Kapitán Husťák (20.)

Kapitán Husťák (20.)

Anotace: Sexuální orientace je mýtus! :D Co dodat? zezačátku trocha hysterie, ke konci trocha romantiky. ;)

Sbírka: Kapitán Husťák

Mirka se pomalu zvedla a na okamžik se zaposlouchala do zvuků Jericha. Slyšela jen slabé brebentění rádia. Žádný křik, výhružky, pláč, ani hysterický smích. To bylo vcelku dobré znamení. S neurčitým očekáváním potichounku prošla chodbou a pootevřela dveře právě v okamžiku, kdy Tobiáš Petra políbil. Rychle zase zavřela a s širokým úsměvem se opřela o zárubeň.
-------------

Tobiáš svíral Petrovu hlavu v dlaních. Nechtěl přestat. Bál se přestat. Děsil se okamžiku, kdy se mu bude muset podívat do očí, a proto se k němu přitiskl blíž. Na ramenou ucítil Petrovy dlaně. Pod tím teplým dotekem se prohnul. Něco uvnitř něj se zatetelilo. S naplněnou nadějí mu hlavou proletěla myšlenka na motto dne. Sexuální orientace je mýtus.
--------------

Petrovo překvapení přešlo do odolávání dávicímu reflexu. Tobiáš se na něj ještě víc nalepil, takže se mu jeho koleno nebezpečně přiblížilo k místům, jejichž bytí měl prozkoumávat pokud možno někdo, kdo nosí podprsenku. Když se Petr konečně alespoň trochu vzpamatoval z nenadálého získávání naprosto nových a krajně obscénních zkušeností, chytil Tobiáše za ramena a vši silou ho odstrčil.
---------------

„Co to sakra bylo?!“ zařval Husťák na Tobiáše a vyletěl na nohy. Tobiáš zamrkal, pro jistotu se taky postavil, ale do odpovědi se mu nechtělo. Husťák moc dobře věděl, o co mu šlo. Tyhle zdržovací kecy mohly znamenat buď předzvěst nakládačky, nebo přiznání barvy. I když, v tomhle případě spíš přiznání teploty.
„Dělal sis prdel, že sis dělal prdel?!“
„Ne.“ Špitnul Tobiáš.
„A to ti to jako přišlo normální?!“ Rozhodil Husťák trochu hystericky rukama. „Běžně se vrháš na partnery tvých kámošek?!“
„Jen na tebe.“ Zamumlal Tobiáš. Husťák jen bezradně zakroutil hlavou a spustil ruce podél těla.
„A co Nina?“
„A co já?“
„To nemyslíš vážně.“
„Nedokážu si pomoct.“ Řekl Tobiáš a zadíval se Husťákovi do očí. Jak tam tak stál, očividně hodně překvapený, připadal Tobiášovi hrozivě zranitelný. Udělal krok blíž, ale Husťák vyděšeně couvnul.
„Vypadni.“ Zavrčel a trhnul hlavou ke dveřím.
„Poslouchej mě.“
„Řekl jsi víc než dost i beze slov.“
„Ne!“ zašeptal Tobiáš.
„Vypadni!“
„Sakra, to ti nedochází, že tě miluju!“ zaječel Tobiáš Husťákovi do tváře a udělal další krok k němu. Přiblížil se akorát tak na dostřel. Husťákova pěst vyletěla dřív, než jí Tobiáš stačil zaregistrovat. Klouby Petrovy pravačky dopadly s naprostou přesností na čelist. Tobiáš cítil, jak mu scvakly zuby. Cítil, jak si na jedné straně prokousl ret a cítil vlnu zklamání, která ho spláchla dolů na špinavou podlahu.
--------------

Mirka zaslechla křik, ale nevěděla, jestli se má mezi ty dva zamíchat. Dokud se jen křičelo, nebylo to asi nic vyloženě válečného, když se ale začalo ozývat hodně spěšné šoupání křesílek, nelíbilo se jí to.
Vzala za kliku a otevřela. Husťák stál nad Tobiášem, pravačku měl sevřenou v pěst a druhou rukou si jí přidržoval, jako by ho pekelně bolela. A očividně měla z čeho. Tobiáš se válel mezi křesílky a brada mu na pravé straně hodně rychle natékala. Z natrženého rtu mu tekla krev, takže vypadal jako poloviční upír.
Mirka bez řečí prošla kolem Husťáka a klekla si vedle Tobiášovy hlavy. S notnou dávkou námahy ho vytáhla do sedu a zadívala se na něj. Podle všeho se strašně snažil nebrečet. Oči měl napůl zamlžené slzami, byl bledý a trochu se třásl. Prostě a jednoduše stav, ve kterém měl být od Husťáka hodně daleko.
„Zvedej se.“ Zašeptala mu do ucha a on poslechl. Vyštrachal se na nohy a natáhl se pro bundu. Maličko při tom zavrávoral, a tak ho Mirka pevně objala kolem pasu, přehodila si jeho ruku kolem ramen a bez jediného pohledu do Husťákovy tváře, ho vyvedla na tmavou ulici.
„Počkej!“ ozvalo se jí za zády. Udiveně se otočila a zůstala civět na Petrův výraz. Byla to směska soucitu, pohrdání, zadostiučinění a paniky. Opatrně usadila Tobiáše na zem a opřela ho zády o rozpraskanou zašlou omítku.
„Co je?!“ Zavrčela. „Chceš ho dorazit, nebo co?!“
„Ne, já se omlouvám.“
„Aha, tak jo, já mu to vyřídim, až se trochu vzpamatuje. Pak můžete zajít na usmiřovací zmrzku, nebo na trochu červenýho, a až se do tebe zase takhle stupidně zblázní, přizabij ho znova! Tím mu určitě uděláš strašnou radost!“
„Hele, já za to nemůžu!“
„Já vím, že ne!“ zaúpěla.
„Tak proč na mě řveš?!“ změřil si jí Husťák zaraženě a se zvednutým obočím se jí vyčkávavě zadíval do tváře.
„Já ho vyhecovala.“ Špitla.“ Poradila jsem mu, ať se konečně rozhodne, tak to udělal. Můžu za to já.“
Bez dalšího vysvětlování znovu vytáhla Tobiáše na nohy a napůl ho vedla a napůl vlekla k parkovišti.
---------------

„Ták.“ Protáhnul Dan, když si už po několikáté pročetl náš společný výtvor a nechal mě zabroukat přibližnou melodii. „Myslím, že to ujde, ne?“
„Já myslím, že je to výborný.“ Zaculila jsem se na něj. Ten song byl vážně perfektní a já se nemohla dočkat, až ho nacpu klukům pod nos a pokud možno i do hlav.
„Hm, asi je čas na návrat mezi lidi.“ Zamumlal, vstal a drapnul mě za ruku, aby mě vytáhnul na nohy. V chodbě se ozvaly kroky.
„Čau vy dva.“ Mávnul na nás Husťák a s dost prazvláštním výrazem popošel blíž. V kapse se mu rozječel mobil a on ho podezřele rozechvěle vytáhnul. Vypadal divně.
„Jo?“ houknul na někoho na druhé straně, chvilku poslouchal, a když zavěsil, znovu na nás vrhnul ten podivný pohled.
„Auto máš hotový. Milan říkal, že má stejně cestu do města, takže ti ho může hodit zpátky na parkoviště.“
„Á bezva.“ Pousmál se spokojeně Dan a prošel kolem Husťáka zpátky k baru. Mlčky jsme mu šli v patách. Letmo jsem se dotkla Petrovy paže a pohledem se zeptala, co se děje, ale on jen zavrtěl hlavou a rádoby bezstarostně se usmál.
„Hm, kde jsou ti dva?“ zeptal se Dan, když lovil v peněžence drobné.
„Už šli.“
„Bez rozloučení jo?“
„No, Tobiáš někam chvátal.“ Zamumlal Husťák a hodil na bar bankovku. Ruby se někde potuloval, takže nemělo smysl na něj čekat, a tak jsme se nasoukali do kabátů a vyšli ven.

„Tak se mějte.“ Usmál se Dan a nedbale mávnul.
„Hele, nechceš si nás přijít v sobotu poslechnout?“ optala jsem se ho dřív, než se stihl vypařit. „Hrajeme na bráškovým maturáku.“
„Proč ne? Aspoň uvidím, co dokážete udělat s davem lidí.“ Zasmál se a otočil se k odchodu.
-----------------

Mirka byla ráda, když se Tobiáš konečně trochu vzpamatoval. Parkoviště nebylo zrovna nejblíž a záda jí začínala pod Tobiášovou vahou slušně protestovat už po prvních dvaceti metrech. Trochu si oddechla, když se o ní najednou přestal opírat, ale úplně jí nepustil. S rukou položenou kolem jejích ramen s ní mlčky držel krok. Pořád se ještě trochu třásl. Mirka byla přesvědčená, že je to pláčem. Po očku se po něm podívala, ale Tobiáš rychle uhnul pohledem jinam, a tak mu jen ovinula ruku kolem pasu a přitáhla si ho k sobě ještě trochu blíž.
----------------

„Co teď?“ usmála jsem se a natulila jsem se Petrovi na hrudník. Vypadal zamyšleně.
Stalo se něco?“ optala jsem se a vyčkávavě jsem se mu zadívala do očí. Jenom neurčitě zavrtěl hlavou a neúspěšně se pokusil o úsměv, takže vypadal jako hodně zděšená ještěrka.
„Vážně nic?“
Zavrtění hlavou.
„A co teda teď podniknem?“
Pokrčení ramen. S protočením očí jsem se od něj odtáhla a změřila jsem si ho odhadujícím pohledem. Nevypadalo to, že by jeho řečové ústrojí nějak strádalo.
„A jak se jmenuješ, mi povíš?“
Naposled zavrtěl hlavou, ale když jsem ho dloubla do žeber, rozesmál se.
„To jsi byl mimo, nebo se mě snažíš naštvat?“
„Byl jsem mimo.“ Zazubil se jako pětiletý přeborník v hrátkách s plyšáky a já nezabránila úsměvu.
„No, nepochybně jsi byl mimo ze mě, takže je ti odpuštěno.“
„Ó, jak jsi velkorysá.“
„Ale nezvykej si, a teď se soustřeď,“ zašermovala jsem mu před očima ukazováčkem, abych si pojistila, že zůstane nohama na zemi, „nemáš čistě náhodou náladu na bezva podzimní křepčení v parku?“
„Nooo… jsem pro každou špatnost, snad jen, nemohla bys mi trochu přiblížit, čemu říkáš křepčení?“
---------------

Tobiáš si automaticky zalezl na sedadlo spolujezdce, a když se Mirka usadila za volantem, hodil jí do klína klíčky. Věděl, že má řidičák jen něco málo přes měsíc, navíc jí zachvacuje panika, jakmile na ní mrkne nějaká kontrolka, ale bylo mu jasné, že Mirka s minimálními zkušenostmi bude na silnici mnohem bezpečnější než on.
Tobiáš zíral z okýnka na šourající se krajinu, a byl moc rád, že Mirka jede tak hrozivě pomalu. Byla dokonale soustředěná, což znamenalo, že se ho nezačne na nic vyptávat. Měl čas přemýšlet.
Vlastně ani nevěděl, co si od toho výstupu sliboval. S natékající bradou mu v hlavě bobtnalo i logické uvažování, které se do teď krčilo kdesi v koutě. Snažil se vytlačit z myšlenek události večera a přemýšlet nad tím, co bude teď, ale nějak mu to nešlo. Jenže už teď věděl, že mu nezbude nic, než na Petra zapomenout.
-------------

„Ty seš lemra.“ Zasmála jsem se a počkala jsem, než mě Petr dožene. Vypadal tak neuvěřitelně otráveně a znuděně, až mi ho skoro bylo líto, ale plán byl jasný, park, nebo smrt.
„Jestli mě budeš nutit sbírat nějakou havěť, už nikdy pro tebe nebudu shánět povinnou četbu.“ Ozval se odhodlaně.
„Ty toho naděláš, jeden Točník a hned máš dojem, že jsi hrdina.“
„Dobře, tak jinak: Jestli mě budeš nutit sbírat nějakou havěť, dostaneš ode mě k Vánocům pořádnou krabici šminek.“
„To bys neudělal! Tak brutální přece nejsi.“
„Bude havěť?“ zeptal se se spokojeným úsměvem.
„Ne.“ Zavrtěla jsem rozhodně, i když naoko strašně nešťastně hlavou. „A budou šminky?“ optala jsem se s obavami. Nic neříkal, pořád se spokojeně usmíval. Natáhl ke mně ruku a já propletla své prsty s jeho.
„Sluší ti to, když ti někdo vyhrožuje kosmetikou.“ Zašeptal mi do vlasů a já se k němu přitiskla.
„Sluší ti to, když si myslíš, že ti zvířena nehrozí.“ Zasmála jsem se a se spokojeným výrazem jsem ho postrčila přes obrubník mezi stromy.
--------------

Petra pekelně bolela pravačka. Při tom mírně buzerantském dovádění mu v ní slušně ruplo, a tak se ani moc nedivil, že se mu barví jako omalovánka. Zatím se mu to dařilo před Ninou schovávat, měl jediné štěstí, že byla očividně hodně optimisticky naložená, a tak všechno vnímala tak trochu roztěkaně. Když tak poletovala od stromu ke stromu a sbírala podle ní „extra-super-bezva-ultra-krásný listy,“ nedokázal se nesmát. Vypadala jako hodně vyšinutá víla se smyslem pro krásy podzimu. Když po něm začala metat žaludy, neodolal a vrátil jí to. Neměl tušení, jak dlouho jí tahle zběsilá hyperaktivita ještě vydrží, ale doufal, že hodně brzo padne, přestane schraňovat munici a odpustí si strefování do jeho zadku.
-------------

Trvalo mi dost dlouho, než jsem Petra dokázala vyhecovat k žaludové bitce. Vypadalo to, že nikdy neměl sklony k bombardování ostatních, takže jsem měla slušnou výhodu. Sice se tvářil tak trochu dotčeně, když jsem na něj zařvala: „Kryj se, srabe!“ ale nakonec mi dal žaludem takovou pecku do holeně, že jsem to ještě dalších deset minut podezřele jasně cítila.
Když už se setmělo tak moc, že jsme neviděli, kam pálíme, vytáhla jsem z tašky papírový kapesník a vzdala jsem se. Petr se vyloupnul ze stínu jednoho z dubů a s rozjařeným chechtáním zamířil ke mně.
„Víš, že jsi neuvěřitelný pako?“ zasmál se a lípnul mi pusu na čelo.
„Vím a jsem na to nepokrytě hrdá.“ Zaculila jsem se na něj.
„To bylo poprvé, co jsem se nechal zlákat k takový zhovadilosti.“
„Copak ty nikdy neuděláš nic bez přemejšlení?“
„Ne, až do teď ne, ale když tě mám poblíž, nějak jde myšlení stranou.“ Zasmál se.
„No, nabízí se jediná otázka.“ Zhodnotila jsem situaci, a když zvednul obočí, s potutelným úsměvem jsem se zeptala: Četl jsi někdy Saturnina?“
„Jo,“ kývnul trochu zaraženě, „ale nechápu, kam tím míříš.“
„Kdybys seděl v poloprázdný kavárně, nudil se a měl před sebou mísu koblih, co bys udělal?“ zeptala jsem se a s potěšením jsem sledovala, jak si postupně uvědomuje o čem je řeč.
„Kdybych tam byl bez tebe, nechal bych je ležet.“
„A kdybych tam byla s tebou?“ zeptala jsem se šeptem a vytáhla jsem se na špičky, abych se tváří dostala na stejnou úroveň.
„Byla bys první terč!“ vyhrknul, čapnul mě kolem pasu a hodil mě do hromady listí, která byla nahrabaná pod nejbližším stromem.
Když o vteřinu později přistál na mě, rozchechtala jsem se. Odhrnul mi rukou vlasy z tváře a hrábnul do šustících listů. V jindy nečitelných očích mu zablikaly škodolibé plamínky a než jsem se nadála, měla jsem hlavu zasypanou barvami. A Petr se smál. Za celou dobu jsem ho neslyšela opravdu se smát. Vypadal, že je šťastný a já byla ráda, že je šťastný vedle mě.

„Jsi živá?“ optal se po chvíli a smetl mi listy z obličeje. Tváře měl trochu zrudlé smíchem, v očích mu to pořád ještě blýskalo jako lumpačivému dítěti.
„Těžko říct.“ Vydechla jsem a chytila jsem ho za zátylek. Díval se na mě pořád ještě s roztomile uličnickým výrazem a já si najednou nemohla vzpomenout, že jsem ho zezačátku nemohla vystát.
„Sneseš dneska trochu pravdy?“ zeptal se a najednou hrozivě zvážněl, aniž by mě nechal odpovědět, sklonil se o trochu blíž k mým rtům a špitnul „Miluju tě.“ Dřív než jsem na to stihla cokoli říct, vrátil se mu rozpustilý výraz.
„Miluju tě, a doufám, že jsme nepřeválcovali nějakýho ježka.“
Autor Egretta, 20.03.2010
Přečteno 596x
Tipy 35
Poslední tipující: Duše zmítaná bouří reality, LeeF, jjaannee, Mademoiselle Drea, Šárinka, River, Kes, enigman, kourek, katkas
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

No, Tobík měl původně dopadnout mnohem hůř, ale Džín za něj orodovala tak dlouho, až jsem jí slíbila, že mu moc neublížim, když konečně zmlkne. :D :D

20.03.2010 17:00:00 | Egretta

chudák Tobík...

20.03.2010 16:39:00 | Bernadette

Fíha...takový malý vyznání lásky v listí by se mi taky moc líbilo :D
P.S.: Někdy půjdu do kavárny a postřílim tam osazenstvo koblihama, ať si i lidi bez fantazie užijou =D

20.03.2010 03:33:00 | Džín

Aby bylo odkazu na Saturnina (Zdeněk Jirotka) učiněno za dost, tady je úryvek, o kterém je v Husťákovi řeč. ;)

…Doktor Vlach totiž rozdělil lidi podle toho, jak se chovají v poloprázdné kavárně, mají-li před sebou mísu koblih. Představte si luxusní kavárnu za nedělního dopoledne. Venku je krásný den a hostů v kavárně je málo. Už jste se nasnídali, přečetli jste všechny noviny a teď jste se pohodlně opřeli v měkkém boxu a zamyšleně se díváte na mísu koblih. Nuda se pomalu rozlézá do všech koutů kavárny…
A tu se tedy má ukázat, do které skupiny podle doktora Vlacha patříte. Jste-li prý člověkem bez fantazie, bez touhy po dynamice a beze smyslu pro humor, budete se na ty koblihy dívat tupě a bezmyšlenkovitě třeba až do poledne a pak se zvednete a půjdete k obědu…
…I kdybych mezi lidi toho druhu opravdu patřil, bylo by mi to milejší, nežli být příslušníkem skupiny druhé, která prý se při pohledu na ty koblihy baví představou, co by se dělo, kdyby někdo zčistajasna a bez výstrahy začal ostatní návštěvníky kavárny tím pečivem bombardovat...

20.03.2010 03:29:00 | Egretta

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí