a pobaveně strčila člun na vodu.
„Čím to čím, že mi připadáš jako velmi nezkušený kormidelník?“
„Jednou jsem kormidlovala nafukovací lehátko,“ zamumlala temně, což mě rozesmálo.
S pobaveným řehotem jsem opatrně nasedly a odpíchli se od břehu. Kluci vyrazili hned za náma a oba začali trochu vystresovaně pořvávat, když jsme začali kličkovat po vodě jako užovka.
„Už ten princip asi chápu,“ pokývala Pája po chvilce hlavou.
„Adél ty hlaš kameny!“ zakřičel na mě Ondra.
„Jojo,“ zazubila jsem se. „Jak bude pod raftem, hned vám o něm řeknu.“
Zachytila jsem Mariánův pobavený úsměv a rychle se na něj zašklebila.

* * * * * * * * * *

Měnila se mi před očima a to doslova. Z tý tichý ustrašený holky byl najednou někdo naprosto jiný. Bylo to zvláštní, ale každý den se mi líbila víc a víc. Předtím jsem byl posedlý tou její křehkostí a jakousi milou naivitou. Teď se mi líbily její skřítkovské vlasy a rozpustilý úsměv, když si z někoho dělala srandu, nebo se pošťuchovala s Pájou.
Po sjetí prvního jezu, dostala záchvat smíchu, zatímco já se klepal strachy, aby nevypadla. Uklidnil jsem se teprve při pauze na oběd. Tajně jsem si dal za budovou kiosku cigaretu a připadal si jako hroznej slaboch, že to bez nikotinu nevydržim ani pár hodin.
Před Rožmberkem nás dohnaly tři rafty obsazený nejspíš lidma z tý školy, co jsme s ní byli v kempu a rozpoutala se vodní bitka. Ani jsem si nevšiml, jak se to stalo, ale najednou se Adélka ocitla na jednom z raftů a než se kdo nadál, schodila polovinu osazenstva do vody. Přeskočila zpátky za Pájou a rychle pádlovaly, což jim kupodivu šlo, i přes záchvat smíchu.
Pobaveně jsme je s Ondrou dohnali a já natáhl proti Adélce zaťanou pěst, o kterou s jakousi samozřejmostí bouchla svojí.
„Dobře ty,“ zhodnotil jsem její výkon a pocuchal jí v mokrých vlasech.
„Jestli nám jako pomstu ukradnou poslední sušenky, tak s tebou tejden nepromluvim!“ zavrčela výhružně Pája.
V kempu před Rožmberkem jsme přistáli už kolem páté. Rozbalili jsme stany a pohodlně se uvelebili na sluníčku v trávě.
„Zahrajeme si něco?“
Pobaveně jsem na svojí múzu zašvidral zpod přivřených víček.
„Slovní fotbal!“ navrhla Pája.
„Na poslední slabiku!“
„Tak začínej.“
S Ondrou jsme po sobě trochu vyděšeně koukli, ale očividně jsme neměli na vybranou.