Ange gardien (23.)

Ange gardien (23.)

Anotace: Nějak jsem se rozjela =D

Nakonec jsme se hodinu v kuse bavili vymýšlením slov a skončili v momentě, kdy kousek od nás začaly řvát nějaký holky. Podle všeho jim nešly postavit stany a vrhaly směrem k nám významné pohledy.
„Nejdeme se projít do města? Je to jen kousek lesem,“ navrhl jsem rychle a celkem se mi ulevilo, když všichni přikývli.
V Rožmberku jsme si dali večeři a vyškrabali se na zámek, kde měla být noční prohlídka. Nálada se nám zkazila až v kempu. Nebylo to ani bandou středoškoláků, který se všude potulovali, ale blesky a hřměním. Když jsme přišli ke stanům, zvedal se už slušně vítr a ve vzduchu byl cítit déšť.
„Za bouřky vylézají odporní Bouřničáci ze svých skrýší…“ začala okolo nás brousit přikrčeně Pája a temně nám šeptala do uší, což mě dost pobavilo.
„Taky vylejzaji žížaly a lidi, co nemaji sprchu,“ pokrčila rameny Adélka, kterou očividně vyhlídka na Bouřničáky nijak nerozrušila a z ničeho nic mi zajela rukou do kapsy kalhot, až jsem úlekem nadskočil.
„No smoking my honey,“ zaculila se a s klidem došla k odpadkovému koši, kam vyhodila nově koupenou krabičku cigaret.
„Jo kámo…nemáš to lehký,“ poklepal mi po rameni Ondra a s pobaveným úsměvem začal obcházet stan, aby zarazil do země uvolněné kolíky.
„Pivo mám povolený?“ zamrkal jsem na ní, když se vrátila a dostalo se mi zkoumavého pohledu.
„Jo, ale jen za podmínky, že taky jedno dostanu.“
Pobaveně jsem jí nabídl rámě. Druhou rukou jsem popadl Páju, která se smíchem vzala ohnutého Ondru zezadu za tričko, takže začal znovu nadávat.
Na tom klukovi bylo vidět, že slečna Pája se mu dost líbí a mě neuvěřitelně bavilo, že se kvůli tomu chová jako magor.
Namačkali jsme se na jednu z laviček a přiťukli si plastovými kelímky.
„Ahoj,“ zatahal mě kdosi zezadu za rukáv a já se překvapeně otočil. Tu holku jsem nikdy neviděl. Nervózně jsem se usmál a oplatil jí pozdrav. Že bych jí potkal na nějaký akci? Bylo to dost dobře možný, takže jsem se rozpačitě uculoval a čekal, co z ní vyleze.
„Jak se máš?“ usmála se a já se zamračil. Tvářila se podle jejího mínění asi svůdně, ale mě to spíš znechucovalo. Podmračeně jsem otočil hlavu a narazil na šedo-zelené oči, které mě se zájmem pozorovaly. S uspokojením jsem propletl prsty s jejími a zlehka jí políbil na hřbet ruky. Adélka se trochu překvapně usmála.
„Mám se bezvadně,“ prohodil jsem ještě k tý holce a zlehka objal svojí múzu okolo ramen. Nebránila se. Trochu se o mě opřela a spokojeně se zaposlouchala do rozhovoru, který spolu vedli Ondra s Pájou.
O půlnoci jsme se rozhodli jít spát. Blesky stále křižovaly oblohu, ale nic jiného se nedělo, tudíž jsme si popřáli dobrou noc a zalezli do stanů.
Chvilku předtím, než jsem usnul, mi došlo, že v tuhle chvíli toužím přesně po dvou věcech. Po svojí múze, kterou bych měl spoře oděnou ve spacáku a po cigaretě, kterou bych ten úspěch oslavil!

* * * * * * * * * *

„To je v háji,“ hlesla jsem a zavrtala se víc do spacáku.
„Co konkrétně?“
„Začíná pršet a…i když je to hroznej zmetek, tak ho mám ráda.“
Pája se pobaveně rozesmála a přetočila se na záda.
„Už to není takovej parchant jako kdysi. Navíc je z tebe dost hotovej kámo.“
S povzdechem jsem si promnula oči a zaposlouchala se do kapek, který nám bubnovaly do stanu. Venku byla slušná čina a vítr zběsile lomcoval celou konstrukcí.
„Kdy myslíš, že začneme moknout?“ broukla jsem.
„Tak do hodiny.“
„To budou mít kluci radost.“
„Oni asi jo. My už míň.“
„Můžeme jít přenocovat pod střechu do kiosku, ale krosny by to chtělo nechat u nich.“
„Tak tam vpadneme a domluvíme se,“ zazívala.
Chvilku jsem zůstala civět na střechu stanu, a když na mě dopadla první kapka, pobaveně jsem se rozesmála.
„No brácho, tak ani hodinu. Už sem leje.“
„No dopytle,“ zabručela a neochotně se vyhrabala ze spacáku.
„Možná jsme je na tuhle alternativu měly připravit,“ rozesmála jsem se a namačkala všechny věci do útrob batohu, včetně spacáku.
Jelikož jsme nikde žádný stan nemohli sehnat, udělaly jsme si s Pájou výlet do Tesca a koupily první, který nebyl dražší jak 2 stovky. Bylo nám jasný, že pokud začne pršet, zaplaveme si.
„No jo no, ale to by pak nebyla taková sranda.“
Než jsme spakovaly všechny věci, kapalo už do stanu tak moc, že jsme byly mokrý jak myši. Se smíchem jsme vylezly ven, prudce rozepnuly iglú, ve kterém chrápali kluci, a obě vpadly dovnitř.
Oba zařvali, jako bychom jim snad zarazily do břicha velrybářský harpuny. Propukly jsme v pobavený smích a Pája mě nešetrně strčila dál do stanu, aby za náma mohla zavřít vchod.
„Přišly jsme zkontrolovat, jestli tu neděláte nějaký nemravnosti,“ zazubila jsem se a snažila se rozpoznat na kom to vlastně ležim.
„Rád bych vám sdělil, o co jsem právě přišel, ale nechci vás moc děsit,“ zahekal pode mnou Marián a s bolestným usyknutím mě vzal za stehno a odsunul mou nohu stranou.
„Promiň.“
„Ondřeji ty čuně, přestaň mi ošahávat zadek!“ zavrčela Pája.
„To je zadek?“
Pobaveně jsem se vzepřela na rukou a nohou, abych přestala Mariána pod sebou drtit a skopala krosnu k východu, kde tolik nepřekážela.
„Co tu vůbec děláte?“ zamumlal podivně ochraptěle Ondra.
„Nevzaly jsme si šnorchl. Nemáte nějakej?“ zachechtala jsem se.
„Nebo nafukovací křesílko. To by bylo možná ještě lepší,“ dodala Pája zadumaně.
„Vám teče do stanu?“
„Jako ďas pane mistr,“ přisvědčila jsem.
„Technicky vzato jsem vždycky chtěla svůj malý, ryze soukromý bazének, ale laguna ve stanu? No co to je?“ rozčílila se Pája.
„Ale pokud nás tu nechcete, půjdeme si ustlat do kiosku na lavičku,“ shrnula jsem naší situaci a pobavilo mě, když nás oba začali vehementně ujišťovat, že jim malé noční družení nevadí.
Stan kupodivu nebyl tak malý, jak se zdál, a když se kluci konečně vyhrabali do sedu, nijak zvlášť jsme se ani nemačkali.
„Hele zvrhlíku, neříkal jsi, že má být celý týden sluníčko?“ obořila se nakonec Pája na brášku a díky přízvisku „zvhlík“ jsme se s Mariánem začali klepat smíchy.
„Já ti nechtěl šahat na zadek!“ bránil se. „Teda…možná trochu, ale v tý chvíli ne!“
„O bože…nechci slyšet v jaký jo,“ zašklebil se Marián.
„Zpátky k tématu. Co ten déšť sakra?“
„Já říkal, že ve dne bude hezky. O noci jsem nemluvil,“ zazubil se bráška a i v té tmě jsem viděla, jak zvedá ruku a přehazuje Páje přes ramena část svého spacáku.
Bouřka venku sílila, ale kupodivu mi to moc nevadilo. Marián mě objímal kolem pasu, tudíž jsem o něj byla pohodlně opřená a Pája začala vyprávět jakousi šílenou hororovou historku o žebru. Nevěděla jsem, kdy přesně se to stalo, ale usnula jsem. Když jsem se probudila, venku už byl klid. Marián si mě tiskl k sobě a tiše mi oddechoval do vlasů. Spokojeně jsem zavřela oči, pevně stiskla jeho ruku na svém břiše a znovu usnula.

Probudilo mě příšerný horko. Rozlepila jsem oči a chvilku připitoměle pomrkávala. Do našeho stanu už pražilo sluníčko a já cítila, jak mi po zádech stékají kapičky potu.
Pohled na Páju a Ondru mě přiměl k úsměvu. Moje drahá kamarádka se polovinou těla válela na bráškovi, který jí objímal, obě ruce měl zasunutý pod jejím tričkem a očividně jí žmoulal lopatky.
Zamžourala jsem Maránovi na ruku. Jeho digitálky ukazovaly devět hodin ráno.
„Já asi zdechnu,“ zachraplal mi do vlasů.
„To mi povídej. Jdeme ven ty zdechlino,“ zavelela jsem šeptem. Potichu jsme se vyhrabali ze stanu a nechali vchod pootevřený, aby ti dva neumřeli horkem.
Oba jsme se s úlevou nadechli čerstvého vzduchu a protáhli si záda.
„Asi si dojdu dát sprchu,“ hlesla jsem a odtahováním trička od těla se snažila vysušit zpocené tělo.
„Sprcha je pro žabaře. Polez,“ zasmál se, popadl mě za ruku a začal táhnout k řece. Násilím mě stáhl na písčitý břeh a stříkl po mě studenou vodou.
Zalapala jsem po dechu. Díky bouřce byla voda pekelně studená.
Naštvaně jsem si ho změřila a zatnula ruce v pěst. Polekaně se narovnal a zatvářil se provinile, což byla přesně ta reakce, kterou jsem chtěla. Rychle jsem se sehnula a prudkým máchnutím mu chrstla vodu do obličeje, takže tentokrát lapal po dechu on.
„Ty malá bestie!“ rozesmál se a popadl mě do náruče. S pubertálním pištěním jsem ho mlátila do zad, když si mě přehodil jako pytel brambor přes rameno a začal jít napříč řekou. Když už mu voda sahala po pas, přehodil si mě zpátky do náruče a chtěl pustit do vody, ale držela jsem se ho jako klíště. S vyjeknutím ztratil rovnováhu a oba jsme zahučeli do vltavských vod.
„Dohajzlu to je ledárna,“ vyjekla jsem a roztřásla mě zima. Rychle jsem se chytla Mariána, jelikož proud mě začal strhávat a ten mě s pobaveným táhnutím dostal až ke břehu, kde jsme se natáhli do trávy.
Z ničeho nic se nade mě nahnul, zasunul mi jeden z mokrých pramenů za ucho a přitiskl své rty na mé. Ty tam byly letmé polibky na tvář nebo čelo. Zatrnulo mi v celém těle, když mi jemně zabořil ruku do vlasů a donutil pootevřít ústa.
Autor Džín, 19.03.2010
Přečteno 734x
Tipy 63
Poslední tipující: Zagroškudla, kuklicka, Boscai, Rezkaaa, Lavinie, Vernikles, Anne Leyyd, Camper, Mirime, Muhi...nQa
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (6)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tak číst tenhle příběh je vážně zážitek!!! Od včera nedělám nic jinýho, než že čtu a čtu a čtu :) A už nemůžu neokomentovat!! To vlítnutí do stanu bylo úžasný!!! Chytala jsem se za břicho smíchy :)

06.03.2012 14:55:15 | kuklicka

Hmm, pěkné...

29.01.2011 14:03:00 | Anne Leyyd

Paráda :D jen tak dál :)

23.03.2010 18:11:00 | Šárinka

Huhuhuuu já to milujuuuu!

20.03.2010 15:45:00 | KORKI

bože :-D já s toho nemůžu :-D okamžitě další O:-)

20.03.2010 13:02:00 | Anup

To je zase dílo! :D :D :D No nasmála jsem se, kámo a nějak mě nenapadá nic přehnaně vtipnýho, co bych ti sem napsala. :D :D Každopáďo se těšim na další díl ze života hmyzu. :D

19.03.2010 22:38:00 | Egretta

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter