PC school

PC school

Anotace: 1. - Nová holka na škole (Tak jsem se trošičku, trošililinku zbláznila.)

1) NOVÁ HOLKA NA ŠKOLE

Odfrkla jsem a s únavou vylezla z pohodlné, teploučké domácí postýlky. Staré tričko po tátovi na mě vypadalo jako nějaké tajemné, vytahané šaty a plandalo mi okolo kolen. S dalším povzdechem jsem se docourala k zeleno-modro-bílým závěsům, které se couraly po zemi a nedovolily propustit ani kapičku světla. Přesně jak jsem chtěla. Ty závěsy na mě působily tak nějak uklidňujíce. Zachytila jsem jeden okraj prstem a mírně zatáhla. Do očí mě řízly prudké paprsky slunce a já mírně ucukla. Po chvilce zvykání si na jinou ostrost světla jsem se znovu podívala ven. Bylo moc hezky. Jak jinak. Začátek podzimu ještě nestihl zaútočit na léto. Začátek září a slunce ještě příjemně hřálo, deště nepropukly a stromy se stále zelenaly. Jo, hold idilka. Z okna jsem perfektně viděla na ulici. Naproti se sklila kancelářská budova a po chodnících procházeli stovky lidí procházejících do práce.
"A zase další den," zamumlala jsem s úsměvem. Nikomu bych to nechtěla přiznat, ale do školy jsem se těšila. Bude to znít dost šíleně, ale jako jediná holka jsem se dostala na "střední programátorskou" - tak jí říkám aspoň já. Její název je příliš složitý na můj vkus, tak proč to komplikovat?
Jakmile jsem četla propozice, ihned jsem věděla, že je pro mě.
"Cílem naší výuky je žákům přiblížit programování, řešení úloh, počítačové jazyky jako Pacsal, Java apod. ... zejména při dalším vysokoškolském studiu a nástupu u nejrůznějších počítačových firem." atd. atd. Naši tomu tenkrát nemohli uvěřit, ale já věděla, že je to něco pro mě.

"Rychle se nasnídej, já tě pak zavezu do školy," usmál se na mě táta a já s s chutí namazala rohlík taveným sýrem.
"Oky. Už se dost těším, ale jsem nervózní. Přeci jenom... nová třída a samí kluci," usmála jsem se a dívala se přes stůl na rodiče jak se baví a vlastně celkově na jejich vzájemnou lásku. I po tolika letech kdy jsou svoji na nich je vidět tak hravá zamilovanost a roztomilost páru. Pohladilo mě to po srdci.
"Ale zlatíčko. Neboj se, bude to v pořádku. Ty to zvládneš, si přeci moje kočka," mávl nad tím táta rukou. KOČKO mi říkal už od malička. Takové domácí oslovení.
"Díky, tati," napila jsem se višňového čaje.
"No, abych pravdu řekla, já z toho mám taky obavu. Vždyť tam bude jediná holka mezi samýma klukama, propánakrále!" zašvitořila mamka a zamračeně na mě koukla. Ona chtěla, abych byla švedlenou nebo návrhářkou. To mě i bavilo, ale byl to spíš takový koníček než životní láska. Mé srdce si prostě zvolilo počítače.
"Ale prosím tě, Dano. Ona to zvládne, není to malá holčička, už je velká. Vždyť se na ni podívej. Vsadím se, že do tý malý kolíbky ji už nenarveš," zakroutil očima táta a já skoro viděla jak na něj máma plazí jazyk. Prostě dětinská zamilovanost. Abych jim dala nějaký prostor, vyloudila jsem se do koupelny, ještě si vyčistila zuby a prokartáčovala vlasy a vydala se zpátky. Táta v tu chvíli už čekal s klíčky od auta u dveří a nazouval si starší, milované boty.
Cesta autem netrvala dlouho.

"Tak a jde se," zhluboka jsem se nadechla a mávla tátovi k volantu, ještě než jsem pevně zabouchla. Uslyšela jsem jak mi přeje štěstí a opětovný dodatek, že všechno zvládnu. Celý areál školy vypadal dost. No, dost. DOST BOHATĚ. Málem jsem se lekla, že mě táta vysadil špatně, nebýt cedule s názvem školy připevněné na vysokém plotu. Dohromady to byla jedna obrovská budova vypadající jako nějaký středověký hrad s parkem okolo. To, že jsem si musela zasloužit stipendium vše vysvětlovalo. Prostě jako ve filmu. Co jiného očekávat?
"No, potěž pánbuh," kývla jsem hlavou ze strany na stranu a dostala se do houfu lidí procházejícíh do hlavní haly školy. Tam stálo několik starších studentů (proč mě tolik překvapuje, že krom deseti holek na celé škole jsou jen samí kluci?!). Někteří měli v rukou žluté letáky, jiní pro změnu rozvrhy tříd a úplně naposled vše pro nováčky. Připřadila jsem se ke klukovi, který měl pravděpodobně na starost nováčky. Přede mnou samozřejmě stála řada kluků. Jakmile jsem se protáhla na místo, převzala jsem od toho staršího žáka papíry s různými informacemi a odškrtla jméno na seznamu. Hala byla dost velká a z ní vedla schodiště do různých částí školy. Stoupla jsem si k jednomu z nich, opřela se o zábradlí a začala se prohrabávat papíry. Nikdy jsem nenašla, do které třidy mě přiřadili. S mračením jsem se vrátila k tomu klukovi s informacemi.
"Nedostala jsem papír s umístěním tříd." zamručela jsem a natáhla ruku. Kluk se na mě chvílku díval, pak projel seznam jmen, u kterého jsem se předtím podepisovala.
"Jak se jmenuješ?" jezdil prstem křížem krážem na papíře.
"Anitta Lustonská." povzdechla jsem.
"Tento rok tu máme jenom jednu třídu prvního ročníku. Běž nahoru po levém schodišti, zahni do prava, chodbou rovně, další schodiště, zase do prava, rovně a třída uprostřed, velká cedule 1.A." navigoval. To, že je tam "velká cedule první A" jsem jako by přehlédla. Copak si myslí, že jsem zas až tak velkej tupec? Tůdle, jediná nová holka co se po tento rok dostane do programátorské školy je asi sotva hloupá. Nebo si myslíte, že je?

Vydala jsem se tedy i se všemi těmi papíry s instrukcemi o nové škole do své třídy. Našla jsem to celkem velmi lehce. Otevřela jsem šedé dveře do třídy a zůstala stát opařená na prahu. Nějak to na mě dolehlo. JEDINÁ holka MEZI KLUKAMA.
No, když už jsem tady... pomyslela jsem si a potichu jsem zavřela. I kdybych bouchla, nikdo by mě neslyšel. U lavic postávaly skupinky kluků a hlučně se bavily. U všech jsem viděla povinnou výbavu - notebook.
Pár kluků mělo své miláčky rozevřené na lavicích a něco do nich ťukali, aby se předvedli novým spolužákům. Jen jeden kluk vzadu, úplně na konci třídy u okna měl nasazená sluchátka, s nikým se nebavil a rychle psal na svém počítači. Prohlédla jsem si pozorně, každý objekt své nové třídy. Bylo tam hafo kluků. Jo, v normální, smíšené třídě vám to nepřijde. Když jste mezi třiceti lidmi obojího pohlaví, je to pohodička. Když jste mezi třiceti kluky...
Stály tam snad všechny možné typy. Hubení, tlustí, hnědovlasý, černovlasý, blonďáci, emaři, manekýni, rockeři, nevýrazné typy. No, dobře. Asi bych přeháněla kdybych začala říkat, že ještě někdo, ale fakt - TIHLE TAM BYLI.
S dalším hlubokým nádechem jsem si šla probojovat volnou lavici. Sedla jsem si vzadu, před toho osamnělce. Po cestě do lavice jsem ucítila něčí pohledy. A když jsem si uložila věci a vzhlédla, čučela na mě celá třída.
"No, bezva," polkla jsem tiše. Nikdo nepromluvil, jen se na mě koukali a já toho po chvíli měla celkem dost. Vytáhla jsem z tašky svůj notebook černé barvy s středně velkou nálepkou žlutého smajlíka. Zmáčkla jsem tlačítko a čekala až se můj nový mazlík rozjede. Dostala jsem ho od rodičů jako dárek k přijetí na tuhle školu.
"Ahoj, menuju se Dan," kývl směrem ke mně jeden blonďák.
"Ahoj, Anitta." usmála jsem se na oplátku. Dan si ke mě přisednul a v tu chvíli se opět rozeběhl rachot ve třídě. Pár kluků se nahrnulo i k mojí lavici a poslouchali co říkám Danovi. Nebylo to zas až tak nepříjemné.
"Neuraž se, ale co tu děláš?" vykulil na mě oči Dan.
"Neuraž se, ale co asi?" zvedla jsem obočí. Dan se mírně usmál a v jeho očích jsem viděla takovou tu sklíčenost typickou pro příliš plaché povahy. Bůh ví, proč mě oslovil zrovna on.
"Vážně jsem tě nechtěl urazit. Je to jen neobvyklé. Tohle je vesměs chlapecká škola." poukázal na skupinku okolo lavice.
"No, na internetu stálo ŠKOLA PRO VŠECHNY. Vím, že sem moc holek nechodí, ale to neznamená, že neexistují."
"Jo, máš recht. Ale stejně to chce odvahu vstoupit mezi stádo počítačových maniaků." promluvil ke mě další kluk ze skupiny. Jeden z těch rockerů.
"Ale kdo říká, že nejsem jeden z nich?" podívala jsem se na něj a trošku tázavě se na ně na všechny zahleděla. Než se, ale stačila rozeběhnout nějaká skutečná konverzace, do třídy vstoupil profesor.

"Vítám vás, lapněte kam dostanete," pokynul nám. Já zůstala sedět, ale Dan s omluvou, že už má někde svoje věci odběhl. Po chvilince se k mojí lavici doploužili dva vysocí, hubění kluci.
"Ahoj, my jsme dvojčata. Erik a Tomáš. Chtěly jsme si sednout spolu, nemohla by ses posunout o lavici dál? Támhle je ještě jedno volné místo." poprosili mě a já se samozřejmostí kývla.
"Díky, kočko," zazubil se na mě jeden z nich legračně a já se rozesmála. KOČKO. Tak to jméno mě bude doprovázet všude, jala se citátů má mysl.
Posunula jsem se o lavici do zadu k tomu klukovi.
"Můžu?" zeptala jsem se. Neodpověděl, hleděl na učitele, v očích nepřístupnost. Tak jsem si normálně sedla a kašlala na něj.
"Budu číst vaše jména, stoupnete, dojdete si pro pin k webové žákovské, kterou už máte založenu na školských stránkách www.schal.cz a zároveň se před tabulí třídě představíte. Nejste mimina tak si nestěžujte."
Profesor Kulničcký vypadal na celkem fajn chlapa, ale stejně jsem se na něj kvůli tomu představování musela mračit.
"Jan Bobulek." zavolal prvního a před tabuli nastoupil první kluk. Zopakoval, že se jmenuje Jan, řekl co rád dělá, jakou má rodinu a odešel. A tak to postupovalo dál a dál.

"Anitta Lustonská," zavolal a já trošku roztřeseně stoupla a mátoživě nakráčela ke stolku. Profesor se na mě usmál a podal mi pin. Předstoupila jsem proti těm klukům, kteří mě sjížděli od hlavy až k patě. Nemohla jsem si nevšimnout, že u některých částí se zdrželi déle než by mi bylo milé. Zvědavě si mě všichni prohlíželi. A tak jsem začala plácat.
"Ehm, hm. No, jmenuju se Anitta, co dělám ráda krom zírání do monitoru, to fakt nevím. Jsem jedináček," špitla jsem tiše a pak se urychleně vydala do lavice, cestou se mi povedlo i trochu zakopnout, ale vybrala jsem to. Pak následovaly další jména až přišlo to co mě nejvíc zaujalo.
"Alexandr Tomy," a kluk vedle se protáhl kolem mě, došel před tabuli a sebejistě mluvil.
"Říkejte mi klidně zdrobnělinami, kromě jména Saša. Rád hraju fotbal, mám dva mladší bratry a jenom tátu," z jeho hlasu čišela jakási chladnost a já musela zaujatě koukat. Nebyl to přímo typ kluka, který by vám přišel sympatický, ale rozhodně zajímavý. A co hůř - vypadal jako idol školy.

"Jdeš s náma na oběd?" usmál se Dan po tom co nám skončilo představování a přednášky (blížila se dvanáctá) a já se připojila ke skupince kluků, ve které jsem poznávala dvojčata Erika a Tomáše, toho kluka co mluvil něco o počítačových maniacích, který se mi později představil jako Adam no a samozřejmě Dana. Po cestě se mluvilo o nějakých střílečkách.
"Hraješ taky něco?" zeptal se mě Erik, když jsem dlouho nemluvila jen poslouchala, zatím co mě vedli k okýnku na jídla.
"Ne. Nehraju, zrovna tohle mě na počítačích nebaví," zakroutila jsem hlavou a celá parta se na mě pohoršeně podívala.
"Ježíš, ticho, ještě tě někdo uslyší a ukřižuje tě," předstíral zděšení Adam a mi dostali záchvat smíchu.
"Jednou tě musíme na nějaký turnaj her v Gameworldu vzít a ukázat ti to," rozkázal Tomáš a skupinka se začala dohadovat kdy se v prodejně her pořádá nějaká další akce.
"Hele, to, že je nehraju neznamená, že jsem je v životě nehrála a neumim. Jsem si jistá, že bych aspoň dvoum z vás napráskala na zadek," uculila jsem se. Dan se na mě škodolibě podíval: "Dvoum z náás, jo? Tak se vsadíme?"
"Klidně," přikývla jsem naoko klidně.
"Dobrá. Za dva týdny při další akci v Gameworldu o to kdo vyhraje. Co bude cena?" rozhodl Erik.
"Když vyhraju, týden mi budete dohromady kupovat oběd dle mého výběru." rozhodla jsem a už viděla jak se budu rozplývat, pokud vyhraju... Kluci se na mě trochu naštvaně podívali. "Copak, pánové mají nahnáno?" dotkla jsem se jejich společného, OBROVSKÉHO ega.
"Ne! Tak, tedy dobrá. Týden. A pokud vyhrajeme mi?" zeptal se Tom. Zamyslela jsem se.
"Co budete chtít?" dala jsem tu nebezpečnou otázku.
"Týden nás budeš při obědě obsluhovat, v kostýmu servírky. Nějakém hezkém, dle našeho výběru." zazubil se Erik a plácl si s bratrem. Zděsila jsem se. Ježiš marjá, co můžou asi tak vymyslet...?!
"Bojíš?" utahoval si Dan.
"Ne. Beru," zvedla jsem hrdě hlavu až se kluci zasmáli.
"Někdo tady má silné ambice," ušklíbli se a společně jsme vybrali oběd. Sedli k volnému stolu v místnosti a začali se cpát. A to, že je na škole nová holka se najednou rozkřiklo...
Autor Štětice, 19.03.2010
Přečteno 372x
Tipy 16
Poslední tipující: Aaadina, Mademoiselle Drea, Adria, Egretta, Lavinie, Darwin, eleasiva, jammes, kourek
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tak to skutečně moc děkuju. :)

20.03.2010 14:12:00 | Štětice

Líbí se mi to už proto, že jsem sama vystudovala informatiku a teď pracuju jako programátor mezi samýma chlapama:-) A, upřímně, když jsem přednedávnem nastoupila do práce, cítila jsem se dost podobně jako Anitta:-)

19.03.2010 19:59:00 | Darwin

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí