Překroč svůj stín - 25.část

Překroč svůj stín - 25.část

Anotace: Jsem s tebou...

Po nekonečných hodinách bdění nakonec Shanti přece jen přemohla dřímota.
Když se opět probrala, připadalo jí ale, že spala pouhou chviličku, přitom se již venku začínalo pomalu rozednívat. Udivilo ji, že tady není slyšet ranní zpěv probouzejících se ptáků, tak jako na tom krásném místě v Mysore. Opatrně se vyprostila z Avinashova objetí a aniž by ho probudila, tiše a skoro neslyšně vyklouzla z postele a krátce si před zrcadlem pročísla mírně rozcuchané vlasy. Třpytivému lesku ve svých medových očích se dnes jen slabě pousmála, tak jako spoustě podivných věci, které se v poslední době musela naučit přijímat.
Jen tak v pyžamu vyšla před dům a tráva, zvlhčená ranní rosou, ji příjemně chladila na bosých nohou. Pohled jí zabloudil do dálky ke klášteru, který se již také začínal probouzet a tiše se sem odtamtud nesl monotónní zpěv a modlitby.
Krátce se protáhla, zvedla oči k blednoucí obloze a chvilku pozorovala uhasínající hvězdy, které pomalu jedna po druhé s kratičkým mrknutím předávaly vládu začínajícímu dni.
Tentokrát ji vůbec nepřekvapilo, když ji Avi zezadu něžně objal, protože jeho kroky slyšela zřetelně už od první chvíle, kdy vstal z postele.

„Dobré ráno, miláčku, proč ještě nespíš? Když jsem tě vedle sebe nenašel, polekal jsem se…“ zašeptal jí starostlivě do vlasů. Zhluboka se nadechla a s přivřenýma očima slastně vnímala jeho rty, přejíždějící pak žádostivě po jejím krku, a ruce, které ji něžně hladily na břiše a bocích.
„Nemohla jsem dlouho usnout, a pak jsem jen na chviličku zdřímla. Je to zvláštní místo, takové smutné, přepadá mne z něj podivný pocit.“ Pak se k němu otočila a slabě povzdechla.
„Mám najednou hrozný strach…je tak snadné podlehnout beznaději, už chápu, jak se kdysi musela cítit moje maminka…“ Zadívala se na něj a opět jí píchlo u srdce. Lehoučký ranní vánek si mu pohrával s prameny vlasů a uprostřed jeho čela zpozorovala starostlivou vrásku. Skousla si rty, jako by se zastyděla za náhlou slabost, a pak ukryla svojí tvář na jeho hrudi. Pevně ji k sobě přivinul a tiše odpověděl.
„Ale ty jsi mnohem silnější, než byla ona, dokázala jsi se ubránit Joshovi. Sice netuším, o čem sis s Narájanem o samotě povídala, ale já mu věřím. Určitě by tě nevystavil zbytečnému nebezpečí, jistě ví, co dělá a ty to zvládneš, vím to. Pojď, převlékneme se, maličko ještě posnídáme a pak půjdeme. Nemusíš se bát, budu tam přece s tebou, tak jako vždy a všude…“
„Buď rád, že nic nevíš…“ vydechla tichounce, spíše jen pro sebe, a pak se společně vrátili do domu.
Po snídani se oblékla do těch zvláštních šatů, svůj krk pak ozdobila širokým barevně se lesknoucím náhrdelníkem a do vlasů nad čelem vetkala zlaté tikky, vše se samozřejmostí, jaká Avinashe udivovala. Překvapeně si ji prohlížel, jako by náhle před ním stál někdo úplně jiný, bytost z jiné doby. Z tváře ji najednou vyzařoval zvláštní klid a oči se jí třpytily, jako odlesk paprsků slunce na hladině řeky…
Dnes se už ale nedivil vůbec ničemu, i když by si z celého srdce přál, aby tohle všechno nebyla pravda, se Shanti se nacházeli v rodné Bombaji a on v hotelu Delhi hrál a zpíval jen pro ni…

Vzal ji za ruku a po chvíli již stáli před bránou kláštera. Za malý okamžik se v ní objevil i Narájan. Když spatřil Shanti, maličko zvážněl a pak s patrnou úctou sklonil hlavu k sepjatým rukám.
„Vítejte, rád vás opět vidím. Jaká byla noc?“
„Tak jako každá první na novém místě. Nemohla jsem dlouho usnout a večer nás dost potrápili komáři.“
Odpověděla se slabým úsměvem, ani mrknutím oka nedala najevo pravou příčinu své nespavosti.
„To je pro zdejší kraj typické, nepříjemné, ale bohužel nevyhnutelné. Nu, pojďme, již je nejvyšší čas.“

Pak jej následovali po klikaté kamenité cestě a obdivovali, jak po ní ve svém věku a bosýma nohama lehce kráčí. Po dvaceti minutách se před nimi konečně v celé své majestátnosti objevil chrám, napůl ukrytý ve vysoké skále. Překvapeně se rozhlíželi kolem sebe, na mokré zemi, pokryté rozšlapanými květy, polehávala spousta žebráků a mrzáků, vztahujících k nim své na kost vyhublé paže. Jako by se ocitli v jiné době a na chvíli se zastavil čas. Navzdory brzké ranní hodině se u vchodu tísnila spousta lidí, svírajících v náručí kůzle nebo slepici. Na některých z nich byla dost patrná jejich chudoba. Přijeli zde uctít svoji modlu, a jak se zmínil Narájan, vyprosit si zvířecí obětí její náklonnost v podobě štěstí či lepšího údělu. Jak hořce dojemné, a hlavně odporné...pomyslel si Avinash, a při pohledu na ty ubohé lidi, zaslepené svojí vírou, se otřásl. Jakmile se k nim přiblížili, dav se mírně rozestoupil. Když se náhle nečekaně zvedl silný vánek, ozval se vzrušený šepot, a jedna mladá žena při pohledu na Shanti přidušeně vykřikla a omdlela. Narájan se na ni nervózně ohlédl a řekl tiše.
„Pojďte rychle, ti lidé jsou nyní jako v transu, a vy svým vzhledem vzbuzujete příliš velkou pozornost, musíme využít zmatku, když budou nyní křísit tu mladou ženu.“

Vyšli nahoru po několika schůdcích, vyzuli se a vstoupili dovnitř. Obětní místnost s malou černou soškou Kálí se nacházela vpravo, oni se však vydali na druhou stranu, dozadu do tmavého vchodu ve výklenku. Jakmile vešli dovnitř, Shanti ztěžka polkla a roztřásly se jí ruce. Bylo to tady zrovna, jako v jejích snech…dlouhá chodba, kamenné zdi, na nich plápolající louče…někde v dálce znějící monotónní zpěv…a pak v černé žule ukryté, po stranách pavučinami obetkané dveře, popsané sanskritem…
Zapotácela se a Avinash ji bleskurychle zachytil.
„Copak se děje, jsi v pořádku?“ Zmateně přikývla a Narájan promluvil.
„Jsme na místě. Ty Avinashi musíš zůstat tady, dál už musím jít jen já a ona.“
Avi něco nesouhlasně zabručel, protože do poslední chvíle doufal, že se snad dozví, co ten starý muž zamýšlí, ale marně, musel se s tím zřejmě smířit. Povzbudivě Shanti pohladil po tváři, ještě ji políbil a pošeptal do ucha.
„Ničeho se neboj, lásko… budu na tebe myslet. Kdyby se cokoliv zlého dělo, dej mi znamení, přispěchám ti na pomoc...“
Utřela si z tváře slzy, které si navzdory jejímu sebeovládání přece jen našly cestičku z jejích medových očí, mlčky přikývla, krátce mu zamávala a pak společně s Narájanem otevřeli tepané dveře.
Ty se za nimi těžce zabouchly a dutě kovový zvuk projel Avinashovým nitrem, jako čepel dýky. Přistoupil k nim a dlaněmi párkrát bezradně přejel po vyrytém písmu a opřel o ně na okamžik své rozpálené čelo. Pak s povzdechem pokývl rameny, sedl si na vlhkou zem, opřel se o zeď a hlavu sevřel ve svých dlaních. V myšlenkách měl absolutní zmatek. Ještě před několika měsíci, když se s Vikramem bezstarostně potuloval ulicemi Bombaje, nebo sedával u okna s kytarou v ruce, by jej nenapadlo, čeho všeho bude muset být svědkem. Netušil nic ani ve chvíli, kdy Shanti poprvé spatřil na policejní stanici, zahalenou do svého smutku, slz a dešťových kapek. Kdyby mu tohle někdo kdysi vyprávěl, ať už by se to týkalo té zrůdy Joshe, či samotné Shanti nebo tohohle divného místa, považoval by ho nejspíš za blázna. Zoufale si nyní přál, aby už bylo po všem, nebo spíš aby to všechno byl jen hloupý a neskutečný sen, který ráno rozeženou první sluneční paprsky.
Jenže doufal marně. Vše, co mu nyní zbývalo, bylo pouze čekat…
Autor jammes, 24.03.2010
Přečteno 257x
Tipy 17
Poslední tipující: darkday, Lenullinka, Xsa_ra, Darwin, ilona, Mademoiselle Drea, Štětice, esetka, Seti, phaint
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ty popisy krajinky a děj je úplně strhující:)Dávám velké ST!

25.03.2010 20:39:00 | ilona

Moc povedené. Obdivuju ty popisy krajiny a všeho. Děj... :)

24.03.2010 21:11:00 | Štětice

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí